Ojetina za 200 tisíc korun sveze sedm lidí. Během minuty se promění na dvoumístnou dodávku

Délka přes 5,2 metru, prostor pro sedm cestujících a spousta výbavy, která ještě dnes působí alespoň trochu luxusně. Lancia Voyager je zřejmě největším autem, které jste schopni v bazaru sehnat za 200 tisíc korun. Navíc má velmi prakticky řešený interiér, který z ní dělá univerzální auto pro všechny, kteří toho potřebují vozit opravdu hodně. Jak se s ní žije a na co si dát pozor, to jsme zjišťovali v testu ojetiny.

Že vám Lancia Voyager něco připomíná? Správně, ve skutečnosti jde o Chrysler Grand Voyager, který zvenčí dostal jen jiné logo a uvnitř evropštější zpracování či výbavu. Byl to jeden z posledních záchvěvů značky Lancia, které se snažila všemi způsoby udržet na evropském trhu. Nakonec se jí to nepovedlo a zůstala jen doma v Itálii. Pro dnešní majitele modelů Voyager a Thema (Chrysler 300C) to ale není špatná zpráva, protože nemají problém se servisem ani s díly.

My jsme si v autobazaru AAA Auto vyhlédli Lancii Voyager z roku 2013 s nájezdem 220 tisíc kilometrů, která byla k mání za 210 tisíc korun. Byla tedy z levnějších, když už bychom porovnávali těch pár kousků, které je možné sehnat na českém trhu. Za auto, jež velikostí přesahuje klasická velká MPV ve stylu Fordu Galaxy a blíží se spíš Multivanu, je to až těžko uvěřitelná cena. I když je už 12 let staré.

Faktem je, že Lancia Voyager nepůsobí moderně, staví totiž na páté generaci Grand Voyageru, který se vyráběl do roku 2016 a později ho nahradila moderní Pacifica. Už ve své době navíc tak trochu působila jako auto ze staré školy. Maximální výbava námi testovaného kousku dá ale na zastaralý design rychle zapomenout. K dispozici jsme měli elektricky posuvné boční dveře, elektrické víko kufru, vyhřívání sedadel, kůži kombinovanou s alcantarou nebo dvě ze stropu výklopné obrazovky s přehrávačem DVD. Nechyběla dokonce ani navigace či velká chlazená schránka mezi řidičem a spolujezdcem přístupná zezadu. V tomhle autě se určitě velmi komfortně cestovalo na dlouhé vzdálenosti.

Největší highlightem Lancie Voyager je ovšem systém Stow'n'Go. Ten umožňuje všechna sedadla ve druhé a třetí řadě schovat. Zadní se sklápí elektricky, stačí stisknout patřičné tlačítko v kufru. Dvě samostatná křesílka uprostřed se musí složit ručně do prostoru pod podlahou. Jeho otevření je trochu kostrbaté, musíte odsunout sedadla řidiče a spolujezdce úplně dopředu (což elektricky trvá dlouho), ale pak už jen stačí zatáhnout za jednu páčku a sedadlo se baletním skokem odporoučí do útrob vozu. Zakryjte a hotovo. Najednou máte ze sedmimístného vozu velkou dodávku na převážení čehokoliv. Skládání sedadel jsme si stopli, podařilo se nám všechna dostat pod podlahu během jedné minuty. Kéž by tohle uměl Multivan, kde místo toho musíte tahat těžká sedadla ručně a skladovat je někde v garáži.

Je to chytré a praktické řešení, ale má i své nevýhody. Za prvé jde o nepříliš ideální uspořádání interiéru 2+2+3, přičemž isofixové kotvy najdete jen na sedadlech uprostřed. Tři děti podobného věku tak budete v jinak velkém autě vozit stěží. Druhým problémem je zvýšená podlaha, která je potřeba kvůli úložnému prostoru pro sedadla, a ta navíc kvůli uložení musí být kompaktnějších rozměrů. Výsledkem jsou krátké sedáky umístěné poměrně nízko nad podlahou. Vyšší postavy tak budou mít kolena vysoko, stehna bez podpory, a tak je velmi brzy začnou bolet nohy. Vzadu tak Voyager nenabízí dospělým cestujícím úplně komfortní svezení jako jiná obří MPV.

Lancia Voyager se v Evropě prodávala se dvěma motory, ale americký benzinový šestiválec 3.6 Pentastar je jednorožcem, na který narazíte jen výjimečně, což je škoda. Drtivá většina kusů včetně námi testovaného má velký naftový čtyřválec CRDi o objemu 2,8 litru. Jde o jednotku RA 428 od italského výrobce VM Motori, kterou posílal do amerických vozů jako Jeep Wrangler nebo Dodge Nitro. Jednotka má na palubě Voyageru výkon 120 kW (s faceliftem v polovině roku 2013 pak 131 kW) a točivý moment 360 Nm. Spojena je vždy se šestistupňovou automatickou převodovkou Ultradrive od Chrysleru.

