Stačí základ, nebo je třeba chtít víc? Porovnali jsme nejdostupnější Mini C a mnohem dražší model S

Když novodobé Mini v roce 2001 vstupovalo na český trh, asi nikdo v BMW netušil, jaké terno vlastně trefili. Mini Cooper se stalo populárním autíčkem, které se v průběhu let měnilo jen zlehka. Kosmetické úpravy ho navenek dělaly hezčí a uvnitř výrazně modernější. Stále přitom ale neztrácel svůj rošťácký výraz s kulatými světly, která jsou pro tento model tak typická. A tohoto receptu se Mini drží dodnes bez ohledu na konkrétní model.  

Do jednoho redakčního testu se nám totiž netradičně dostaly hned dvě nová pětidveřová Mini, a to základní verze C a o něco výkonnější varianta S. Jaká z nich je lepší? A jde je vůbec takto rozsoudit? Uvidíme. Každopádně s testem mi pomáhal kolega Martin Tomaides, takže se i o recenzi tak nějak podělíme. 

Martin: Testovaná verze S je vybavena paketem John Cooper Works za více než 88 tisíc korun. Do něj patří adaptivní podvozek, černá střecha, čalounění stropu, sportovní volant/brzdy/sedadla a samozřejmě spousta nápisů John Cooper Works. Mimo tuto sadu jsou ještě osmnáctipalcová sportovní kola za 13 338 Kč a to všechno vytáhne cenovku základní verze S z 807 tisíc na 1,1 milionu korun.

Z obyčejného miníka to ale dělá malý závoďáček, za kterým se prostě musíte otočit. Červená barva a pruhy na kapotě (i za ty si připlatíte, konkrétně čtyři tisíce korun) tomu hodně pomáhají.

Míša: Mini Cooper C není na první pohled tak výraznou osobností jako Martinovo testované „eSko“. Zelená barva je v kombinaci s černou střechou více usedlejší. Čelní maska připomíná elektrifikovanou verzi, takže trochu maskuje svou spalovací totožnost. Že nejde o elektromobil, se pozná poměrně jednoduše, podle délky a počtu dveří. Pětidvířkový Cooper se vyrábí totiž výhradně jako spalovák.

Vizáž vozu doplňují 18palcová kola se zajímavým designem. Ráfky jsou ale poměrně vystouplé, takže jsem celý týden raději parkovala pořádný kus od obrubníku, abych se vyhnula poškození. Zadní část je už poměrně známá z „klasického“ Coopera. Světla uschovávají grafiku britské vlajky a přes celou délku dveří se honosí název modelu.

Martin: Uvnitř je to pro pátou generaci celkem revoluce, všechny klíčové věci zamířily na kulatý a dotykový displej s průměrem 240 milimetrů. Opravdu úplně všechny, před řidičem se maximálně může objevit head-up displej. Dotykový „talíř“ je velmi nápaditý a nabízí hromadu funkcí, které během týdenního ježdění člověk snad ani nedokážete prozkoumat.

Jestli má nějaké auto v současnosti skutečně styl, je to právě Mini a potvrzuje to třeba látkovým provedením interiéru a detaily, jako například odkládacím prostorem mezi řidičem a spolujezdcem. Vypadá jako miska, kterou máte doma a dáváte si do ní klíče od bytu. A všechno ostatní. Snadno se otvírá i zavírá... Mini je prostě funky.

Na předních sedadlech všechno funguje, jak jsme zvyklí, kvalitní materiály, pohodlná sedadla, jen čelní sklo je prostě strašně daleko. Na semafor často neuvidíte, ale to je detail, který Mini odpustíme. A co zadní dveře, dává tahle varianta vlastně nějaký smysl?

Celkem ano. Vzezření auta těch dvacet centimetrů navíc oproti třídvéřové variantě nijak nemění a usadit se za řidiče zvládne i dospělák. Samozřejmě kvalita cestování není v tu chvíli vysoká, když už rozkročmo uložíte obě nohy, hlavou se opřete o střechu. Pro menší pasažéry je ale všechno dostačující.

Objem kufru oproti třídvéřové verzi narostl z 210 na 275 litrů, každopádně stále je dost kompaktní. Výhoda aspoň je, že co se nedá tam, to se dá příjemně odložit na zadní sedadla. Šaty, hokejky na florbal, každý si najde to své. Bohužel my jsme si na zadní sedadlo během cesty odložili menší batoh - určitě nevážil víc než čtyři kilogramy - a bezpečnostní systém z něj udělal pasažéra a neustále hlásil, že máme ve voze někoho, kdo se nepřipoutal.

Míša: V kabině je „Céčko“ téměř totožné s výkonnější verzí. Jen v mém testované voze je interiér ve světlé barvě a podle mého názoru to je jedině dobře. Vypadá to tu totiž mnohem vzdušnější a více městské. Šedá hrubá látka pokrývá celou palubní desku. Po obou bocích má výraznější barevnou texturu, která hezky osvěžuje interiér. I zde je dominantou OLED displej, na kterém se ovládá vše dotykově (včetně klimatizace).

