Nový Ford Kuga jel hravě jako první generace a dospěle jako ta druhá. Spotřeba neodpovídala údajům

Ford uvedl na český trh třetí generaci rodinného SUV Kuga. Jako jedna z prvních redakcí jsme jej měli možnost otestovat v klasickém týdenním testu. Zaměřili jsme se zejména na jízdní vlastnosti auta, protože jeho kompletní statické představení jsme popsali nedávno. Do rukou se nám dostal Ford Kuga 2.0 EcoBlue mHEV Vignale - tedy varianta s naftovým motorem lehce podporovaným elektřinou a manuálním řazením. Ta se bude nabízet i v Česku, ale ne v kombinaci s nejvyšší výbavou Vignale, jak to bylo u námi zkoušeného kusu pro německý trh.

Takže žádné zdržování a pojďme rychle na české silnice. Obávali jsme se, že obrovská dvacetipalcová kola budou v kombinaci se sportovním rozměrem pneumatik 245/45 R20 zabijákem komfortu, ale byli jsme příjemně překvapeni. I bez možnosti nastavení tuhosti tlumičů fungoval podvozek velmi příjemně. Sice byl podle očekávání pocitově tužší a sportovnější, ale ani na rozbitých okreskách nebo polních cestách s hlubšími dírami nepronikaly dovnitř rázy ani velký hluk.

V zatáčkách se Kuga téměř nenakláněla, parádně držela stopu a přes pohon pouze předních kol téměř nebyla cítit nedotáčivost. I přes výrazně zvětšené vnější rozměry působila při řízení kompaktnějším a lehčím dojmem než předchozí generace. Minimálně v námi testované specifikaci šlo o jedno z nejlépe jezdících SUV s délkou nad 4,5 metru.

Nejlépe bych jízdní vlastnosti charakterizoval tak, že se nová Kuga vrátila k hravosti první generace, aniž by přišla o dospělost generace druhé. Parádní kombinace.

U podvozku testovaného auta jsem mohl nastavit jeho elektroniku podle pěti typů povrchu. Na prašné polní cestě jsem nejdříve jezdil v normálním módu, a pak přešel na písečný. Rozdíl byl obrovský. V prvním případě mě elektronika nepříjemně brzdila, jak se snažila zabránit prokluzování kol. V tom druhém dovolila jak jejich lehký prokluz tak mírné smyky, takže se auto mimo asfalt nádherně lehce a zábavně vodilo, aniž bych ztratil pocit bezpečí.

Vynikajícím jízdním vlastnostem sekundovalo příjemně sportovní řazení s krátkými přesně vymezenými drahami a odstupňováním dobře naladěný pro naftový motor.

Řízení mě bohužel silně zklamalo. V normálním módu jeho lehkost a měkkost kontrastovala s jinak sportovním naladěním podvozku a sportovní mód tomu vůbec nepomohl. Způsobil pouze nepřirozené ztuhnutí volantu a jeho neplynulý chod.

Na rozdíl od řízení naftový motor s maximálním výkonem 110 kW a lehkou pomocí elektřiny díky takzvanému mild hybridu s podvozkem překvapivě souzněl. Chutnaly mu totiž vyšší otáčky, v nichž jsme oceňovali dostatek síly i dynamiky.

V těch nižších působil podstatně mrtvějším dojmem, třeba z 1500/min. se mu vůbec nechtělo rychlovat. Znamená to nutnost častějšího řazení. Zároveň je ale nutné dodat, že ona mrtvost nebyla doprovázena nepříjemnými vibracemi nebo divným zvukem. Naopak kultivovanost naftového čtyřválce příjemně potěšila.

Mnohem méně spotřeba. Samozřejmě musíme brát v potaz širokánské pneumatiky, syrovost auta a hmotnost nejvyšší výbavy Vignale, ale když vám auto s výrobcem udávanou spotřebou mezi 4,3 a 4,5 l nafty žere na okruhu s vesnicemi a okreskami při jízdě s lehkou nohou a podle předpisů 6,5 litru, je něco špatně.

Příliš to nenapravily ani testy spotřeby při ustálených rychlostech. Při 90 km/h to ještě šlo, dosáhli jsme 4,7 l. Ale dálničních 7,5 l/100 km bylo pravým hákem mezi oči. S takovou dálniční spotřebou se věru ke čtyřem a půl litru v kombinovaném režimu dostat nelze. Přito motor na šestku točil nízkých 2200 otáček, takže tam problém nebyl. Potěšil aspoň tichý a kultivovaný projev celého auta na dálnici.

Luxusní výbava Vignale hýčká řidiče koženým čalouněním s perforováním v sedadle. Škoda ale malých rozměrů sedadla řidiče a jeho nedostatečného tvarování. Trochu jsem si připadal jak za volantem Fiesty.

Naopak se mi líbily digitální přístroje i displej multimediální soustavy. Ford se s digitalizací vypořádal se ctí, vše se ovládá docela intuitivně a většinu věcí jsem se rychle naučil i při jízdě.

Potěší drobné vychytávky. Třeba to, že telefon lze bezdrátově nabíjet a zároveň se do něj koukat a mít v něm puštěné google mapy. Kuga je snad prvním autem, které toto umožnilo. Hodí se také vysouvací plastové kryty lemů dveří.

Posuvná zadní sedadla s polohovatelnými opěrkami nabízejí dostatečný komfort pro dva dospělé, prostřední místo je nouzovka. Kufr v základním provedení objemem ani rozměry nenadchl, ale lze jej zvětšovat právě posouváním zadních sedadel. Dětský kočárek Thule Sleek se do nej podélně vešel v rozloženém stavu jen tak tak. Takže o konkurenci pro kombíky se úplně psát nedá. Ale vešel.

Fotodokumetaci k celému testu včetně těchto popisovaných věcí najdete výše v článku.

Testovaná verze Fordu Kuga nadchla jízdními vlastnostmi. Jde o multifunkční rodinné auto, se kterým bude rád jezdit i sportovně založený tatínek. Pokud ale importér nesleví ze současných vysokých cen, nemá šanci navázat na prodejní úspěchy generace minulé. Byť je, alespoň optikou prvního testovaného kusu, mnohem lepší.