Jedeme do Chorvatska s vysmívaným hybridem. Tříválec má nečekanou spotřebu, kočka nám leze po zádech

Pro letošní dlouhou cestu do populární destinace českých turistů na břehu Jadranu jsme úsporný turbodiesel nechali doma a nakonec sedli do našeho dlouhodobě testovaného Jeepu Compass e-Hybrid s mild-hybridní tříválcovou dvanáctistovkou pod kapotou o výkonu 107 kW (145 k). Jakou nakonec měla reálnou spotřebu, jak příjemně se nám jelo a jak Jeep zvládl výjezd na nejvyšší silnici v zemi? To se dozvíte v druhém dílu našeho dlouhodobého testu.

Před letošní cestou do Chorvatska jsem stál před nesnadnou volbou – dostal jsem totiž na výběr ze dvou aut, z nichž bych si běžně nevybral ani jedno, ovšem teď jsme v redakci neměli k dispozici cokoliv jiného. Chci jet raději hybridní Dacií Bigster Hybrid 155, nebo mild-hybridním Jeepem Compass e-Hybrid? Bude lepší elektrifikovaný čtyřválec, nebo tříválec? Konečné rozhodnutí však nakonec nevycházelo z techniky pod kapotou.

Vybral jsem si Jeep a byl k tomu pádný důvod – přinejmenším má lépe vybavený interiér s třístupňovou aktivní ventilací sedadel. Pokud do letních veder něco opravdu potřebujete, je to právě tenhle prvek výbavy. Dacia nic takového nenabízí a navíc má čalounění MicroCloud, které je podobné neoprenu. Sice se snadno udržuje a můžete na něm jezdit v mokrém oblečení, ale na světě je jen málo více nepříjemných věcí, než když se tenhle materiál rozpálí.

Nakonec tedy padla volba na jeden z produktů globálního koncernu Stellantis, jehož základem je nejmodernější architektura STLA Medium. Tu najdeme i u nejnovějšího Peugeotu 5008 nebo Citroënu C5 Aircross, s nimiž mám v posledních měsících velké zkušenosti a mám k nim spoustu výhrad. Před naší cestou jsem na základě zkušeností z Česka očekával, že po dálnici pojedeme minimálně za osm litrů na 100 kilometrů, protože tříválcový mild-hybrid je nejefektivnější v nižších rychlostech v městském provozu, ale na dálnicích je užraný.

Šeredně jsem se mýlil. Když jsem totiž na cestě o délce přibližně 1050 kilometrů do městečka Baška Voda, jižně od Splitu, nasadil cestovní styl jízdy, elektrifikovaný Jeep Compass najednou začal jet za překvapivě málo peněz. Dosáhl jsem výsledku, jaký jsem u žádného vozu s touto platformou zatím neviděl.

Na cestu jsme se vydali koncem června, tedy ještě před hlavní sezonou. Startujeme nedaleko Prahy a do Chorvatska vyrážíme tradiční cestou – po dálnici D4 do Písku a poté jedeme na hraniční přechod Dolní Dvořiště po okreskách. Následně nás čeká Rakousko, Slovinsko a stovky kilometrů chorvatských dálnic po trase Linec, Štýrský Hradec, Maribor, Záhřeb, mineme Split a po pobřežní dálnici míříme do našeho cíle. Jedinými zádrhely po cestě jsou práce na silnici u českých hranic i mezi Rakouskem a Slovinskem a páteční odpolední kolona u Záhřebu.

Je vidět, že už brzy začnou prázdniny, protože zejména v hustém provozu ve Slovinsku a Chorvatsku potkáváme spousty aut s českými registračními značkami mířícími na jih. Většina řidičů se ale zřejmě snaží jet levnější cestou, než jakou jsme jeli my. Za jeden průjezd Bosruckým a Gleinalmským dálničním tunelem platíme dohromady přibližně 476 korun. Desetidenní dálniční známka pro Rakousko a měsíční tarif pro Slovinsko nás přitom stály dalších celkem 1121 korun.

Zejména ve Slovinsku a Chorvatsku je vidět, že místní subjekty nic nemaskují a snaží se namastit si na vás kapsu, aniž by to nějak skrývali. Ve Slovinsku si totiž všimli, že spousta turistů jezdí do Chorvatska ideálně na 10 dnů, a protože jsou pouhou tranzitní zemí, kde se většina dovolenkářů nanejvýš vymočí a nasvačí z vlastních zásob, nastavili tarify dálničních známek tak, aby jim nestačila levná sedmidenní za zhruba 390 korun, ale museli si koupit měsíční za dvojnásobek, i když většinu její lhůty nevyužijí.