Systém je rychlý a navíc má skutečně mnoho funkcí. Z přemíry aplikací jsem měla první dny trochu zmatek, ale stačí si k tomu na pár minut sednout a zkoumat, co vše infotainment nabízí, abych při dalším hledání nebyla zmatená jako včela v zimě. Vše důležité zobrazuje už primární stránka, pak už se jen prokliky nebo listováním dostáváte hlouběji.

Mini je pro mě jednou z mála značek, kde mě baví používat nativní navigaci. V tomhle případě navíc s rozšířenou realitou. Mapa se krásně roztahuje po celé délce obrazovky, na rozdíl od například Waze, kde zůstane pouze v nevzhledném čtverci, navíc bez možnosti se promítat do head-up displeje. To se s navigací od Mini nestane. Největší benefit je pak právě v té rozšířené realitě. Nemám šanci se ztratit v těžce rozpoznatelných ulicích, protože mě přímo na obrazu z reálného prostředí do cíle navádí šipky, pojmenované ulice i směrovky.

Dobrým pomocníkem a také trochu „must-have“ je právě head-up displej, na kterém se zobrazují důležitá data. Zejména rychlost a navigace. Vyhnete se tak neustálému těkání z vozovky na prostřední displej. Samostatně pořídit nejde, pouze v rámci paketu. Jen by se v této cenové relaci mohl zrcadlit na sklo než na vyjížděcí sklíčko, ale ve finále je to jedno, hlavně, že je možné si ho pořídit.

Nabíjení telefonu je vyřešeno poměrně chytře. Telefon se tady nabíjí položený na výšku. Plocha se nachází hned za prostorem pro odkládání nápojů. Telefon z ní nemá šanci vyletět, protože ho jistí - poměrně na těsno - pruh látky. Co pro změnu trochu nemile překvapí, je odkládací prostor ve dveřích, kam se toho zrovna příliš nevejde. No a pak trochu retro a takové „správňácké“ je pro mě zajížděcí čudlík na dveřích, podle kterého zákonitě poznám, zda mám zamknuté auto, nebo ne.

Míša: S mou výškou 182 centimetrů se mi vpředu žije velmi hezky, protože mám kolem sebe dost prostoru. V sedadlech se sedí dobře, boční vedení je také dostačující pro situace, kdy si zapnu režim Go-Kart. Co mě však zajímalo, je, jak to bude s místem vzadu. Testovaní miníci jsou totiž pětidveřoví a Martin sice psal, že se do druhé řady další dva pasažéři vejdou, ale já bych tohle tvrzení ještě trochu víc upřesnila. Pro stejně vysoké lidi, jako jsem já, to bude trochu očistec, protože při sezení sama za sebou se prostě opírám koleny do sedačky.

Na druhou stranu její záda jsou alespoň měkká, takže nehrozí modřiny z tvrdého plastu. Cestování pro vysoké je tak spíše na hodně krátké trasy a spíše jako nouzovka. Pokud je ale někdo nižší, nebo je dítě, pak vzadu nebude mít pravděpodobně žádný problém. Co by ale mohlo být lepší, je nastupování a vystupování přes zadní dveře, jsou jednoduše příliš úzká – chápu ale, že vzhledem k délce vozu to jinak pořešit nešlo.

Martin: Silnější verze S má dvoulitrový benzínový čtyřválec o výkonu 204 koní, na stovku se dostane za 6,8 sekundy a točivý moment dosahuje 300 Nm. Radost mi udělala spotřeba, předchozí generace verze S mi přišly tak nějak hladovější. Delší trasa s dálnicí, aktivně projetými okresky i trochou města mi vykalkulovala číslo 7,3 litrů na 100 km, což mě maximálně potěšilo. Takhle nízko to dřív nebývalo.

Fakt je ten, že dřívější verze bývaly takové živější, dravější a víc hravé za každé situace. Nová generace je spíš nízkootáčková, motor se udržuje hlavně v klidovém režimu, což je příjemné, když hodně sledujete právě spotřebu, ale trochu nudné, když čekáte na rychlejší reakci na plynový pedál.

V tomhle případě je Mini S za mě až zbytečně kultivované, je třeba z něj toho grázla udělat. Ale jde to snadno, slova se ujme hned poté, co navolíte režim Go-Kart. Infotainment ohlásí, že vypíná DSC a ta opravdová řidičská zábava může začít. Mini najednou ve vysokých otáčkách doslova žije. Tak moc, až je občas třeba použít pádla za volantem a trochu ho zklidnit. Čistý asfalt s říznými zatáčkami se najednou pro řidiče stává dětským hřištěm. Mini do nich vletí po hlavě a peláší zase ven jako lovecký pes, který ucítil kořist.

