Aprilia Tuono V4 1100 je motorkářská nirvána. Má brutální výkon, ale zatáčí skoro sama

Považovat se za motorkáře mohou z principu všichni, kteří vlastní řidičský průkaz skupiny „A“. Tedy aspoň jsem si to vždy myslel. Nicméně od doby, kdy jsem osedlal legendární Aprilii Tuono V4 1100, mám zcela jiný názor. Ahoj, já jsem Robin a ještě do nedávna jsem si myslel, že umím jezdit na motorce. V roli motoristického novináře jsem si už vyzkoušel desítky motocyklů různých druhů, kubatur i velikostí. Ovšem to, co jsem zažíval na sedla italského naháče, se zatím nedá s ničím srovnat.

Na trhu existují mašiny, které se takzvanému „Tuňákovi“ vyrovnají. Hned mě napadá například Ducati Streetfighter V4. Bezpochyby se jedná o naprosto špičkový motocykl, ale Aprilia má k mému srdci asi o trošku blíž, a to z jednoho prostého důvodu. Tak nějak s ní soucítím, protože ji spousta motorkářů v italském duelu považuje za outsidera. Tuono V4 není tak extravagantní a sexy jako Ducati, ovšem po nedávné modernizaci mu to začalo mnohém víc slušet.

Novinka dostala zcela přepracovanou přední masku s novým podpisem denního svícení a Full-LED světlomety. Proměnou prošla i palivová nádrž, která má po faceliftu ostřejší hrany a dodává „tuňákovi“ dynamičtější pózu. Předchozí model mě vzhledově nezaujal, ale na nové Tuono jsem se nemohl vynadívat. Design motorky je ale pouze vrchol ledovce.

Aprilia využila svého know-how ze šampionátu MotoGP a nadupaný naháč osadila v podstatě totožnou zadní kyvnou vidlicí, jako využívá závodní speciál v královské divizi. Přední kapotáž Tuona je navíc vybavena novými aerodynamickými křidélky. Vylepšením prošla také elektronika, která disponuje šesti jízdními režimy, několikastupňovou kontrolou trakce, motorovou brzdou, náklonovým ABS a dalšími chytrými asistenty.

Teď ale k tomu nejzásadnějším. Aprilia v podstatě překopala celý charakter modelu Tuono V4. Dřív se jednalo o nazlobenou, děsivě rychlou motorku šitou na míru okruhové zábavě. Nicméně po modernizaci se ze základního provedení naháče stal překvapivě přívětivý cesťák, připravený polykat silniční kilometry. Namontovalo se větší plexisklo, zvýšila se řídítka, přibylo velké pohodlné sedlo pro spolujezdce a značka ve volitelném příslušenství začala nabízet boční kufry. Nemusíte se ale bát. Ostrá verze přizpůsobená na závodní tratě zůstala. Nese označení Factory a neztratila nic ze svého elánu. Ovšem o této verzi to dnes nebude.

Nám se totiž do rukou dostala základní varianta Tuona V4 1100, která se prodává od 360 tisíc korun a už ve standardu nabízí vše, co jsem vyjmenoval. Ve svých útrobách ukrývá čtyřválcový motor svírající úhel 65°, který má objem 1077 kubíků a disponuje výkonem 175 koní a 121 Nm točivého momentu. Ten „bajku“ vážícímu 209 kilogramu poskytuje tak obrovskou dynamiku, že ji motorkář nemá šanci v běžném provozu využít.

Už jsem se na pár litrových motorkách s početným stádem hřebců svezl, ale žádná neměla tak jedinečný charakter jako velké Tuono. Italský vidlicový čtyřválec ale určitě nebude vyhovovat každému. Jezdec k němu musí přistupovat úplně jinak, než například k řadovým „čtyřhrnkům“ od Suzuki nebo Hondy. Aprilia totiž nemá ráda pomalou rychlost a popojíždění ve městě. Motor v nízkých otáčkách trpí (občas zní, jako by byl rozbitý) a i když má poměrně slušnou sílu, pod 4000 ot./min. se těžce sbírá a působí líně. Po metropoli jsem tak musel jezdil na první nebo maximálně druhý převodový stupeň.

„Tuňák“ ale není žádné městské přibližovadlo, nýbrž sportovní mašina požírající asfalt. Tu pravou show motorkář zažije v moment, kdy ručička ukazatele překročí hranici osm tisíc otáček. V tu chvíli se motor nadechne a rozpoutá naprosté peklo, které téměř nelze zkrotit. Při otočení heftu je důležité počítat s tím, že Tuono při akceleraci rádo odlehčuje přední kolo a neštítí se ani jízdy po zadním. Já osobně jsem měl z motorky takový respekt, že jsem si plný plyn dal pouze jednou, a hned jsem musel jet domů pro čisté spodní prádlo. Dynamika Aprilie je podle mého názoru příliš extrémní na to, aby ji mohl normální smrtelník na běžné silnici využít.

Co ale každý motorkář využije naplno, to jsou naprosto brilantní čtyřpístkové brzdy Brembo M50 (druhá nejvyšší řada po modelu Stylema) s dvojkotoučovými plovoucími disky o průměru 330 milimetrů. Díky nim Tuono dokáže stejně bleskově zpomalovat jako akcelerovat.

Jestli mě na Aprilii něco opravdu bavilo, tak to byly její jízdní vlastnosti na okreskách. Velkou roli v tom hrála samotná jezdecká pozice. Na Tuonu se sedí velmi podobně jako na supersportu. Nohy hodně skrčené pod sebe a tělo v předklonu. Zní to nepohodlně, ale díky vyšším řídítkům byl posed na naháči velmi příjemný.  

Teď už ale k tomu nejdůležitějšímu, jak se nový „Tuňák“ chová v zatáčkách? Naprosto božsky! Motorka zatáčela pouhým pomyšlením. Do náklonu se kvůli delšímu rozvoru nevrhala nijak zvlášť rychle, nýbrž krásně plynule a čitelně. Nastavitelný podvozek Sachs odváděl brilantní práci. V mém nastavení byl dostatečně měkký na to, aby dokázal filtrovat nerovnosti, a dost tuhý na to, aby mi v zatáčkách dával zpětnou vazbu. Celkově na mě Tuono V4 1100 působilo extrémně sebejistým dojmem, což je u takhle výkonné motorky velmi důležité a v podstatě nezbytné.

Když to shrnu, tak modernizovaný italský naháč patří podle mého názoru mezi nejlepší motocykly v kategorii Hypernaked. Opravdu těžko se mi na Aprilii hledají chyby, když opomenu horší chod vidlicového čtyřválce v nízkých otáčkách (což je ale u těchto typů motorů běžné), nemám novému Tuonu V4 1100 co vytknout. Brzdí skvěle, jezdí ještě lépe a upřímně jsem ještě nejel na motorce s krásnějším zvukovým projevem. Tohle se Italům zkrátka povedlo!