Chceš trávit podzim života jako James Bond? Maličkost, pořiď si toto auto za necelých deset milionů

Každý chlap má někdy strach, že dojdou kule a střelný prach, jak zpívají Kabáti. Toho se ale nemusí žádný „…sátník“ za volantem nového Astonu Martin Vanquish V12 bát. Už jen tůrování dvanáctiválce způsobí, že se i unavený biologický materiál dostane do roky nevídané kondice. A nejspíš se rychle objeví i Bond girl. Teď ještě rychle sehnat necelých deset míčů na opici a další dva až tři na banány.

V mládí jsem měl štěstí, nebo možná smůlu, že jsem se jako jeden z prvních Čechů svezl ve formuli 1 a od té doby jsem ztratil jakýkoli zájem o testování sportovních aut. Seberychlejší placka ve mně dokázala vytvořit sotva pár kapek adrenalinu v porovnání s tou tsunami, kterou do mě dostala koncem devadesátých let nezapomenutelná tři kola v monopostu McLarenu na okruhu ve Valencii. A tak jsem raději začal psát o lidových autech. Téměř tři desetiletí mne mnohem více naplňovaly testy dacií, škodovek nebo hyundaiů a rady obyčejným lidem při výběru obyčejných aut. Páru jsem upouštěl jinými způsoby. Kolegové i synové byli nešťastní z mého názoru na sportovní vozy, které jsem považoval za předraženou navoněnou zdechlinu.

Formulový zážitek pomalu se ztrácející v mlze (ne)milosrdného času a krize středního věku ale naštěstí způsobily pozvolnou změnu preferencí a návrat do kokpitů Porsche, Ferrari či Lamborghini. Opravdový vrchol ale přišel až teď na podzim. Vyhradil jsem si jeden den na poznávání vlajkové lodi značky Aston Martin – modelu Vanquish V12.

„Tati, mysli na to, že máš čtyři děti,“ strašil mě ráno před testováním do telefonu nejstarší syn Bart, který má ve svých 26 letech násobně víc zkušeností za volanty drahých sportovních aut než já. „Včera jsem s tím autem jezdil a nedokázal jsem v tom nejsportovnějším režimu sešlápnout pedál plynu až na podlahu. Prostě jsem se bál. To auto je úplně šílený,“ vykládal horlivě do telefonu. Takže jsem okamžitě věděl, co při testu Astonu Martin Vanquish V12 rozhodně musím udělat.

Podpis zápůjční smlouvy se spoluúčastí 75 tisíc korun mě ale trochu nahlodal. Minimálně jsem se rozhodl, že splním přání českého importéra a nebudu vypínat stabilizační systém auta. Při vyjíždění z areálu dealerství v pražských Strašnicích jsem se dost potil, aby náhodou nepřišel k újmě některý z ráfků u obrubníků chodníků, které mi najednou připadaly vysoké jak Alpy. Navíc viditelnost z auta směrem dolů při manévrování ve stísněných prostorách rozhodně není nejsilnější argument pro pořízení nové generace Astonu Martin Vanquish. Do podzemních garáží bych s ním rozhodně nejel.

Jakmile se ale vymotám alespoň na Jižní spojku, mizí obavy a přichází radost. Auto se řídí intuitivně. Interiér kombinuje luxus, modernu i jistou dávku konzervatismu. Ovládací prvky jsou rozmístěné logicky, to nejdůležitější se obsluhuje přes mechanické ovladače, řidič nemusí patlat rukou po displeji a může se soustředit na to nejdůležitější – na jízdu. V nejslabším jízdním režimu Wet (na mokro) a při využívání pouze nižších otáček se auto chová jako typické Gran Turismo, tedy velké luxusní pohodlné kupé s velkorysým přebytkem síly a výkonu. Nechápu, z čeho měl ten Bart strach.

Ale pochopím to rychle na státní silnici směrem do Kolína. Jakmile chci předjet a sešlápnu plyn až na podlahu, zadní kola se zakousnou, auto s sebou škubne, zařve a vrhne se vpřed. Ručička tachometru okamžitě vystřelí do sfér, které by byly při policejním měření neslučitelné s držením řidičáku. A to stále jedu na režim do deště!

Okamžitě začnu experimentovat i se sportovními režimy. A to, co se děje, mi vyrazí dech. Z relativně hodného GT se stane zlá šelma. Dvanáctiválcový motor pod kapotou řve jak naštvaný dozorce ve věznici s ostrahou. Takhle zlý zvuk jsem snad u žádného auta ještě neslyšel. Opravdu mi chvíli trvá, než si v režimu Sport+ troufnu sešlápnout pedál plynu až na podlahu a neubrat. Auto s sebou přitom šije jak vzteklá kobra.

Doma už mě čeká Bond girl. Co na tom, že už se známe více než sedm let a denně spolu usínáme a vstáváme. Jen spatří auto, oči jí jiskří. Rychle se taky házím do gala a naše hra na příběhy agenta 007 začíná. Děti necháváme u babičky a vyrážíme na naše oblíbené okresky na Vysočinu. Minutu od minuty si připadám s Vanquishem srostlejší. To auto je sice velké, ale neskutečně ovladatelné a zábavné. A čím ostřeji s ním jedu, tím víc mám z něj pocit, že funguje lépe a lépe.

Po půldenním ježdění už si troufnu vyjíždět zatáčky pod plynem v režimu Sport+ i na spadaném listí. Na rozdíl od kolegy Muldixe ale raději nechávám stabilizaci zapnutou. I tak mám s autem v každé zatáčce plné ruce práce. Ale jaké práce! Tuhle práci miluju! Dokonalý podvozek ve spolupráci s přesným a citlivým řízením umožňují řidiči jakž takž krotit dynamit v útrobách. S lepším motorem jsem v civilním autě nikdy nejel. A nejde jen o čísla – 835 koní výkonu a 1000 newtonmentrů točivého momentu. To už dnes zvládá kdejaký čínský elektromobil. Jde hlavně o jeho projev a charakter.

Dvanáctiválec ječí, Bond girl v každém druhém výjezdu ze zatáčky výská a přitom se na mě krásně směje. Zvuk motoru se nám při každém šlápnutí na plyn rozletí v břiše jako hejno motýlů. Co si může chlap víc přát. Jestli ode mne čekáte podrobný popis chování auta, tak se ho nedočkáte. Zato můžu přesně popsat pocit, který ve mně po jednodenním testování nového Astonu Martin Vanquish zůstal. Zvládneš všechno, co chceš. A nikdo ti v tom nezabrání.