Na zavalité auto vážící bohatě přes dvě tuny to nejsou kdovíjak skvělé hodnoty, na druhou stranu je plynový pedál při srovnání s dnešními auty nastaven na opravdu rychlou reakci. Hlavně v nízkých rychlostech proto Voyager působí překvapivě hbitě, až svalnatě. Jakmile se ale dostanete mimo město, dynamika spadne do podprůměru. Převodovka má totiž dlouhé rychlosti a vše je stavěno na klidnou jízdu. Alespoň že už tolik jako ve městě neruší poměrně hlučný diesel, který za to byl kritizovaný i ve své době. Odhlučnění motoru mohlo být opravdu lepší. Při dálničním tempu je zase potřeba počítat s větším aerodynamickým svistem, ale nejde o žádnou zásadní tragédii.

Horší je to se spotřebou. My jsme s Lancií Voyager ujeli 740 kilometrů za 10,3 litru nafty na 100 km. Ve městě není problém cestovat za 12, na dálnici spotřeba klesá k 10 litrům a na okreskách se dostanete výjimečně pod 9. Na tehdejší dobu to byly běžné hodnoty, dnes už ale i vozy této velikosti jezdí za výrazně méně a samozřejmě s lepší dynamikou.

Podvozek je měkčí, s velkým a těžkým vozem se jezdí spíš jako s dodávkou nebo chcete-li autobusem. Řízení ale není tak odtažité, jak by se dalo čekat, a tak se auto docela rozumně ovládá. Jen je potřeba, aby se řidič nastavil do módu, ve kterém nebude nikam spěchat a do zatáček bude najíždět s klidem a rozvahou. Pak budou s Voyagerem přátelé. S automatem bude ale období námluv delší, čas od času je potřeba mu manuálně připomenout, že by bylo vhodné při akceleraci podřadit alespoň o stupeň dolů. Skříň počítá spíš s americkým provozem a je tedy poměrně líná.

Naftové jednotky od VM Motori nemají tak dobrou pověst jako třeba některá JTD od Fiatu, neplatí tudíž úvaha, že italský diesel je dobrý diesel. Zejména pod kapotami jeepů trpěly jednotky CRDi někdy i fatálními problémy. Dva-osmička v Lancii Voyager až zas tak zlá není. Počítejte ale s tím, že je náchylnější na kvalitu nafty, horší palivo by mohlo způsobovat problémy se vstřikovači, může zlobit EGR ventil nebo klasicky sání. My bychom dolévali VIF, i když je manipulace s tímhle aditivem otravná.

Olej můžete měnit po zhruba 15 tisících kilometrech, počítejte ale s tím, že ho velký motor spolyká hodně. Rozvody bychom měnili po 100 tisících. Jsou řešeny řemenem a pokud u ojetiny nenajdete záznam o jejich poslední výměně, udělejte to preventivně. I s prací se vejdete do 15 tisíc korun, což je přijatelné. Nákladnější je filtr pevných částic. Vyjde zhruba na 30 tisíc korun.

Velký pozor si dejte u automatické převodovky. Hrubé řazení a cukání by mohlo naznačovat blížící se potíže. I tady se nesmí zanedbat výměna oleje, ideálně po 60 tisících kilometrech. V případě katastrofického selhání se dá použitá převodovka pořídit za necelých 50 tisíc korun. U ní je to ale vždycky sázka do loterie. Druhou možností je repase, která přijde i s prací na 70 tisíc korun. Automat je tedy největším strašákem tohoto vozu.

Voyager je také těžké auto, při koupi pořádně prověřte podvozek na vůle a opotřebované tlumiče. Počítejte s častější výměnou brzdových destiček. U dalších věcí jmenujme klasicky problémy s elektronikou, popřípadě může odejít elektrické ovládání sklápění sedadel nebo posuvu dveří. S díly by ale problémy být neměly.

Lancia Voyager je aktuálně nejlevnější cestou k co největšímu vozu. V podobné cenové kategorii jí může konkurovat snad jen Mercedes-Benz třídy R, který jsme také prověřili v testu ojetiny. Voyager se ale nejvíc blíží Multivanu, jehož ceny jsou výrazně vyšší i u podobně starých vozů s takovým nájezdem. Pokud variabilní interiér plně využijete a nevadí vám hlučnější nafta s vyšší spotřebou, je tohle ideální cesta k praktickému vozu. Velmi vysoké nájezdy některých nabízených kusů dokládají, že i takto ojeté auto může ještě pár let pohodlně sloužit.