Žádný kamarád do deště
Odcházím ze sobotního rodinného oběda a chystám se na cestu. Hustě prší, ale těch pár set metrů k autu od domu nějak doběhu, říkám si. Už dvě hodiny je Audi A8 připojené na dobíjecí „krabici“ PRE, kterou energetická společnost instaluje na rozvodné stanice napříč Prahou. Je to taková jednoduchá bedna bez displeje, se zásuvkou, čtečkou na čip, indikační diodu a schopností nabíjet AC. Když přicházím, svítí zeleně, což indikuje dobíjení. Přiložím čip, krabice pípne a zabliká. Zatáhnu za kabel... Ale ten nejde vytáhnout.
Zkouším všechno – odemknout, zamknout auto. Zapnout, vypnout krabici PRE čipem. Tahat, škubat, křičet a nadávat. Je to jedno, prší mi na hlavu a já začínám uvažovat o tom, že tu kabel nechám viset a odjedu. Píp! Krabice se smilovala a kabel pustila. Po 10 minutách přemlouvání za naprostého lijáku. Promočen smotávám kabel, který mezitím na zarostlém betonu posbíral špínu, snad ne nějaké ty psí výkaly a naštvaně ho házím do kufru. Usedám do vozu, pouštím topení na plné pecky a zkřehlé prsty rozmrazím u výdechů klimatizace. A u toho si všimnu, že baterie je prázdná! Nenabila se! Ještě, že v kufru nemám baseballovou pálku, abych se nezachoval jako Miki Křen ze Samotářů.
Ne, tohle zřejmě nebyla chyba Audi A8, třeba jsem něco udělal špatně, třeba stanice svítila zeleně, ale přesto nebyla aktivní. Nevím. Je to jedno. Celou cestu pak přemýšlím o tom, zda bych chtěl něco takového zažívat, kdyby mi tohle parádní luxusní auto říkalo pane. Samozřejmě, že ne. Asi bych nabíjel jen doma nebo v práci a na veřejné stanice se raději vykašlal. Ale dává pak takový vůz vůbec smysl?