Závod 24 hodin Le Mans pohltí nejen blázny do aut. Je to lidová slavnost v krásném městě

Vyjeli jsme na závod 24 hodin Le Mans bez novinářské akreditace, v roli běžných návštěvníků. A bylo to skvělé rozhodnutí, zažili jsme krásné čtyři dny v parádní atmosféře. V článku poradíme všem, kteří by to chtěli napodobit.

Okolo motoristické novinařiny se točím už desítky let. Svezl jsem se ve formuli 1, řídil desítky závodních a sportovních aut, navštívil spousty velkých cen, a to nejen v F1, ale i v seriálu MS silničních motocyklů, viděl několik podniků mistrovství světa v rallye. Jeden zářez mi ale na pažbě dosud chyběl, až mi z toho bylo stydno. Nikdy jsem nenavštívil legendárních 24 hodin Le Mans. A tak jsem se rozhodl to změnit.

S kolegou a synem Robinem v jedné osobě a dalšími motoristickými nadšenci jsme se do Le Mans vydali jako běžní návštěvníci se základním týdenním vstupným. Žádná novinářská akreditace, žádné vysedávání v tiskovém středisku. Kdybychom vstupenku pořídili hned na podzim v předprodeji, vyšla by nás jedna na rozumných 109 eur (přibližně 2700 korun). Jenže to jsme ještě netušili, že do města západně od Paříže vyrazíme, a tak jsme se museli spolehnout na překupníky. Jedna vstupenka tím pádem přišla na téměř dvojnásobek.

Pokud uvažujete, že do Le Mans vyrazíte, uvažujte o tom, zda se nestat členy tamního autoklubu, protože vám budou vstupenky nabídnuty v předprodeji. Lístky po otevření standardního prodeje mizí rok od roku rychleji. Ještě v roce 2023 při prodeji na rok 2024 to bylo podle francouzského listu Le Monde během dvou měsíců. Rok poté se vyprodaly za 72 hodin a loni vstupenky na letošní závod potenciální návštěvníci vykoupili za dvě hodiny. Roční členství v autoklubu ACO stojí různě podle přístupu z různých zemí. Mělo by se pohybovat do 2000 korun za rok a můžete si díky němu koupit vstupenky nejen v předprodeji, ale také se slevou.

Základní týdenní vstup umožňuje navštívit tribuny jen do pátku, tedy do dne před začátkem závodu. V sobotu a v neděli už se s nimi na tribuny nedostanete, ale stále zbývá množství míst, ze kterých můžete trať sledovat a aktivit, které můžete dělat. Doporučujeme všem stáhnout si oficiální aplikaci k závodu, kde najdete podrobný program a spoustu dalších užitečných informací. Pořadatel prostřednictvím aplikace posílá v průběhu závodního týdne i důležité vzkazy.

Le Mans leží asi 200 km na západ od Paříže, takže se tam dá třeba z Prahy dojet autem za 12 hodin po dálnicích. My jsme zvolili pohodlnější variantu letu z Prahy do Paříže. Tam jsme si stylově půjčili auto made in France – takovou francouzskou Octavii. Peugeot 408 po faceliftu nás uchvátil zejména nádhernou zelenou metalízou.

Ubytování v Le Mans bývá hodně přebrané už měsíce dopředu. My jsme si pronajali dům se čtyřmi ložnicemi a velkým obývákem, který na čtyři noci vyšel přibližně na osmdesát tisíc korun. Díval jsem se na Booking.com ještě v pátek před závodem a kupodivu nebyl problém pro dva lidi sehnat pěkné ubytování pro dva s cenou kolem pěti tisíc korun na noc.