Už jsem uvedl, že jsem k Jeepu Compass nejprve přistupoval poněkud skepticky, protože při dálkových cestách nejraději používám naftové škodovky – Superb nebo Octavii, ideálně v karosářské variantě liftback, protože slibují příznivější spotřebu paliva. Takže když najednou sednete do kompaktního SUV s relativně slabým elektrifikovaným tříválcem, s nímž kolem Prahy běžně jezdíte i za sedm litrů, začnete pochybovat.

Compass však velmi brzy začal ukazovat zajímavé hodnoty. Jakmile jsem sjel z dálnice D4 na okresky směrem k Dolnímu Dvořišti, v brzkém ranním provozu v pět hodin ráno se naměřená spotřeba propadla k hranici šesti litrů. A s tímto výsledkem jel i po rakouských, slovinských a chorvatských dálnicích. Když jsme zastavili v našem cíli, palubní počítač ukazoval 6,2 litru na 100 kilometrů.

Během cesty jsem průběžně porovnával zbývající dojezd s už ujetou vzdáleností a nakonec se tříválec dostal až na teoretických 1060 kilometrů na jediné natankování. To jsme už tradičně provedli na levné benzince před „čárou“ do Rakouska, a kdybychom jeli skoro do poslední kapky, do našeho cíle bychom dojeli tak tak. Jenže v chorvatských letoviscích nejsou benzinky na každém rohu, takže jsme raději tankovali na dálnici, přibližně 100 kilometrů před cílem.

Z české benzinky to bylo 755 kilometrů a do nádrže s celkovým objemem jsme natankovali 44,62 litrů při ceně zhruba 38,40 korun za litr. Zbývající dojezd tou dobou byl na hranici 200 kilometrů a z tankování lze vypočítat, že reálná spotřeba paliva dosáhla 5,9 litru na 100 kilometrů. V obou případech jsme přitom tankovali do prvního cvaknutí pistole, abychom nepoškodili palivový systém. Celá naše cesta si však vyžádala o tři desetiny litru paliva více, protože tento úsek zahrnuje jen 3/4 z celkové vzdálenosti.

A jak Jeep Compass e-Hybrid jede po dálnicích? Na naší dlouhé cestě nás překvapil solidním odhlučněním, s nímž nás nijak nerušil. Tříválec má pro běžné cestování dostačující výkon, ale jeho limity poznáte hlavně ve chvílích, kdy předjíždíte souvislou kolonu kamionů a nalepí se na vás rychlejší řidič s nátlakem, abyste mu vyklidili cestu. Compass pro to nemá dostatečnou rezervu, stejně jako pro rychlé předjíždění – pokud nechcete jet s plynem na podlaze, je lepší nechat projet rychlejší vozidla a pak se za ně připojit, než abyste jim zkřížili cestu.

Zároveň si alespoň malou zmínku zaslouží i elektrifikace modelu, protože i ta se při jízdě projevuje. Jeep Compass umí měřit, jakou vzdálenost během aktuální jízdy ujel čistě na elektřinu, a když plus minus sečtu hodnoty, co se mi povedlo zaznamenat, z naší přibližně tisícikilometrové trasy jel zhruba 50 kilometrů bez spalovacího motoru. Elektrický režim nejčastěji využíval při dlouhých klesáních, třeba v tunelech, v kolonách nebo při udržování konstantní rychlosti na rovinkách, k čemuž jsem často využíval adaptivní tempomat.

Na trase do Chorvatska přes Štýrský Hradec je na většině míst kvalitní asfalt, kromě některých nepříliš dobrých úseků třeba v Chorvatsku. Na ostrých nerovnostech se projevuje jedna z největších slabin Compassu, který sice umí být pohodlný, ale občas přenáší až moc tvrdé rázy od asfaltu. Výtku bych měl i k pocitově nepříjemně lehkému řízení s nulovou zpětnou vazbou. Většině běžných řidičů nemusí nijak vadit, ale v zatáčkách by to mohlo být lepší.

