S novým Mini Cooper JCW jsem vyrazil na kluznou plochu a připomněl si, co je úplný základ řízení

Žádný učený z nebe nespadl a to platí i ve světě aut. Z autoškoly totiž odcházíme jen se základními dovednostmi, avšak absolutním minimem správných řidičských návyků a zkušeností. To je hlavní důvod, proč by všichni řidiči měli alespoň jednou zavítat na pokročilejší kurz na bezpečném polygonu a naučit se, jak řešit krizovou situaci při vyhýbání se nečekané překážce nebo jak zatáčet na kluzkém povrchu.

V minulosti jsem už několik malých kurzů absolvoval, ale vždy nadšeně vyrážím za dalšími řidičskými zkušenostmi. Zatím posledního kurzu jsem se zúčastnil v rámci Mini JCW Days na polygonu Max Cars v Dlouhé Lhotě nedaleko Příbrami a opět jsem si připomněl, že tím úplně nejzásadnějším je cit v rukou a pečlivá plynulá práce s volantem, jinak se zbytečně rozhodíte do mnohem většího smyku, než jaký původně mohl být.

Naše dnešní učení však začíná zkouškou intenzivního krizového brzdění na suchém hrubém asfaltu. Sedám si za volant úplně nového Mini John Cooper Works a vyjíždím vstříc startovní čáře. „Nejprve si to zkuste z padesátky a v dalších pokusech můžete zkusit z vyšší rychlosti,“ říká do vysílačky instruktor. Začínám tedy padesátkou, rozjíždím se dynamickým tempem a po akceleraci na stanovenou rychlost sundavám nohu z plynu a nechám Mini najet na žlutou čáru, signalizující místo, kde mám zadupnout brzdu do podlahy.

Teď! Brzdím plnou vahou nohy, nejnovější „Works“ se zakusuje do svých výkonných brzd a během několika málo okamžiků za doprovodu pískání pneumatik zastavuje. Nevím, jak dlouhá je brzdná dráha, ale protiblokovací systém ABS s tím měl co dělat. „Takhle to má vypadat,“ říká mi instruktor přes vysílačku. Následně si to celé jdu opakovat i ze stovky a potřebná vzdálenost pro zastavení je mnohem delší – spalovací JCW na to potřebuje minimálně 35 metrů.

Brzdění je ale na polygonu relativně jednoduchou aktivitou, protože stačí stát na brzdě co to jde a držet volant rovně. Mnohem zajímavější to začíná být až v situacích, kdy se ještě musíte něčemu vyhnout. A zároveň musíte minimalizovat nastávající smyk. Na polygonech bezpečné jízdy jsou to naštěstí jen vodní stěny na kropených kluzných plochách, ale i díky nim si uvědomíte, jak nebezpečná může být případná srážka se zvěří, chodcem nebo jiným autem v normálním provozu.

Vyrážím vstříc svému prvnímu pokusu, jedu padesát a netrpělivě čekám, jestli se budu muset vyhnout doleva, nebo doprava. Nakonec musím řešit vyhýbací manévr s vybočením doleva, a přestože začínám točit trochu zbrkle, s ponechanou nohou na plynu je Mini relativně neutrální a ani se moc neklouže, ačkoli simulace povrchu odpovídá uježděnému sněhu. Tohle je před nastávající zimou ideální připomenutí toho, co nás už brzy čeká.

Co se ale stane, když znervózníte a při manévru uvolníte plyn, nebo rovnou šlápnete do brzd, si zkouším už při dalším pokusu. Záď malého sportovního Cooperu se na mokrém povrchu okamžitě utrhne a správné řešení situace vyžaduje okamžité „kontra“ – otočení volantu proti směru smyku. Mini se sklouzne, pomocí volantu „chytám“ kontrolu zpět a vyjíždím z plochy. Tohle opakujeme několikrát dokola, než nám to instruktoři udělají těžší.

Za první překážkou už následuje i druhá a to už je vyšší dívčí. Jestli se zvládnete vyhnout i další vodní stěně totiž zpravidla záleží na tom, jak zvládnete vyřešit tu první. Pokud uděláte zbytečně dlouhý vyhýbací manévr, ve smyku – ač nedotáčivém nebo přetáčivém – už nemusíte mít tolik prostoru a času na to, abyste klouzající se vůz „přemluvili“ zatočit na druhou stranu. Klíčová je nejen plynulost práce s volantem, ale také i zvolená jízdní stopa.