My jsme ale vyhráli jackpot díky tomu, že „náš“ dům byl jen pár minut od stanice tramvaje číslo 1, která nás kdykoli dovezla na závodiště asi za čtyřicet minut. Jedna jízda stojí 1,50 eur, tedy méně než třeba v Praze. Třídenní jízdenka stojí krásných 10 eur. Rozhodně to doporučujeme mnohem více než se pokoušet jezdit na parkoviště autem. Několikrát jsme to udělali a většinou smutně vzpomínali na tramvaj.

Dorazili jsme do Le Mans ve čtvrtek večer a jelikož jsem si do tašky přibalil inline brusle, vyrazil jsem se ještě projet do města. Koho závody moc nezajímají, ale rád poznává krásná místa, ten bude v Le Mans nadšený. Nádherná katedrála trochu připomíná chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, za prohlídku ale stojí celé centrum města. Pokud pojedete větším autem, vezměte si kola. Le Mans je k cyklistům velmi přívětivé. Dá se jezdit po centru i v jeho okolí a bicykl je velmi vhodným dopravním prostředkem i pro cestu na závodiště.

Bydlet se dá samozřejmě i přímo na autodromu, a to mnoha různými způsoby. V rozsáhlém areálu závodiště a jeho okolí najdete kempy pro obytňáky, karavany, ale i rozpočtové cestování třeba ve stanu, v dodávce nebo ve stanu na autě. Na druhou stranu nechybí ani obří glampingové stany s veškerým luxusem. V nejlevnějších kempech mimo areál autodromu se dá bydlet i za dva tisíce korun (cena je za celý týden za kempovací místo a auto), přímo na závodišti je to za dvojnásobek a glampingové týpí stojí dvě osoby na pět nocí téměř na sto tisíc korun!

Trať závodu 24 hodin Le Mans vede i ven z areálu autodromu po běžných silnicích až k městečku Mulsanne, takže kempovat se dá rovněž na spoustě míst podél trati nebo v její blízkosti. Někdy i „na divoko“, byť ne zcela u trati (a nejde o úplně legální variantu, spíše tolerovanou). Pokud se ale chcete ze soboty na neděli vyspat, tak nemusí být větší vzdálenost od okruhu úplně špatný nápad stejně jako náš dům na druhém konci města.

Na závodiště jsme tramvají poprvé vyrazili v pátek. Byl jsem překvapený, kolik návštěvníků už v areálu autodromu bylo. Pokud chcete stihnout většinu atrakcí na závodišti a máte týdenní vstupné, určitě dorazte ještě mnohem dříve. Například na kultovní muzeum se už v pátek stála dvouhodinová fronta.

V areálu autodromu najdete expozice značek, které se závodu účastní, spoustu restaurací, stánků s občerstvením, ale třeba také dvě ruská kola, pouťovou autodráhu, motokárovou dráhu, paintballový areál a množství dalších atrakcí, které jsme všechny neměli šanci ani okouknout. V půl čtvrté se totiž trať otevřela návštěvníkům, kteří toho zhusta využili. Až na místě jsem zjistil, že se dá na trať vyrazit i na bruslích, takže jsem jel tramvají rychle do ubytování pro inliny, abych toho využil.

Pokud si budete chtít téměř čtrnáctikilometrový okruh projet na bruslích nebo na kole (což je většinová volba), zvolte vstup u brány Tertre Rouge, kde pořadatelé okruh zpřístupnili i běžným lidem z ulice, kteří ani neměli vstupné. Místní této možnosti ve velkém využívají, takže nečekejte, že byste na okruhu mohli nějak závodit. Panuje tam hustý provoz, který ještě koncentrují třeba výstavy aut nebo trofeje pro vítěze. Na některých místech trati jsou navíc checkpointy, skrz které se dostanou pouze lidé se vstupenkami. Ti bez nich mají otevřenou jen část okruhu.

Mně se na bruslích podařilo objet skoro celou trať, a některé úseky i víckrát, čímž jsem si splnil jeden ze svých snů. Atmosféra na asfaltu se podobá lidové veselici podél trati cyklistického závodu Tour de France. Potkáte lidi na nejrůznějších vozítkách, v bizarních převlecích, s rozličným hudebním doprovodem. Zkrátka jsem byl plný zážitků už dlouho před startem závodu.

