Říkalo se jí „Porsche Východu“ nebo „české Porsche“ a dodnes bývá v některých anketách označována za nejkrásnější škodovku všech dob. Otestovali jsme neuvěřitelně zachovalou Škodu 110 R Coupé z muzea Škody Auto. Na ukazateli kilometrů měla pouze lehce přes 11 tisíc. A podle toho vypadal i zážitek z jízdy s ní. Cena podobného auta by se podle vedoucího restaurátorské dílny muzea Škody Auto Michala Velebného mohla v aukci vyšplhat až někam k 1,5 milionu korun.
Splnil se mi dětský sen. Když jsem chodil do školy, dostal jsem červenou Škodu 110 R Coupé jako model na dálkové ovládání. I když z dnešního pohledu bylo „dálkové“ asi jako pevná telefonní linka v porovnání s mobilním telefonem. Od ovladače vedla dva metry dlouhá šňůra spojená s autem, takže jsem za ním musel pořád chodit. Přesto jsem se do něj zamiloval a říkal si, že přesně takovým autem chci jednou jezdit.
Rozhodně jsem nebyl sám. Když jsem googlil, jestli už jsme v Autosalonu někdy o Škodě 110 R Coupé nepsali, vyskočil na mě pět let starý článek od tehdejšího kolegy Radka, který testoval úplně stejné auto z muzea Škody Auto a titulek jeho článku začínal podobně jako můj předchozí odstavec: „Splnil jsem si dětský sen.“ Radkovy dojmy najdete v článku, ke kterému se prokliknete nad tímto textovým blokem a jeho televizní reportáž zas pod tímto článkem.
A ty moje? Přemýšlím, jak je možné, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se ke splnění dětského snu dostal, i když od osmnácti let celý život testuji auta. No, asi to bude tím, že se priority a sny po revoluci zásadně změnily.
Teď je mi 51 let a poprvé v životě usedám za volant erka. Překvapí mě, jak rychle se oživí vzpomínky. Se škodovkami řad 100 až 130 jsem v dětství jezdil nejdříve na zadních sedadlech a někdy od třinácti let pod dědovým dohledem na polních cestách i jako řidič. Evidentně to pro mě byly silné zážitky, protože i po těch letech a tisícovkách testovaných moderních aut přesně vím, jak upnout pás, jak nastartovat, kde se nachází která ovládací páčka. Zkrátka během deseti vteřin jsem za volantem staré škodovky doma, přestože je tady všechno jinak než u dnešních aut.
Motor naskočí na první otočení klíčkem a jeho syrový řev ze zadní části auta okamžitě zaplní kabinu. Překvapuje mě, jak lehce a přesně tam uzoučkou dlouhou řadicí pákou sázím čtyři kvalty i zpátečku. „Auto je přitom mechanicky původní, přesně jak v roce 1971 sjelo z továrny. Dělaly se na něm jen drobné klempířské práce,“ komentuje chování vozu jeho zachránce, vedoucí restaurátorské dílny muzea Škoda Auto Michal Velebný. „Unikátní je na něm malé množství najetých kilometrů, auto je vlastně v zánovním stavu,“ doplňuje.
To ano, vždyť z ukazatele na přístrojové desce 54 let starého auta svítí neuvěřitelné číslo 11 159. „Jde o jedno z posledních aut první série ze srpna 1971. Má ještě pouze dva přední světlomety a hrdlo nádrže jako vyskakovací znáček. Koupil si ho přes Tuzex horník z Karviné a velmi brzy ho lehce havaroval. Pak už s ním skoro nejezdil. V roce 2000 si kupoval novou Fabii od Pepy Michla, který byl v tu dobu dealerem Škody a to auto mu dal na protiúčet. Viděl jsem ho u něj, projevil o něj zájem a domluvili jsme se,“ líčí život oranžové Škody 110 R Coupé Velebný.
Za volantem Škody 110 R Coupé na okreskách kolem zámku Ločeň.
Auto jede na poměry podobně starých veteránů opravdu krásně. Motor potěší rychlou odezvou na pokyn plynového pedálu. Co na tom, že produkuje maximálně 52 koní. Pouhých 880 kg lehké kupátko žene vpřed mnohem rychleji, než jsem čekal, a tak si musím na okresce dávat pozor, abych nepřekročil nejvyšší povolenou rychlost. Relativně dobře funguje i řízení. Volant s tenoučkým věncem bez posilovače sice musím do prudkých zatáček rvát silou a kolem středové polohy eviduji opravdu velkou vůli, ale na druhou stranu vím o každém kamínku na silnici.
Optikou dnešních nových aut, která téměř nepotřebují šoféra, je samozřejmě řízení Škody 110 R Coupé náročné. Auto na silnici plave, nástup brzd je velmi váhavý a motor už při osmdesátce řve, protože v tu chvíli točí na čtyřku 4000 otáček a více stupňů převodovka prostě nemá. Rozhodně za volantem podobného auta nemůžete vyřizovat esemesky, ale musíte ho prostě řídit. A to je pro lidi, kteří tuhle činnost mají rádi, neskutečně zábavné. Zaplavuje mě vlna adrenalinu a nostalgie.
Po skončení jízdy si auto ještě jednou obcházím a nemůžu si pomoct – je prostě nádherné. Vůbec bych se nezlobil, kdyby mi říkalo pane. To bych ale musel rozbít pořádně velké prasátko. „Cena tohoto konkrétního kousku by se mohla v aukci vyšplhat k milionu a půl. Obvykle se zachovalé kusy s běžným množstvím ujetých kilometrů prodávají tak za polovinu,“ míní Michal Velebný.
Částky to jsou vysoké, ale kdo by chtěl restaurovat nějaký vrak ze stodoly, moc tím neušetří. Zaplatí stovky tisíc korun a stráví moře času sháněním vhodných náhradních dílů. „Automobilka samozřejmě na tak staré vozy už díly dávno nevyrábí, to by se jí nevyplatilo,“ vysvětluje Velebný.
