Moderní elektromobily si řada automobilek vybrala pro demonstraci nejnovějších technologií i originálních technických řešení. Futurismus k elektromobilitě už zkrátka patří, kvůli čemuž se na elektrických modelech začala objevovat inovativní výbava, která by sice byla snadno aplikovatelná i na jejich spalovacích alternativách, ale až teď dostala opravdový význam. Jedním z takových prvků jsou i virtuální zpětná zrcátka s kamerami, s nimiž se však i přes technické výhody nežije tak dobře, jako se „zastaralými“ zrcadly.
Dodnes si vzpomínám na první reálnou zkušenost s „virtuálními zpětnými zrcátky“ v elektrickém SUV Audi e-tron, které k této revoluční technologii přitáhlo velkou pozornost. Displeje nahrazující zrcátka nebyly v zorném poli řidiče, než jsem si na ně zvykl, byl jsem za volantem dost nervózní. A už tenkrát jsem ve svých prvních dojmech uváděl, že zhoršují orientaci při parkování. V Audi za to však mohl i nevhodný tvar obrazovek se zkosenými okraji.
Od podzimu 2019, kdy jsem s digitální náhražkou zpětných zrcátek strávil první týden, však uplynula už spousta času. Během těch let jsem řídil spoustu různých aut s touto inovativní technologií, ale ani dnes mi nepřijde, že by vývojová střediska automobilek po celém světě zvládla vyřešit jejich největší problém. K tomu se ale dostanu až za chvíli.
Nejprve bych chtěl připomenout pozitivní i negativní vlastnosti. Automobilky uvádějí, že tím nejdůležitějším, proč touto technologií vybavují zejména elektromobily, je příznivější aerodynamika. Už s prvním e-tronem Audi uvádělo, že díky kamerám zvládne snížit koeficient odporu vzduchu modelu o jednu setinu na 0,27 ve srovnání s klasickými zpětnými zrcátky (součinitel 0,28). Šířka vozu se přitom zmenší o 15 centimetrů, což nejenže snižuje odpor vzduchu i aerodynamický hluk, ale zároveň přispívá k příznivější spotřebě elektrické energie.
V běžném provozu si pak nelze nevšimnout i dalších pozitiv. Virtuální zpětná zrcátka, ačkoli opačný jev často zmiňují jejich zarytí odpůrci bez reálných zkušeností, se příliš nešpiní a je v nich lépe vidět za tmy, hlavně v dešti. Provoz za sebou skutečně vidíte, obraz není jen změť oslňujících paprsků ze světlometů aut jedoucích za vámi. Stejně tak se mi nikdy nestalo, že se na čočky kamer dostaly kapky, přes něž by nebylo vidět.
A pokud si za volantem rádi uděláte pohodlí, můžete ocenit i jejich další přínos. Zorné pole na prostor za vozidlem není ovlivněno tím, jak sedíte za volantem. Můžete si do interiéru třeba "lehnout", pokud uvidíte před sebe a neupozorníte na sebe policistu tasícího pokutový bloček, a stále v nich uvidíte to samé, jako při normálním sezení podle příručky v autoškole.
Jenže žádné z těchto pozitiv nezvládne vyvážit to největší negativum. V displejích se zpětnými kamerami totiž chybí odhad na vzdálenost, což jsem si nedávno zase uvědomil při testování elektromobilu Hyundai Ioniq 9 s příplatkovými digitálními vnějšími zpětnými zrcátky za 30 tisíc korun. Jsou přesně tou výbavou, na níž bych ušetřil a ty peníze raději nastrkal dodavatelům elektřiny za nabíjení.
S digitálními zpětnými zrcátky totiž nemám žádný odhad vzdálenosti za sebou i kolem vozu. Kdysi jsem s menším Ioniqem 5 se stejnou výbavou couval do oblouku podél zdi, aniž bych měl tušení, kde v prostoru vlastně jsem. A bohužel mi to nevyhovuje ani v normálním provozu, protože se často dostanete do zvláštních situací.
Obraz ze zpětných kamer není přirozený a na rozdíl od odrazu v klasických zpětných zrcátkách mu chybí plasticita a hloubka. V situacích, kdy v dopravní špičce musím v malých mezerách změnit jízdní pruh nebo se zařadit před jiné jedoucí vozidlo, spíše jen spekuluji nad jeho vzdáleností za mnou, než abych měl klasický odhad, jak daleko od něj jsem.
Zrovna v elektromobilech Hyundai mají digitální zpětná zrcátka pomocné osy při aktivovaných blinkrech pro zjednodušení orientace i systém hlídání mrtvých úhlů s červenými vykřičníky. Ale bez těchto dvou prvků byste byli úplně ztraceni. Červená osa přitom znázorňuje vzdálenost 3 metry od konce vozidla, oranžová pak doporučenou bezpečnou vzdálenost 12 metrů od konce vozidla.
I s těmito prvky se však nemohu ubránit dojmu, že digitální zpětná zrcátka jsou slepou uličkou, kterou by automobilky měly opustit. Samozřejmě si na ně můžete zvyknout a s pomocí dalších kamer, senzorů a asistenčních systémů s nimi žít v každodenním provozu, ale vlastní schopnosti s nimi potlačíte na minimum. Budete muset věřit technologii, ale sami budete stále opatrnější a budete pochybovat o svém odhadu i úsudku.