Nejlepším řešením je vyhnout se první překážce co nejkratší stopou za pomoci co nejmenšího zatočení volantem, abyste si zachovali trakci na obou nápravách a podobně plynulým pohybem rukama zatočili na druhou stranu. Chce to však několik pokusů a trochu cviku, aby se vám to povedlo pokaždé, kdy si usmyslíte. Není to jen učení, co dělá mistra. Je to hlavně trénink a plynulou práci s volantem se můžete učit každý den i během rutinních cest do kanceláře.

Tuhle řidičskou dovednost využijete i v zatáčkách, protože jen vaše síla na volantu může rozhodnout, jestli v nich dostanete smyk, nebo ne. Tedy spolu s nájezdovou rychlostí, razancí akcelerace i intenzity brzdění, protože to všechno ovlivňuje přenosy hmotnosti mezi přední a zadní nápravou, které v kombinaci s náporem sil na pneumatiky jsou hlavním důvodem nedotáčivého, nebo naopak přetáčivého smyku. Stejně jako vaše zacházení s volantem.

Zrovna tohle si zkouším za volantem většího Mini Countryman John Cooper Works ALL4 s pohonem všech kol, který dokazuje, že je vám čtyřkolka k ničemu, pokud s ní neumíte zacházet. Jakmile totiž na kluzkém povrchu zatočíte víc, než co pneumatiky zvládnou, okamžitě se sunete předkem nebo bokem napřed. Taková situace se jen složitě řeší a musíte začít citlivě zpomalovat, aby kola opět získala trakci a vy z oblouku vyjeli co nejrovněji to jde.

A není to tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Pro ideální průjezd zatáčkou do ní musíte najet co nejvhodnější stopou a ve středu zatáčky už nedělat korekce volantem, abyste se zbytečně nerozhodili. Své auto už musíte ovládat jen brzdou nebo plynem pro případnou deceleraci nebo akceleraci. Rozhodně během toho ale nezatáčejte, protože akorát vyvoláváte nedotáčivost a prodlužujete jízdní stopu. Na polygonu se sice nic nestane, ale v reálném provozu se kvůli tomu můžete ocitnout až v protisměru, třeba před rozjetým kamionem.

Tenhle den na polygonu navíc byl první příležitostí, kdy jsem si mohl vůbec poprvé osahat nejnovější Mini John Cooper Works. Je nejvýkonnější variantou klasického třídveřového Mini Cooperu a pod kapotou má turbodmychadlem přeplňovaný benzinový čtyřválcový dvoulitr B48 od BMW s nejvyšším výkonem 170 kW (231 k) a vrcholným točivým momentem 380 newtonmetrů, přičemž JCW mezigeneračně ztratilo manuální převodovku a prodává se výhradně se sedmistupňovým dvouspojkovým automatem.

A v technických klikatých okreskách nedaleko až proslulého Pičína u Příbrami je poctivým zábavným sportovním hatchbackem, byť se s ním mohu svézt jen několik málo kilometrů. Se samosvorným diferenciálem Torsen se v zatáčkách pod plynem zakusuje do asfaltu, přes volant lehce tahá za ruce a je solidně rychlé. Na nekvalitním zvlněném asfaltu si ale v nejostřejším jízdním módu Go Kart musím dávat pozor, protože s nejtužším režimem podvozku má občas tendence odskočit.

John Cooper Works, nejrychlejší verze třídveřového Mini Cooperu, je zároveň standardně vybavena pádly pod volantem, díky nimž máte plnou svobodu při řazení. Směrem nahoru i dolu řadí okamžitě, a když podřadíte ve vyšších otáčkách, odfrkne si prsknutím do výfuku. Sice už nestřílí tak hlasitě jako předcházející generace, ale taková už holt je evropská emisní a homologační legislativa.

Nejnovější Mini John Cooper Works je však dobrou připomínkou toho, že řidičská auta plná radosti stále existují. A díky příležitosti seznámit se s ním i na kluzných plochách na polygonu jsem se za volantem zase něco málo přiučil. Na svém řidičském rozvoji bychom totiž měli pracovat po celou dobu našeho aktivního řízení, protože to, že vám komisař v autoškole dá řidičák ještě neznamená, že umíte řídit. Jen jste poprvé zvládli dopravní hřiště městského provozu při závěrečných zkouškách.