Muscle car pro Evropu. Dodge Charger je i se šestiválcem skvělý, jen si na něj musíte zvyknout

Málokterý muscle car to při svém uvedení na trh slíznul takovým brutálním způsobem, jako právě osmá generace Dodge Charger. Nejenže se u Dodge vykašlali na tradiční Challenger a oba vozy sjednotili do jednoho modelu, oni si dovolili sebrat osmiválec Hemi! Takovou herezi Amerika do té doby nezažila. Zvlášť když si uvědomíme, že první rok byl nový Charger pouze čistě elektrický.

Charger má totiž být muscle carem nové doby, ve které už se mu nikdo nebude smát, že umí jezdit maximálně tak rovně a dělat bordel na křižovatkách amerických měst. Tohle má být muscle car, se kterým Dodge plánuje oslovit i Evropu oficiálním dovozem, který by měl začít snad už brzy. Proto jsme si vypůjčili ještě americkou specifikaci vozu, abychom zjistili, zda dává nový Charger vůbec smysl.

Na první pohled je jasné, s čím máte tu čest. Nová generace Chargeru je z mého pohledu designově famózním cvičením a hodně v něm vidím druhou generaci z roku 1969. Přitom ale nepůsobí retro, naopak je design moderní a plný zábavných detailů. Tohle se opravdu povedlo a věřím tomu, že se najdou zákazníci, kteří si jej koupí jen kvůli tomu, jak vypadá.

Většina z nich sice bude primárně vyhledávat dvoudveřovou verzi, vyrábí se ale i jako čtyřdveřový sedan. Karoserie je v takovém případě v podstatě shodná, liší se jen velikostí dveří a okny, prostoru na zadních sedačkách je tedy i u testovaného tudoru královsky a jde snad o první dvoudvířko, kam jsem se bez problému posadil sám za sebe a měl dostatek místa kolem.

Stejně tak je nutno zmínit i celkovou prostornost danou rozměry masivního kusu železa, jakým Charger je. Místem netrpíte nejen vzadu, ale ani vepředu, kde zamrzí akorát vyšší posaz daný platformou společnou s elektromobilem, který má v podlaze velkou baterii. Obrovský je také zavazadlový prostor, který působí spíše jako korba pickupu. Je sice mělký, ale široký i dlouhý. Navíc jednoduchým sklopením zadních sedaček lze vytvořit rovnou podlahu.

To je možná nejzásadnější výhoda oproti v Evropě profláklejšímu Fordu Mustang. Ten sice stále nabízí osmiválec, ale není ani zdaleka tak praktický pro každý den. Pokud u Chargeru překousnete jeho rozměry, bez problému ho můžete používat jako rodinné auto bez výrazných omezení, což nebývá u dvoudveřových vozů vůbec běžné.

Nadšení z toho, jak Charger vypadá, neopadá ani uvnitř. Na pohled je totiž velmi povedený a osobitý, velmi se mi líbí „vlnka” vedoucí přes palubní desku, kterou nasvěcuje skryté ambientní osvětlení. Tohle se fakt povedlo a interiér díky tomu nepůsobí tak jednolitě. Vzdušnosti napomáhá i prosklená střecha, kterou si ale užijí hlavně cestující na zadních sedačkách.

Horší už je to se zpracováním, které je poněkud humpolácké. Auto sice za jízdy až tolik nevrže, jakmile ale vezmete za dveře nebo jakýkoliv jiný kus interiéru, působí dost lacině a povrzává. To už se v dnešních evropských autech, zejména v cenové relaci tohoto vozu, spíše neobjevuje a zbytečně to sráží celkový dojem z vozu, stejně jako slabší světlomety bez adaptivní funkce. V USA jsou totiž matrixy zakázané.

Infotainment je pak umístěný více k řidiči, což napomáhá ovládání systému. Nemusíte se k němu tolik naklánět, byť kvůli tomu není v zorném poli řidiče. Systém samotný není žádný poslední výstřelek techniky, navigace vzhledem k americké specifikaci nemá evropské mapové podklady, nicméně zrcadlení telefonu funguje bezproblémově a navigační pokyny promítá i do head-up displeje.

Hlavní výhodou americké specifikace je absence asistentů, které jsou v EU povinné. Nic na vás nepípá, žádné sledování pozornosti neotravuje, nic takového. Hlídání jízdních pruhů je sice přítomno, ale lze jej natrvalo vypnout čudlíkem. Adaptivní tempomat pak umí i funkci držení v jízdním pruhu na dálnici, ale je lepší na něj nespoléhat - občas fungoval dobře, někdy pruhy ignoroval.

Jak už jsem zmiňoval, Dodge Charger přišel s osmou generací o klasický osmiválec Hemi. Ten byl nahrazen zcela nově vyvinutým šestiválcem Hurricane, který je dopován dvěma turby a v Chargeru se prodává ve dvou variantách - slabší R/T má 420 koní, výkonnější Scat Pack až 550 koní a 720 Nm točivého momentu. Taková varianta je pak navíc vybavena i kovanými vnitřnostmi, takže případné úpravy zvládne výrazně lépe.

Jde o skutečně působivou jednotku, kterou si s bavoráckým šestiválcem nespletete. První dojem začíná zvukem, který je hluboký a v nízkých otáčkách připomíná spíše osmiválec. V těch vyšších pak samozřejmě menší počet válců nezapře, ale stejně nejde o klasického zpěváčka, jako bývá u šestiválce běžné.

