Ukájím se představou, že se v otevřeném autě z 50. let řítím lesním úsekem rovinky Hunaudiéres tmavou nocí rychlostí 150 km/h, což už není nic pro holky z mateřské školky. Taková jízda si žádá stoprocentní nasazení všech buněk v organismu a vybičování smyslů k maximální koncentraci. Tu si ostatně žádá i sada blížících se zatáček. Brzdy na všech kolech jsou pochopitelně bubnové, není tedy dobré je přetěžovat jinak jejich beztak nevalný účinek zmizí dočista. Jakžtakž se mi daří naštelovat auto do prvního vracáku. Asi jsem to s rychlostí přehnal, protože Sport má okamžitě tendenci se na uzounkých dobových gumách s vysokým profilem sunout za silných vibrací do ne zrovna exaktního řízení ven po tečně.
Záhy se však přece jen chytá asfaltu a přichází pro změnu chvíle pro rychlé kontra, protože s ubráním plynu mě nenápadně začala předstihovat záď. Proto hezky akcelerátor k podlaze a už jsem tady, s lehkým elegantním sklouznutím opouším oblouk a za řevu otevřeného výfuku se řítím k dalšímu. Vůbec přitom nemám pocit, že by mi chyběl výkon, byť má motor jen 50 koní. Skvělé je, že auto skutečně skoro nic neváží a můžete mu tedy dokonale naslouchat. Ono vás sice většinou neposlechne úplně na slovo, ale dá se dost dobře předpokládat, co se vám chystá zase vyvést, takže drobné korekce se nejeví jako problém.
Když po pár kolech dosahují provozní kapaliny i pneumatiky svých optimálních teplot a i já už se s řízením trochu sžívám, dostavuje se pravá motorisitická nirvána, jakou můžete zažít jen za volantem otevřeného závodního auta, ve kterém jsou všechny běžné vjemy z jízdy několikanásobně zostřeny. Padesátkový Sport je láskyplně surový, intenzivní a bezprostřední. Wow efekt je zkrátka dokonalý a věřím, že i pro tehdejší závodníky bylo těch 15 hodin nebo 113 kol za volantem tohoto letadla v Le Mans 1950 opojných.