Co jsem si však oblíbil byla naše sedadla, jaká by Dacie mohla závidět. Spolu s aktivní ventilací totiž mají i masážní funkci, kterou už dlouhodobě využívám především v režimu „Kočičí tlapky“. Vytváří dojem, že vám po zádech šlape neposedná kočka, střídá jednotlivé body/nohy a řidiče to udržuje při vědomí. Je to nerušivá funkce a výrazně zpříjemňuje dlouhou jízdu.

První výzvu – tisícikilometrovou cestu po dálnicích – náš hybridní Jeep Compass zvládl překvapivě snadno, ale jak si poradí s náročným stoupáním? Během našeho pobytu v Chorvatsku se totiž rozhodujeme, že se vyrazíme podívat na nejvyšší místo vápencového pohoří Biokovo. Tím je vrchol Sveti Jure, česky Svatý Jiří, s výškou 1762 metrů nad mořem. Pro nadšence do aut nebo motorek je zajímavý i tím, že na něj vede nejvýše položená silnice v Chorvatsku.

Je to 23 kilometrů dlouhý pás asfaltu plný strmých stoupání, úzkých vlásenek, a hlavně dlouhých úseků se šířkou dostatečnou tak na jedno auto. Pokud sem vyrazíte, připravte se na to, že se může stát nepříjemná situace, kdy budete muset couvat dlouhé desítky metrů po klikaté silnici, abyste se mohli bezpečně vyhnout s protijedoucím vozem. Okolní kameny, svodidla nebo srázy totiž nedávají moc prostoru k vyhýbacímu manévru na libovolném místě.

Pro hybridní tříválec je to náročná výzva, ale nakonec ji zvládl. Ne, že by někde měl problém s nedostatkem výkonu, že by se nedokázal vyškrábat do strmého stoupání, podobně náročných míst tu moc není, ovšem na rychle klesajícím zbývajícím dojezdu lze snadno vidět, kolik benzinu k tomu reálně potřebuje. Bohužel jsem si zapomněl vynulovat měření spotřeby, než jsme vyrazili směrem k vrcholu, ale zbývající dojezd mi klesl z přibližně 600 na 230 kilometrů, přičemž původní hodnota byla při spotřebě 6,3 l/100 km. Na vrchol hory jsme museli jet minimálně „za deset“.

Tenhle relativně krátký kousek cesty, který jsme zdolávali přibližně hodinu v každém směru, v závislosti na protijedoucím provozu, nám navíc ještě více ukázal fungování hybridního pohonu. Jeep nestoupal do kopce se řvoucím vytočeným tříválcem, nýbrž si efektivně pomáhal točivým momentem elektromotoru a vystačil si s klidnými nízkými otáčkami spalovací jednotky.

Při klesání jsem pak mohl využívat automatické adaptivní rekuperace, která má svou hlavu. Občas Jeep efektivně brzdila a zpomalovala, jindy ho nechala z kopce volně rozjet, abych ho kontroloval nohou na brzdě. Zároveň jsem se setkal s anomálií, kdy se Jeep samovolně nastartoval ve sportovním režimu a odmítal se přepnout do standardního módu Auto. Bylo to možné až ve chvíli, když jsme se vrátili na normální silnici.

Mohu jen spekulovat, co bylo příčinou. Ať už to byl řidší vzduch ve vysoké nadmořské výšce, letní vedro s teplotou přesahující 38 stupňů Celsia nebo některá z dalších proměnných vlastností. Jsou to podmínky, kam byste měli vyrazit pouze s technicky zdravým autem nebo motocyklem. Vzhledem k omezené prostornosti prostředí by řešení každého problému při snaze zprovoznit váš dopravní prostředek mohl být problém. Silnice je navíc zpoplatněná, stojí přibližně 360 korun za každou osobu v autě.

Dlouhé cesty sice nejsou přirozeným prostředím pro malý mild-hybridní tříválec, nejvíce efektivní ve městech a pomalém provozu, ale nakonec zvládl obstát. Cestu do Chorvatska absolvoval s velmi slušnou spotřebou 6,2 l/100 km, a dokonce se vyškrábal i na nejvýše položenou silnici v zemi. Během naší cesty jsem si zároveň všiml, že svou svítivě žlutou barvou přitahoval pozornost lidí v okolních autech. Holt, vypadá, jako když cestujete v reflexní vestě.