Cestou z okruhu tramvají se mi podařilo alespoň chvíli mrknout i na přehlídku jezdců v centru města na náměstí Republiky a v jeho okolí, která bohužel časově koliduje s otevřením okruhu pro veřejnost. Závodem žije celé město. Všude najdete billboardy lákající na slavnou čtyřiadvacetihodinovku, tematicky pomalované jsou tramvaje, u katedrály stojí obří obrazovka, na které je možnost závod sledovat. Umím si představit, že bych si 24 h Le Mans svým způsobem užil, i kdybychom neměli vstupenky na samotný závod.

Ty jsme ale měli, takže jsem se v sobotu odpoledne znovu vydal na závodiště. Část naší skupiny jela už dříve autem, protože si zaplatila parkovačku v areálu, osobně jsem ale dal přednost tramvaji. Vstupních bran na závodiště je několik, já jsem opět zvolil bránu u Tertre Rouge, protože mi AI doporučila sledovat začátek závodu bez vstupenky na tribunu právě tady.

Evidentně jsem ale podobnou radu nedostal jen já, protože už dvě hodiny před startem závodu tady bylo našlapáno (viz galerie pod tímto textovým blokem) a ta nejlepší místa byla dávno obsazená lidmi, kteří si do areálu přinesli skládací židličky. Nakonec jsme se ale s Robinem protlačili na skvělé místo s výhledem na zatáčku, a zejména na obrazovku, která je důležitá, pokud chcete mít přehled, co se v závodě děje.

Jestliže se chcete občerstvit pivem, což se v třicetistupňovém vedru nabízelo, doporučujeme nestát dlouhé fronty před stánky, ale počkat si na pěší „pivmany“ se soudky na zádech. Pivo u nich stojí sice deset eur místo osmi ve stánku, ale přijde za vámi a nemusíte na něj čekat. Zálohovaný plastový kelímek za dvě eura s emblémem závodu si můžete nechat jako hezký suvenýr.

S blížícím startem dav houstl a houstl, takže se minimálně v našem prostoru stal naprosto neprůchozí. Doporučujeme tedy nechodit na poslední chvíli a včas se vyčůrat. Kdo nechce drahé pivo a stačí mu k občerstvení voda, toho Le Mans potěší, protože kohouty s vodou zdarma jsou na každém rohu a fronty se u nich netvoří. Ještě před startem si jezdci projedou trať a někteří z nich rozparádí davy diváků protáčejícími se koly a řvoucími motory. Pak následuje francouzská hymna, přelet stíhaček Rafale a jde se na zaváděcí kolo.

Startovní pole letos čítalo 62 závodních aut s tříčlennými posádkami (vždy řídí pouze jeden, ale za volantem se členové týmu střídají) ve třech hlavních kategoriích, 18 z nich v nejsilnější kategorii Hypercar. Jakmile se tedy po letmém startu začne závodit, není nouze o předjetí a dramatické situace, i když se samozřejmě všichni jezdci snaží udržet nervy. Jde o vytrvalostní závod na 24 hodin, takže kdo by vlastní chybou vyřadil svou posádku nebo soupeře pár minut po startu, rozhodně by se nestal oblíbencem. S ubíhajícími minutami se zvětšovaly odstupy mezi kategoriemi, v rámci tříd se ale závod vyvíjel velmi vyrovnaně.

Už čtvrt hodiny po startu se opět dá po areálu chodit a měnit místa. My se jedeme osprchovat na hotel a najíst do města s tím, že se na autodrom vrátíme večer. Nejdříve ale chceme poznat atmosféru podél trati na nejvzdálenějším místě okruhu v Mulsanne. Není úplně jednoduché se k závodu dostat, ale nakonec se nám podaří zaparkovat a dojít k divácké sekci, k jejíž návštěvě je potřeba alespoň naše vstupenka.