Nelze zapomenout ani na fakt, že tady není zvuk motoru dokreslován reproduktory. V USA nejsou tak přísná hluková nařízení, takže Charger nemusí být tak zaprdlý, jako evropské sporťáky. Těším se ale, až uslyším i elektrický Charger Daytona, který by měl být snad ještě hlučnější díky speciálnímu systému Fratzonic.

Projev motoru je také něco jiného, než na co jsme zvyklí. Je relativně lineární, první kopanec od turba přichází okolo tří tisíc otáček, to druhé začíná pomáhat zhruba od nějakých čtyř a půl. Není čas to ale sledovat, protože Charger s Hurricanem peláší k omezovači brutálně rychle. Výborná je i reakce na plynový pedál, Hurricane zkrátka na nic nečeká. Pokud takhle bude fungovat i evropská specifikace, nelze mít jedinou výtku k motoru.

To už se úplně netýká převodovky. I když Dodge použil osmistupňové ZF 8HP, zde označované jako TorqueFlite, jeho naladění není místy úplně ideální. Za studena a při řazení z prvního stupně dost cuká, jakmile se ale rozjedete a převodovka se zahřeje, vše je už v pořádku a kvalty sází rychle a bezproblémově. Možná to bylo dané už opotřebenějším kusem, ale spíše sázím na schválně naladěný projev, aby si skalní fanoušci Chargeru najednou nemuseli zvykat na funkční převodovku.

Zamrzí i mizerná pádla pod volantem, respektive jejich absence. Místo nich na volantu najdeme jakási tlačítka, která pádla imitují. Alespoň že je převodovka poměrně inteligentní a motor nedusí v nízkých otáčkách při svižné jízdě, ale zároveň drží při cestovním tempu otáčky nízko. I díky tomu se spotřeba umí na delší cestě udržet klidně pod 10 litrů, průměrně ale počítejte se zhruba 13 litry, pokud autu dáte aspoň občas za uši.

Povedený motor ale potřebuje i funkční podvozek, což v dřívějších Chargerech úplně běžné nebylo - aspoň z pohledu člověka zvyklého na evropské sporťáky. Ještě sedmá generace totiž stála podvozkově na platformě LX vyvinuté na začátku nultých let s využitím zadní nápravy z Mercedesu třídy E generace W211. Projev předchozí generace byl přinejlepším velmi buranský a nepříliš čitelný.

To už u nového Chargeru není. Jde o auto, které dobře drží směr, zatáčí a funguje na poměry amerik až překvapivě evropsky. Jistě, drobné nerovnosti nezvládá úplně dobře a hrbolatá cesta znamená pořádné natřásání posádky, ale například na kostkách chytne správnou rezonanci a zvládá je výrazně lépe, než bych čekal.

Tuhá karoserie auta připraveného na baterie pak pomáhá v zatáčkách. Charger zatáčí až překvapivě ochotně, řízení není přeposilované a vlastně jde o docela zábavnou a schopnou věc. Jenže tento obrovský slon také něco váží, konkrétně takřka 2200 kilogramů (elektrická varianta dokonce přes 2600 kilogramů), což má za následek pozitivní i negativní vlastnosti.

Charger umí velmi dobře maskovat rychlost. Díky dvojitým sklům a celkově dobrému odhlučnění o rychlosti takřka nevíte, zároveň i skvěle plachtí. Kvůli tomu jde o velmi příjemný cestovní vůz, se kterým si můžete na pohodu plachtit krajinou a jen se kochat. Pokud po něm ale chcete svižnější svezení, je potřeba být opatrnější.

Kvůli dobrému odhlučnění, slabému gripu pneumatik a vysoké hmotnosti je limit pocitově poměrně blízko. Zároveň ve vyšším tempu přestane podvozek zvládat a na vlnitějším povrchu umí změknout, což by bylo příjemné na cestování, ale při ostřejší jízdě bych spíše ocenil jistotu, kterou neposkytují ani standardní celoroční pneumatiky. Nejlépe je tedy Chargeru někde u lehce svižného tempa okolo 60-70 procent.

V neposlední řadě nelze zapomenout ani na pohon všech kol. Charger jej umí samozřejmě vypnout a pálit zadní gumy na počkání, standardně ale funguje s připojenou přední nápravou. Pohon působí relativně slušně a předvídatelně, nicméně během testu nezapršelo, takže jeho schopnosti se mi ověřit nepovedlo.

Dodge Charger je auto mnoha protikladů. I přes karoserii tudor je vlastně dost praktický, motor Hurricane umí být úsporný a zároveň i zábavný. Podvozkově jde o obrovský pokrok oproti generacím, byť stále jde na poměry evropských silnic o zbytečně velký koráb, se kterým se na většině českých okresek budete jen motat jako slon z porcelánu.

Jde tedy o první použitelný muscle car? Ano, ale zároveň ne, alespoň prozatím. Muscle car by měl být dostupný, což Charger v USA splňuje - jeho cena startuje na 49 995 dolarech bez daně, tedy v přepočtu jen lehce nad jedním milionem korun. K tomu si připočtěte dopravu, registraci a všechny věci okolo… no a jste na dvojnásobku. Necelé dva miliony korun jsou zkrátka hrozně moc.

Z mého pohledu jde vlastně o docela nesmyslnou koupi ve srovnání s BMW M2, které je sice výrazně méně praktické, ale také lépe zpracované a aspoň se vejde na české silnice. Nepochybně ale bude většina zákazníků Charger srovnávat hlavně s Mustangem, který je také méně praktický, zároveň ale i výrazně levnější a nabízí nejen atmosférický osmiválec, ale i manuální převodovku. Charger to tak nebude mít ani na evropském trhu vůbec jednoduché.