Komentář: Stellantis potřebuje restart, a tak se upíná k základní poučce, na kterou se předtím zapomnělo
V pátek 6. února zažily akcie Stellantisu na burze opravdu černý den – investoři se jich začali hromadně zbavovat, což vedlo k poklesu jejich hodnoty o zhruba 25 %. Šéf koncernu Antonio Filosa, který není ve funkci ještě ani rok, totiž oznámil, že téměř každá skříň koncernu obsahuje kostlivce z dob minulých, s nimiž je nutné se vypořádat. A nejde jen tak o nějaká malá čísla – za loňské druhé pololetí se budou mimořádně účtovat náklady přesahující v přepočtu půl bilionu korun… To je strašlivá částka, která účetní výsledky třetího největšího automobilového koncernu logicky stáhne do ztráty. Po oznámení, že Stellantis nevyplatí akcionářům ani dividendu, pak opustili palubu i ti nejvěrnější.
Tavares: Strategie kulhající na obě strany
Koncern Stellantis aktuálně zahrnuje 14 automobilových značek z Francie, Itálie a USA a patří mu pozice 3. největšího koncernu. Vloni se mu čistě statisticky prodejně docela dařilo, když dodal 5,48 milionu vozů, což je víceméně srovnatelné s rokem předtím. Jenže i přesto se nyní ocitá ve velkých problémech. Důvodů by se dala najít spousta. Za ten prvotní lze považovat ne zcela jasně definovanou cestu do budoucnosti, včetně zásadní otázky, jak přistupovat k elektromobilitě tak, aby byla profitabilní.
Předchozí šéf Carlos Tavares měl sice na situaci na trhu poměrně racionální náhled, nepodařilo se mu však vymyslet recept, který by jednotlivým značkám přinesl optimální mix technologií pohonu. Mimochodem, projekty spojené s elektromobilitou tvoří zhruba tři čtvrtiny zmíněných odpisů, když celkový zájem zákazníků zůstal daleko za ambiciózními (rozuměj nereálnými) očekáváními.
Zatímco tedy v Severní Americe se značkám Jeep, Dodge a Ram v posledním čtvrtletí loňského roku dost dařilo, a to třeba i díky tomu, že byl do produkce opět zařazen legendární osmiválec HEMI a naopak zrušen projekt elektrického Ramu 1500, evropská část koncernu se bezradně rozhlíží kolem a přemýšlí, jak to s tou elektromobilitou udělat, aby z toho také něco káplo.
Stellantis: Babylonská věž
Obrovský projekt, v němž si nakonec nerozumí nikdo s nikým. I u Stellantisu bychom našli paralelu ke známému biblickému příběhu. Je totiž veřejným tajemstvím, že atmosféru uvnitř Stellantisu se nikdy nepodařilo nastavit tak, aby sdružení různých značek z různých zemí přinášelo úspory z rozsahu a efektivní spolupráci.
Pravý opak bohužel vystihuje situaci lépe. Italové mají averzi vůči Francouzům (a naopak), Američané jsou pak mentálně i byznysově úplně jiný svět. Zejména v evropské nabídce tak značky Stellantisu uvádějí na trh vysoce unifikované a snadno zaměnitelné produkty, které si nejen navzájem konkurují, ale objektivně i po technické stránce nepřinášejí kdovíjakou přidanou hodnotu vůči skutečným soupeřům vně koncernu.
Samozřejmě, čest výjimkám. Když do tohoto mixu přimícháme ještě nejasnou strategii v oblasti elektromobility, hybridů a spalováků, nemůže z toho vyjít nic pěkného.
Koncern Stellantis
Koncern Stellantis má pod sebou celkem 14 automobilových značek. Vznikl v roce 2021 fúzí italsko-americké skupiny Fiat Chrysler Automobiles (FCA) a francouzské Groupe PSA. Aktuálně zahrnuje následující značky:
Značky původem z PSA (Francie, Německo)
- Peugeot – hlavní masová značka zaměřená na design a technologie
- Citroën – zaměření na komfort a dostupnost
- Opel / Vauxhall – německá (respektive britská) značka pro širokou veřejnost
- DS Automobiles – prémiová divize inspirovaná pařížským luxusem
- Fiat / Abarth – italská ikona městských vozů a jejich sportovní verze
- Alfa Romeo – prémiové sportovní vozy s bohatou historií
- Maserati – luxusní a supersportovní značka koncernu
- Lancia – italská značka s důrazem na eleganci (aktuálně v procesu obnovy)
- Jeep – světový lídr v oblasti SUV a off-roadů
- Chrysler – tradiční americká značka, orientovaná na rodinné vozy
- Dodge – americká značka zaměřená na výkon a „muscle cars“
- Ram – specialista na pick-upy a užitkové vozy.
Filosa: Průvodce do země zaslíbené
Jsou situace, kdy si nechápavě říkám, jak mohly všechny ty studované hlavy v nejvyšších manažerských patrech koncernové struktury dopustit, že to všechno šlo až takhle „do kytek“. Opravdu mi zůstává rozum stát, když Antonio Filosa v prezentaci investorům uvádí, že by bylo fajn přejít na strategii, která je řízena poptávkou (tzv. demand-driven). Jinými slovy šéf Stellantisu říká, že by měl koncern vyrábět auta, která chtějí zákazníci. A co se tedy jako snažili vyrábět doposud?!
Filosa je v tom samozřejmě trochu nevinně, protože pseudostrategie „dělejte si, co chcete a je jedno, že to lidi nebudou kupovat“ je pohrobkem jeho předchůdce, ale sakra, jak to mohlo dojít tak daleko, že se CEO tak významného podniku musí veřejně ztrapnit přednesením jednoho z naprosto základních ekonomických pravidel, které tak nějak přirozeně chápe i malé dítě. Každý, kdo chce vydělat, musí přece dělat něco, co chce někdo jiný.
Chápu, že otočení kormidla koncernu musí někde začít a než se příď vychýlí do nového kurzu, bude to ještě hodně dlouho trvat. Doufejme, že Filosa bude spolehlivým průvodcem do země zaslíbené, v níž se dveře do showroomů Stellantisu netrhnou. I vzhledem k historii všech 14 značek koncernu Stellantis by byla škoda, kdyby se stal Krysařem…