Tma přichází do Le Mans až kolem jedenácté hodiny večer, dává mu ale kouzelnou atmosféru. Světlomety aut a rozžhavené brzdy jsou velkým tahákem nejen pro fotografy. Samotným závodem ale žije jen malá část z více než 350 tisíc diváků, kteří závod sledují. Ostatní se baví jinými aktivitami. Vracíme se z Mulsanne zpět na autodrom, využíváme zakoupené parkoviště a jdeme se vyřádit na koncert, jehož stage si nic nezadá s těmi největšími hudebními akcemi, které si umíte představit.

Když se trochu vyskáčeme, jdeme se podívat na tribunu. Robinovi se totiž přes kamarády podařilo dostat k lístkům na jednu z nejlepších tribun těsně nad boxy. Kolem půlnoci se tak chvíli věnujeme závodu. Bohužel ale zrovna auta jezdí za safety carem, takže mnohem více pozornosti věnujeme nádhernému půlnočnímu ohňostroji nejen s pyrotechnikou, ale i s úžasnými roji svítících dronů.

V půl jedné se zvedáme s tím, že pojedeme na ubytování. Podobnou myšlenku ale mají po skončení koncertu a ohňostroje další desítky tisíc diváků, takže nám trvá několik desítek minut, než se v tlačenici dostaneme k autu a další hodinu, než se zácpou probojujeme k našemu domu. Těsně po půlnoci je na autodromu podobný šrumec jako v okamžiku startu.

V neděli si nechceme nechat ujít závěr závodu na tribuně. Po včerejších zkušenostech necháváme auto mimo autodrom přibližně čtvrt hodiny chůze od brány Tertre Rouge v uličkách periferie Le Mans, kde se dá parkovat zdarma a místo najdeme bez problémů. Na závodišti je o něco menší tlačenice než před startem, takže si dáváme pozdní oběd ve vesničce a na poslední hodinu míříme na tribunu.

A poprvé od startu nás pohltí samotný závod, který byl dosud tak trochu ve stínu ostatních zážitků a připomínal se pouze nepřetržitým řevem motorů a vrčením vrtulníků, které čtyřiadvacetihodinovku natáčejí. Čtyři auta tří různých značek totiž do posledního kola bojují o vítězství. Po 24 hodinách závodění je dělí pouhých několik desítek sekund! Nakonec ale na žádné drama a výměny pozic v posledních kolech nedojde. Samozřejmě si nenecháme ujít ani vyhlášení. Po závodu pořadatelé otevřou trať, na níž se podobně jako v pátek nahrnou desítky tisíc lidí, kteří se chtějí o radost podělit se svými úspěšnými oblíbenci.

Opouštíme areál hodinu po odmávání vítězného vozu šachovnicovou vlajkou. Uvnitř areálu je v tu dobu až nečekaně prázdno, protože spousta fandů ještě slaví na okruhu, další už jsou v kempech a na parkovištích. Ti nejmovitější právě odlétají soukromými tryskáči z letiště hned za hlavní tribunou. Takže se k autu dostáváme za čtvrt hodiny a za další čtvrthodinku už jsme v pronajatém domě ve sprchách. Nemáme ani problém najít bez rezervace ve městě volný stůl v dobré restauraci na večeři.

Le Mans opouštíme „naším“ Peugeotem 408 v pondělí v osm ráno, za dvě hodinky jsme na kraji Paříže, kde vracíme auto. A za další hodinu už sedíme na letišti CDG. Návštěva závodu 24 hodin v Le Mans očima běžného diváka se pro mě stala jedním z nejlepších motoristických zážitků v životě. Umím si představit, že příště sem klidně vezmu na celý týden kompletní rodinu s manželkou i všemi dětmi a užijeme si atmosféru parádní lidové zábavy společně.