Hybridní DS N°4: Pařížská móda na kolech, která vám buď učaruje, nebo vás vytočí k nepříčetnosti

Když se řekne francouzský luxus, většině z nás se vybaví kabelky za cenu ojeté oktávky nebo sýry, co smrdí jako ponožky po maratonu, ale chutnají božsky. Značka DS se už pár let snaží tuhle „haute couture“ narvat do světa aut a jejich model N°4 v plug-in hybridu má být tím hlavním kladivem na německou prémii. Jenže stačí k porážce Audi nebo BMW jenom to, že vypadáte jako šperk na čtyřech kolech?

První věc, kterou musíte u DS N°4 uznat, je vzhled. Speciálně decentní testovaný šedý odstín k hi-tech finesám vozu fakt sedne.  Tohle auto prostě vypadá jako koncept, který někdo omylem o pár let dřív prostě vypustil z CAD/CAMu rovnou do showroomu.

LED denní pásy, co se táhnou od světel až k zemi, vypadají v noci jako neonový nápis nad nočním klubem v Pigalle. Kliky, které vyjíždějí jen když se přiblížíte (snad budou fungovat spolehlivě i za pár let), jsou sice fajn „machrovinka“ pro sousedy, ale v zimě, až to všechno zamrzne, si o tom asi s techniky od žlutých andělů popovídáte jinak.

Celkově je „čtyřka“ německy svalnatá, rozkročená a na těch masivních devatenáctkách to celé vypadá prostě draze - což byl nejspíš záměr. Pokud chcete „obyčejné“ auto, kvůli kterému si budou lidi na přechodu lámat krky, N°4 je sázka na jistotu. My tu nicméně nejsme v módním salonu - zajímá nás hlavně jak to celé funguje pod kůží.

Laťku nasazenou opulentním vzhledem karoserie se stůj co stůj snaží udržet také interiér. Kůže Nappa s prošíváním náramkových hodinek vypadá úžasně a voní líp než interiér většiny limuzín za tři miliony. Takže na materiálech se opravdu nešetřilo.

Pokud jde o prostornost vpředu, je to takový útulný kokon. Cítíte se tu jako v bezpečí, obklopeni hromadou kůže a kovu. Ale běda, jakmile se pokusíte usadit někoho dozadu. DS N°4 sice vypadá jako velké auto, ale rozvor neokecáte. Pokud měříte přes 180 centimetrů, za sebe si sednete jen s pomocí akrobacie a vaše kolena budou v neustálém kontaktu s tím krásným koženým čalouněním předních opěradel. Nízká linie střechy navíc znamená, že při nastupování si s horním rámem dveří budete vykat. Tohle auto je zkrátka „2+2“ v převleku za pětidveřový hatchback.

Přední sedačky jsou možná ta nejlepší „křesla“, jaká dneska v téhle třídě koupíte. Mají certifikát AGR, který si značky koncernu Stellantis pěkně přesdíleli od členské značky Opel, takže vaše záda budou v sedmém nebi, a masážní funkce tady není jen takové to lehké šimrání, ale regulérní hnětení svalstva. Jenže sotva si tyhle královské trůny nastavíte do své oblíbené polohy, začnou vyplouvat na povrch první trhliny v pařížské idylce.

To si takhle třeba chcete nastavit teplotu nebo rádio a najednou začíná ta pravá francouzská revoluce. Uprostřed máte malý dotykový panel „Smart Touch“. Máte na něj psát gesta, abyste ovládali hlavní obrazovku. Hezké na pohled, ale v praxi? Zkuste na tom něco vyčarovat na české okresce s dlaní rozklepanou jako po pěti espressech. Skončíte u toho, že si omylem přepnete navigaci do čínštiny a místo vyhřívání sedaček si pustíte masáž zad. Infotainment je sice graficky krásný, ale logika jeho ovládání je občas složitější než daňové přiznání v Turkemnistánu. Litujeme, ale palubní elektronika opravdu poslední dobou není výstavní disciplínou Francouzů ze Stellantisu.

A kufr? Abychom si nalili čistého vína, plug-in hybridní technika si ukousla svůj krvavý podíl. Zatímco běžná verze má slušných 430 litrů, u plug-inu jich zbylo necelých čtyři sta (390 l). Na papíře to nezní jako tragédie, ale v reálu je kufr mělký a když tam hodíte tašku s nabíjecími kabely, která tu zabírá místo jako průměrný nákup z Lidlu, na rodinnou dovolenou u moře zapomeňte. Tohle je zavazadelník na dva kabinové kufry a pár nákupních tašek z Pařížské ulice.

