Měsíc za volantem nejpoutavější věci v Česku. Kam se hrabou všechny supersporty i celebrity

Čtyřkolé vajíčko, které vypadá jako výtvor nějakého špatně uskutečněného genetického výzkumu, má demonstrovat vizi o městské mobilitě budoucnosti. V cestě k hojnému rozmnožování mu však prozatím chybí delší dojezd a výrazně nižší pořizovací cena, tedy alespoň v Česku. V takové Francii jde o poměrně běžný dopravní prostředek, oblíbený zejména u sharingových společností. Díky této jedinečnosti se mu však na našich silnicích dostává obrovské pozornosti. Lidé všech věkových kategorií jásají, mávají, dotazují se a fotí si jej. Nic takového jsem v životě nezažil. Jako bych snad seděl v těle Justina Biebera.

S podobnou přízní jsem se nesetkal ani v žádném z dříve testovaných supersportů, Renault Twizy totiž zajímá i ty, které normální auta vůbec nezajímají. Zejména pak seniory, kteří byli opravdu častými obdivovateli tohoto čtyřkolého vajíčka. Nejčastěji pokládaným dotazem bylo, co to vlastně je? Podle legislativy jde o těžkou čtyřkolku, svými vlastnostmi však koketuje také se skútrem a v neposlední řadě pochopitelně i s osobním automobilem. Mladší zájemce rychle odradím smutnou zprávou, Renault Twizy je příliš rychlý na to, aby jej mohli řídit osoby mladší 18 let. Verze s omezenou rychlostní na 45 km/h je bohužel dostupná jen ve Francii a do Česka se podle našich informací nedostane.

Pokud jsem vás teď navnadil na nějaké šílené parametry týkající se dynamiky, tak se předem omlouvám. Twizy sice jede rychleji než pětačtyřicítkou, ale trhač asfaltu to rozhodně není. Elektromotor ukrytý pod skromnou kapotáží nabízí pouhých 17 koní a 57 N.m. točivého momentu. A co se té maximální rychlosti týče, podařilo se mi přinejlepším atakovat tachometrových 85 km/h. Chce to však pevné nervy a hladkou silnici. Ideálně nakloněnou směrem dolu. Při strmějším stoupání naopak hodnoty rychle klesají. I přes to ale musím říct, že je výkon elektrického vozítka budoucnosti dostačující. Ve městě se hbitě prokličkuje hustým provozem a na semaforu potrápí kdejakou postarší Fabii.

Při svižnější jízdě každopádně doporučuji neustále sledovat zbývající dojezd. Baterie s kapacitou skromných 6,1 kWh při vyšší zátěži postačí na zhruba 50 kilometrů. Lehkou nohou na plynu pak lze zdolat i 85 kilometrů, výrobcem udávaných 100 kilometrů je už mimo realitu. Zkoušeli jsme jezdit za ideálních podmínek, minimální rychlostí, po městě a přes osmdesát kilometru dojezdu jsme se prostě nedostali. Ještě horší je fakt, že Renault Twizy nenabijete na veřejných stanicích. Disponuje totiž pouze konektorem do klasické 230V domácí zásuvky, takže si každou cestu musíte předem dobře naplánovat. Ať pak nemusíte zvonit u někoho doma, že potřebujete dobít. Samotné nabíjení už takový problémem není. Za 3,5 hodiny je akumulátor plný energie.

Jakmile ale hodíte obavy z dojezdu za hlavu, užijete si tolik zábavy jako v žádném jiném stroji. Renault Twizy je doslova továrnou na čirou radost. Ještě nikdy před tím jsem za volantem nedostal záchvat smíchu, ten zážitek je prostě nepopsatelný. Na druhou stranu Twizy není pro každého, již zmiňovaný senior by v něm pravděpodobně přišel o páteř i ruce. Podvozek prakticky bez tlumičů a řízení bez posilovače totiž ustojí jen hrstka vyvolených. Pro ně je však připraveno adrenalinové svezení jako na elektrických motokárách. Spodní část příplatkových dveří je navíc průhledná, takže řidič přesně ví, kde je apex zatáčky. Největší sranda ale je, když naprší. Zadní pohon a absence asistenčních systémů dovolí vozítku jezdit pěkně bokem.

Jak už jsem zmiňoval, Renault Twizy nerozdává radost jen za svým volantem, ale vlastně úplně všude, kde se jen ukáže. Miniaturní rozměry, malinká 13palcová kola a jedinečný tvar karoserie z něj dělají něco nepřehlédnutelného. Absolutní lahůdkou jsou pak nezamykatelné příplatkové dveře (8 tisíc korun), které se podobně jako u supersportů otevírají směrem nahoru. Uvnitř nehledejte žádné vymoženosti, ale jen to nejnutnější náčiní - jednoduchý palubní počítač, volant, pedály, volič převodovky a dvě sedadla za sebou. Srandovní je, že topení tu nahrazuje deka a obyčejné rádio pak příplatkové bluetooth hands-free (7500 Kč). Překvapivě tu nechybí ani vyhřívané čelní sklo nebo malý stěrač, i když ten je tam spíše na obtíž. Nečistoty setře do půlky skla, takže vidíte ještě hůř než před tím.

Z bezpečností výbavy pak musím vypíchnout kotoučové brzdy na všech kolech, airbag řidiče nebo čtyřbodové pásy vpředu a tříbodové vzadu, kam je navíc možné namontovat i dětskou sedačku pro dítě nad 15 kilogramů. Méně zdatní šoféři pak mohou sáhnout po parkovacích senzorech, které lze dokoupit za 4 tisíce korun. V kabině jsem si pochvaloval i dvě odkládací schránky (jednu dokonce uzamykatelnou) či 12V zásuvku. Pro úplné nadšence si pak Renault v rámci originálního příslušenství připravil ještě plyšovou hračku nebo miniaturu modelu Twizy.

Pokud bych to měl shrnout, byl pro mě měsíc za volantem Renaultu Twizy něčím jedinečným, co mě dokázalo alespoň na chvíli vytrhnout ze světa stereotypů. Díky možnosti nabíjení přímo v garáží jsem ani neměl problém z dojezdem. Uváděných 85 kilometrů mi akorát postačilo na každodenní cestu do práce, z práce, na nějaký nákup a do fitka. Kompaktní rozměry mi navíc umožňovaly snáz se pohybovat a parkovat v přehuštěné Praze.

Ve výsledku jsem si tak Renault Twizy velmi pochvaloval a po delším soužití s ním si jej umím představit jako městskou přepravu budoucnosti. Ovšem pouze pokud se sníží jeho pořizovací cena. Upřímně, jen úplný eko-maniak by zaplatit 349 tisíc korun za něco, co dojede 85 kilometrů, nemá to posilovač, pořádné tlumiče, rádio a de facto ani pořádné uzamykatelné dveře. Možnost car-sharingu se mi tak aktuálně jeví jako ideální využití pro tohoto kontroverzního drobečka.