Navíc všechno doprovází konečně taky pořádný zvuk. Když už Mini nemá na zádi koncovky výfuku, které ukazují, že vlastníte silnější verzi, tak aspoň že tohle zůstalo. Moc mě bavilo také to, jak si automatická sedmistupňová převodovka podřazovala, jak řádilo turbo a hlavně jak vždycky kopla do zad s každou přidanou rychlostí.

Míša: Zelený Mini Cooper má pod kapotou schovaný tříválcový motor o objemu 1.5 litru. Výkon dosahuje hodnoty 156 koní. Ve zrychlení z nuly na sto si ale dává trochu více na čas než Martinovo S, zvládne to tedy až za osm sekund. Není to žádná hanba, protože tahle verze přeci jen není na závodění po okreskách, přestože disponuje také režimem Go-Kart (jinak řečeno Sport). Ačkoli nízká váha a kompaktnost mu přeci jen trošku hrají do karet, takže se s ním nudit nebudete.

Převážnou část jsem s tímto miníkem strávila v režimu Core, tedy v tom základním. Na výběr jsou ještě další, ale na experimentování nebylo moc času. Absolvovali jsme spolu jak město, kde musím vyzdvihnout jeho krátkou délku, se kterou se vážně dobře podélně parkuje. Stejně tak rychle reaguje na změny pokynů jízdy. Trochu slabší stránku vidím v jízdě na dálnici, ne tak kvůli spotřebě, jako spíše vůči aerodynamickému svistu kolem oken. Ten začal být okolo 135 km/h lehce otravný.

Co však musím pochválit, je jízda po okreskách. Miník se drží silnice jako přibitý a krásně vykresluje zatáčky, ve kterých nemá tendenci se naklánět. Dravě jde tam, kam točím volantem a nemusím se bát, že by mě zradil při nečekaném manévru. Venku, za hranicemi města, si navíc vyzkouším i režim Go-Kart, který mého jindy městského pohodáře trochu rozběsní a hned je to Mini, které zvedne koutky rtů. Není to zběsilá jízda, při které by mě každé sešlápnutí plynového pedálu zarazilo do sedačky, ale je to jízda, kterou si člověk o nedělním odpoledni prostě užije. Škoda jen těch českých rozbitých silnic, které podvozku malého hatchbacku moc nesvědčí.

Svižnějším tempem se řítí vysoko také spotřeba, která může být klidně kolem 10 litrů. V normálním tempu ve stínu každodennosti ale počítejte spíše něco kolem 7 litrů na 100 kilometrů. Podle WLTP jezdí za 6,1 litrů, což nemusí být tak úplně nereálné, když se budete snažit trochu víc než já. Do nádrže se pak vejde 44 litrů benzinu.

Martin: Tady jsem verzi S konečně zase poznal a přesně proto bych vytáhl z peněženky víc peněz. Pokud se z používání motokárového režimu stane denní chléb, samozřejmě počítejte se zvýšenou spotřebou, klidně k jedenácti litrům. Pokud se s ním budete jen přiměřeně bavit, lze auto stejně udržet na uzdě a jezdit kolem 8,5 litru.

Míša: Ať už sáhnete po jakémkoli Mini, vždy to bude ta správná volba pro ty, kdo se chtějí odlišit. Mini Cooper není auto pro každého, což je zcela v pořádku. Možná není dokonalý, ale je svůj a to mi v dnešní době, kdy jsou auta téměř jako přes kopírák, přijde vzácné a vlastně skvělé.

Jasně, je potřeba mu odpustit pár maličkostí, ale ve většině případů to není nic, na co by si člověk nezvykl. Jednoduše Mini buď milujete, nebo ne, nic mezi tím není. Cenovka je poněkud vyšší, ale tohle auto si ji dokáže obhájit, vy si totiž nekupujete stroj na čtyřech kolech, ale emoce s tradicí. A jestli už to bude základní „Céčko“, nebo o něco výkonnější „eSko“, záleží už spíše na tužbách a taky trochu na penězích. Obě auta ale stojí za vyzkoušení.

Cena testovaného Mini Cooper C je 913 982 Kč. Nejvyšší položkou na seznamu jsou příplatky, které auto prodražují o 215 882 Kč (v tomto případě paket Favoured, paket L, příplatková barva a kola), ale nutno podotknout, že bez nich by auto bylo o něco chudší a bez zajímavých funkcí, jako je třeba head-up displej, vyhřívání sedadel a volantu nebo třeba navigace rozšířenou realitou. Podobné je to i v případě Mini Cooper S, které stojí 1,1 milionu korun (včetně volitelné výbavy). Kompletní cenovou nabídku portfolia Mini Cooper najdete v našem katalogu. A zde je k dispozici porovnání obou modelů, ve kterém najdete přesné rozdíly.