Pod kapotou N°4 tepe známé srdce z dílen Stellantisu – zážehová šestnáctistovka PureTech o výkonu 180 koní, které u verze plug-in hybrid (k dispozici je ještě ryzí elelktro a full-hybrid) sekunduje elektromotor integrovaný do osmistupňové automatické převodovky. Celkový systémový výkon je 240 koní, což na papíře vypadá impozantně, ale nezapomínejte, že s sebou taháte baterky o váze dospělého hrocha. Zrychlení na stovku za 7,7 sekundy nikoho do sedačky nezatluče, je to spíš suverénní pružnost než sportovní dravost.

Převodovka se snaží, ale občas si s elektromotorem úplně nerozumí, hlavně když chcete nenadále pružně zrychlit - typicky při potřeně rychlého předjetí. V tu chvíli se objevuje takové to klasické váhání: „Mám podřadit? Mám zapnout benziňák? Tak jo, tak padáme.“ Jakmile už se rozjedete, je to tichošlápek, který ovšem zásadně preferuje klidné a předvídatelné chování k akcelerátoru. Na elektřinu ujedete v reálu kolem 42 až 45 kilometrů (tabulky slibují šedesát).

Tady končí sranda a začíná matematika. Když budete poctivě nabíjet každou noc, můžete jezdit za 1,5 až 2 litry benzínu na sto. Jenže co se stane, když vám šťáva v 12,4kWh baterii dojde? Naše týdenní zkušenost ukazuje, že na dálnici si N°4 s vybitou baterií řekne o 7,5 až 8,5 litru. Ve městě, kde auto stále dokáže rekuperovat a rozjíždět se na zbytek elektřiny, se udržíte kolem 6,5 litru. Plug-in hybrid zkrátka dává smysl jen tehdy, pokud ho máte kde strkat do zásuvky. V opačném případě berte klasický full-hybrid.

Rychlost dobíjení? Nic moc. Zapomeňte na rychlonabíječky. Standardem je 3,7kW palubní nabíječka, se kterou auto nabijete za nekonečných 7 hodin. Pokud si nepřiplatíte za 7,4kW verzi, která to na wallboxu zvládne za necelé dvě hodiny (1:45 h), budete u té zásuvky v podstatě bydlet.

DS 4 se pyšní systémem DS Active Scan Suspension. Kamera za čelním sklem sleduje silnici a říká tlumičům, co mají dělat. V teorii geniální, v praxi velmi slušné.

Na dlouhých dálničních vlnách se auto jemně pohupuje, jakmile ale trefíte typický český propadlý kanál nebo ostrou hranu po frézování, systém to občas prostě nestihne. Kamera sice vidí díru, ale mozek auta už nestihne přepočítat tu hmotnost baterií nad zadní nápravou, a vy dostanete tupou ránu do zad. DS 4 se snaží být měkké za každou cenu, ale 18" a v našem případě 19" ráfky mu to občas trochu kazí.

V zatáčkách je to pak klasická lekce z fyziky. DS 4 se nenaklání nijak dramaticky, ale tu váhu cítíte v každém pohybu volantem. Řízení je přeposilované a sterilní. Chybí mechanická vazba, kterou vám dá třeba Mazda 3 nebo i ten „nudný“ Golf. Jste izolovaní od motoru, od silnice a občas i od reality kolem sebe.

Drobnou bolestí jsou také brzdy. Přechod mezi rekuperací a mechanickým brzděním je gumový. Chcete jen jemně přibrzdit před křižovatkou, auto nejdřív nedělá nic a pak se najednou kousne. Pro plynulou jízdu, kterou byste od luxusního vozu čekali, musíte mít nohu chirurga.

Číslo čtyři s plug-in hybridem není auto pro každého a už vůbec ne pro někoho, kdo hledá matematickou efektivitu každé koruny. Jenže automobilový svět by byl nesnesitelně nudným místem, kdybychom všechno měřili jen přes tabulky a litry v kufru. Navzdory jisté neohrabanosti a občasnému digitálnímu zmatku má DS 4 něco, co se z dnešních aut vytrácí: vlastní názor.

Pokud patříte k té šťastné menšině, která má doma wallbox, do práce to má třicet kilometrů a už vás prostě nebaví ta sterilní, chirurgická dokonalost německých interiérů, ani dokonalost hybridů od Toyoty, je tohle auto vlastně velmi příjemným pohlazením po duši. Srovnání s konkurenčními modely Volkswagen Golf eHybrid a Mercedes-Benz A 250e najdete pod tímto odkazem.