„Už nikdy neřeknu, že umím řídit!"
Na spolujízdu v závodní Fabii R5 evo pořádanou týmem Škoda Motorsport jsem se moc těšil, jelikož to byla má vůbec první zkušenost s takovýmto vozem. Absolutně jsem nevěděl, co mě čeká. Říkal jsem si však, že jsem řídil auta s mnohem větším výkonem, vyšší maximální rychlostí a sportovnější karoserií, a že mě nějaká Škoda Fabia nemůže překvapit. Jízdy se uskutečnily na uzavřeném lesním okruhu, na rozbitých štěrkových cestách blízko Dobříše.
Dorazil jsem raději v předstihu, abych měl čas seznámit se s jezdci a s ostatními účastníky. Brzy mě jeden z pořadatelů představil program akce. „Každý pojedete zhruba 3 minuty, ale nebojte bude vám to bohatě stačit," řekl. S vyděšeným výrazem jsem se šel pomalu chystat. Byl jsem totiž na řadě mezi prvními.
Nestačil jsem ani dopít čaj a už si pro mě přišli. Vedli mě jako prase na porážku k řvoucí Škodě Fabia R5 evo. Už v tuhle chvíli jsem věděl, že je zle. Nasadil jsem si kuklu, helmu a složitě jsem nasedl do závodního speciálu. Za volantem seděl finský vrstevník Kalle Rovanperä, kterého jsem do té doby ani neznal. Zeptal se, jestli mě už někdy vezli v závodním rallyovém autě. Vystrašeně jsem odvětil, že ne. Poté jsme se pomalu přesunuli na startovní čáru.
Noha na brzdě, plný plyn, bouře skrze výfuky a jedeme! Zrychlení bylo děsivé. Úplně mě zamáčklo do skořepinové sedačky. Lapal jsem po dechu. Všechno kolem mě bylo rozmazané. V mžiku jsme byli v první zatáčce a já jen s otevřenou pusou sledoval, jak Kalle v šílené rychlosti hravě projíždí úzkou a rozbitou zákrutu.
„Vždyť to není možné, on vyvrací veškeré fyzikální zákony," to bylo to nejčastější, co mě v těch třech minutách běželo hlavou. Zároveň jsem se trochu uklidnil a s nadšením a obdivem začal sledovat schopnosti auta a mladičkého Fina. V cíli jsem vystoupil
s úsměvem
a konstatoval: „ Už nikdy neřeknu, že umím řídit!"