Citroën Berlingo je rodinné auto. Tak jsme do něj naložili miminko i babičku a vyrazili do Itálie

Dá se vyrazit s půlročním dítětem na hory? A co když jsou to vzdálené Dolomity? Když máte ideální auto, není to v podstatě problém. I to jsme zjistili během druhého měsíce našeho dlouhodobého testu, ve kterém máme Citroën Berlingo 1.5 BlueHDi, tedy ideální auto pro rodinné potřeby a hlavně na dlouhou cestu. Však jsme také najeli přes 1900 kilometrů! Jaké jsou naše postřehy?

Na cestu z Prahy do Madonny di Campiglio, která je naším oblíbeným lyžařským střediskem, vyrážíme ve čtyřech, tedy jako rodiče s půlročním miminkem a babičkou, která ho bude během dopoledního lyžování hlídat, zatímco my si budeme nezodpovědně stírat svah. Odpoledne je pak rezervováno naopak pro aktivity nejmenšího člena rodiny. Ještě tam ale nejsme. A protože vyrážíme poprvé na tak dlouhou cestu s malým dítětem, musíme mít plán a také všechno pečlivě sbalit.

Každý dospělý má tak jednu sportovní tašku (je skladnější než kufr), rodiče mají lyžáky, dítko kromě tašky i krabici s výživou, plenami a také vlastní cestovní postýlku, kterou má opravdu rádo, čímž si nemusí zvykat na cizí. Lyže putují do střešního boxu, dostali jsme na test nejnovější Thule Force 3 XL (jeho recenzi najdete zde), kde v podstatě zmizely dva páry lyží, takže se sem vešly ještě měkké věci, jako je herní podložka či obuv a náhradní bundy. Máme tu i rozloženou stoličku s houpadlem. I díky tomu se vůbec necítíme přeplnění, navíc v autě zbývá jedno plnohodnotné sedadlo, kam si během cesty můžeme odložit ještě svetry, bundy a třeba i nějaké to občerstvení.

Až při delší cestě a plném kufru oceníme řadu praktických schránek a detailů. Přihrádka na vrchu přístrojové kapličky může sloužit jako skrýš pro sladkosti, polička pod stropem schová čepici a smeták se škrabkou na sníh. Do obrovského úložného prostoru jsme odložili startovací zdroj a aku kompresor – člověk nikdy neví! No a povinné vesty jsme rozmístili do nejmenších kapes po kabině. Velmi pohodlná je ale také možnost dostat se do kufru jen otevřením okna u pátých dveří, takže se nám náklad nevysype. Jen musíme dát po delší jízdě pozor, protože se auto stává velmi špinavým.

Zvenčí je teď patrné, že si Berlingo pěkně pod zátěží sedlo. Tři dospělí, miminko a k tomu spousta nákladu v kufru i na střeše znamenají, že je potřeba změnit náklon světlometů o několik stupňů. Na tohle je ale Berlingo připravené. Jenže jak je na tom jeho motor, tedy naftová jedna-pětka o výkonu 96 kW spojená s osmistupňovou automatickou převodovkou? Kompletní technické údaje a ceník Citroënu Berlingo najdete v našem katalogu.

Inu, velmi dobře. Jasně, motor má víc práce s náloží a tak nehýří právě dynamikou. My jsme si ale na rozvážný jízdní projev Berlinga zvykli už s prázdným vozem, takže nám nepřijde výrazněji zpomalené. Nemá ani problém dosahovat vyšších rychlostí, v Německu jsme místy jeli 160 km/h, i když víkendová doprava zahuštěná obrovským množstvím polských lyžařů směřujících týmž směrem nebyla právě ideálem pro dosažení vysokých rychlostních průměrů. Vyloženě ekologicky pak zapůsobilo Rakousko se svou stovkou.

Do Itálie jsme dojeli ale jen s jednou kolonou na Brenneru, která přidala zhruba půl hodiny navíc. I miminko ale jízdu zvládlo na výbornou, samozřejmě jsme ji přizpůsobili jeho potřebám. Totéž platilo i pro cestu zpět. Celkem jsme tak ujeli v téměř plném zatížení 1906 kilometrů, jsou v tom ale i přejezdy od hotelu ke sjezdovce nebo na nákup a na výlet, kdy jsme měli menší zatížení. Výsledná spotřeba nás velmi mile překvapila – 6,9 litru nafty na 100 km, což je jen o čtyři deci víc, než jsme změřili předchozí měsíc s běžným zatížením a nižší rychlostí.

Tady se tedy ukazuje výhoda naftových aut. Spotřeba se mění jen málo, zatímco třeba u elektromobilu bychom měli takto naložení, navíc s rakví na střeše o poznání vyšší konzumaci energie. Je proto škoda, že Berlingo už tradičně nabízí poměrně decentní nádrž. Kdyby měla místo 50 třeba 60 nebo 70 litrů, mohli bychom se těšit skoro z tisícikilometrového dojezdu. Takhle je to něco k 700 km. I to ale strčí každý elektromobil do kapsy. A asi vám nemusím vysvětlovat, jak je s miminem na palubě důležité moci zastavit kdekoliv se nám zachce, nikoliv podle toho, kde mají právě nabíječku.

Jasně, naftové Berlingo rozhodně není žádný sporťák. S výkonem 96 KW a vysokým zatížením se s ním nedá úplně pospíchat. I tak ale dokázalo pohodlně držet krok s provozem. Místy jsme v klidu jeli přes 150 km/h. Na klidnějších úsecích jsme zase využili adaptivní tempomat v kombinaci s aktivním vedením v jízdních pruzích. To se hodilo zejména na už zmíněných nudných úsecích v Rakousku.

Podvozek se ukázal jako komfortní. Odhlučnění kabiny je ale spíš průměrné, karoserie typu dodávky si také bere svou daň. Rozhodně se ale nedá hovořit o akustickém diskomfortu, spíš je potřeba si zvyknout na hlasitější projev vozu při dálničním cestování.

Při dlouhé cestě jsme ocenili také promyšlený multimediální systém, který nabízí možnost nastavit si zkratky k nejméně oblíbeným elektronickým asistentům a ty pak jednoduše vypnout. Stejně jako většina řidičů jsme i my s oblibou používali zrcadlení chytrého telefonu. Během týdne jsme narazili jen na jeden problém. Systém zamrzl, ukázala se modrá obrazovka. Pomohl až restart celého vozu. Jinak jsme ale žádný jiný zádrhel nezaznamenali.

Kompaktní auto, které má pět plnohodnotných sedadel, velký kufr, rozumnou spotřebu a výbavu je vlastně vším, co běžná rodina potřebuje na své cesty. Po zátěži na dlouhé trase můžeme potvrdit, že to Citroën Berlingo do puntíku splňuje. V příštím dílu našeho dlouhodobého testu se zaměříme na detaily a podíváme se, co se nám na Berlingu opravdu líbí a co nás naopak štve. Znáte to, vždycky se něco najde. A právě tisíce kilometrů za volantem odhalí detaily, kterých bychom si často během krátkého testu ani nevšimli.