V našich končinách se snad nenajde nikdo, kdo by se s ní nesetkal. Škoda Octavia je nejčastějším autem v Česku a dodnes jde o nejprodávanější model u nás s výrazným náskokem. Snad každý v ní seděl, nebo ji řídil, nebo zná někoho, komu stojí na dvorku.
Letos novodobá Škoda Octavia slaví kulaté třicátiny. Nejstarší vozy už lze registrovat na veteránské tabulky, první generace se ale vyráběla až do roku 2010 jako verze Tour. Ty dnes samozřejmě patří mezi nejzachovalejší, proto si ji můj bratr nedávno koupil jako své první auto. A já si ji od něj se zvědavostí půjčil. Jak Octavia první generace po třech dekádách jezdí?
Mluvit o tom, jak vypadá jedničková Octavia, je zbytečné. Všichni ji známe a pravděpodobně ji stále každý den potkáváte. Tvary přesto nejsou úplně jednoduché a v kontextu doby je Octavia designově povedená, byť dnes už zestárlá. Design ale nikdy nebyl důvod, proč jste si “ovečku” kupovali.
Octavia totiž lákala hlavně prostorem. Toho nabízela opravdu hodně, hlavně u zavazadelníku je 528 litrů ve srovnání s Felicií Combi (447 litrů) velmi příjemných. Verze Combi přidávala pouze 20 litrů, na druhou stranu byl kufr o něco využitelnější. Horší už to bylo na zadních sedačkách, kde se příliš rozvalovat nebudete - já si sám za sebe sednu s odřenými koleny, která opírám do sedačky před sebou.
To ale tolik nevadilo, protože sedačky byly, a z dnešního pohledu už tuplem, otřesně tvrdé. Záda z jízdy v Octavii mě bolela už po hodině a ani verze Tour to nijak neměnila. Kromě toho měly i slabé boční vedení, které v zatáčkách opravdu nepodrží, na druhou stranu pozice za volantem je dobrá a lze ji najít poměrně rychle. Ocenit z dnešního pohledu musím i širokou nabídku textilního čalounění, jak barevných, tak šedivočerných.
Zbytek interiéru je poměrně pěkný. Ano, měkčené plasty bychom hledali marně, stejně jako kožený volant u testovaného vozu, na druhou stranu je bezchybně zpracovaný a ani po 160 tisících kilometrech nevrže. Škoda jen absence držáků na pití a z dnešního pohledu mizerného audia, ale to se u auta nižší střední třídy tenkrát zase tolik neřešilo.
Jedničková Octavia sdílí podvozek s Volkswagenem Golf čtvrté generace. Ten byl ale výrazně kratší, převisy jsou tak poměrně velké. Podvozek je zároveň nižší, proto dnes většina aut má zespodu odřený přední nárazník. Octavia je však přesně taková, jakou si ji pamatuji ze svých raných let za volantem.
Podvozek je nastavený spíše na komfort a hodně se naklání. Karoserie ani neoplývá výraznou tuhostí, některé rány od podvozku tak úspěšně přenáší i do kabiny. I kvůli větším bočnicím pneumatik není řízení výrazně přesné, ale to se dá vlastně čekat, přeci jen to je technicky třicet let staré auto. Na limitu, který lze najít poměrně brzy, je Octavia předvídatelně nedotáčivá a nesnaží se řidiče vyškolit.
Zkrátka a dobře - podvozek není žádný zázrak a nebyl ani před třiceti lety. Octavia jezdí spíše průměrně, na nerovnostech vyžaduje větší korekce, ovladatelnost je ale slušná a na normálních cestách drží směr dobře. Největší pokrok pak Octavia zaznamenala v oblasti asistenčních a bezpečnostních systémů.
Octavia uměla nabídnout nejen ABS, nechyběl ani jednoduchý systém protiprokluzu nebo ASR. ABS se docela hodí, brzdový pedál je totiž poměrně měkký a zároveň ostrý. Brzdy se tak nedávkují úplně nejlépe, ale dá se na to zvyknout. Horší už to je se spojkou v případě tohoto kusu, zabírá totiž úplně nahoře. Po 160 tisících už má ale nárok na takové nedostatky.
Pod kapotou první Octavie se vystřídala slušná paleta motorů. Základ tvořilo několik zážehových jedna-čtyřek, za příplatek jste mohli mít i jedna-šestky, dvoulitry nebo atmosférickou i přeplňovanou 1.8 T. Ta také poháněla sportovně střiženou verzi RS, která už pomalu dosahuje statusu ceněného youngtimeru.
Nejoblíbenější však byla Octavie s legendárními naftovými jedna-devítkami. Základní SDI bylo sice nejúspornější (hospodské legendy praví, že naftu i vracelo zpět do nádrže), za to opravdu nejelo. Oblíbenější TDI bylo dostupné v několika výkonových verzích od 66 do 96 kW a dobře udržovaný kus byl se šikovným řidičem opravdu schopný jezdit pod 4 litry na sto kilometrů. Jenže vznětové motory byly skutečně mizerně odhlučněné a zejména na volnoběh byl motor opravdu výrazně nekultivovaný.
“Naše” Octavie má pod kapotou atmosférickou 1.6 se 75 kW a upřímně se motoru příliš vytknout nedá. Na volnoběh je jednotka klidná, hezky se sbírá už od dvou tisíc a ačkoliv není dynamicky nijak výjimečná, protože reakci na plyn bych čekal lepší, na běžné ježdění s klidným řidičem je naprosto dostačující. Spotřeba se pak pohybuje někde okolo sedmi až osmi litrů, což mi nepřijde jako velký ústupek za výrazně vyšší jízdní komfort.
Problémem snad všech benzínových (a dnes už i naftových) motorů v Octavii je spíše spotřeba oleje. Zásadní chyby pak jednoduchá atmosféra už nemá, vzhledem k věku se už ale může vyskytnout samozřejmě cokoliv. Naftovým motorům bychom se ale dnes vyhnuli, většina vozů již má za sebou opravdu stovky tisíc kilometrů a na emisích vás už nejspíš nepochválí - tím spíš teď v zimě, kdy je za takovou Octavií většinou utrpení jet v koloně.
Tak si to shrňme. Robustní konstrukce (byť karoserie trpí na korozi), spolehlivé motory a relativně pohodlný podvozek dělají z první Octavie oblíbené auto pro normální ježdění. Díly se na ní sehnat dají a pravděpodobně ještě dlouho budou, z údržbou si poradí každý "normální" servisák. Souseda s ní neoslníte, ale pravděpodobně vás nebude trápit, když přibyde nějaký šrám na parkovišti u supermarketu.
Jenže jich taky bylo vyrobeno opravdu hodně, skoro 1,5 milionu, z toho třetina kombíků. Běžné stříbrné nebo béžové TDI tak ještě dlouho nebude vzácností, ale takové RS už brzy může přeskočit do kategorie investičních vozů, minimálně ve škodovkou posedlém Česku. Na normální ježdění ale pořád může “ovečka” posloužit a i když ceny za hezké kusy atakují klidně vyšší desítky tisíc, můžete si vynaloženou částku aspoň ospravedlnit levným servisem.
