Asi jste tu větu od kamarádů s autem slyšeli už víckrát. „Hele, mě nějak špatně měří spotřebu palubní počítač, myslím, že ukazuje víc, než je realita.“ Zaprvé nám přirozeně připadá spotřeba našeho vozu příliš vysoká, protože nadhodnocujeme technické schopnosti i naše řidičské předpoklady. A zadruhé, reálná spotřeba auta v provozu je něco jiného než ta laboratorní z technických údajů, byť se metodikou WLTP (The Worldwide Harmonized Light Vehicle Test Procedure) snaží realitě přiblížit.
Měření spotřeby nových aut metodikou WLTP nahradilo testy zvané NEDC (New European Driving Cycle), které se využívaly od osmdesátých let minulého století. V obou případech jde o laboratorní měření emisí CO₂ a spotřeby paliva. Cílem novější metodiky WLTP zavedené od roku 2017 je získávat data, která lépe odpovídají skutečnému provozu.
Délka zkušební trati proto byla prodloužena na 23 kilometrů a cyklus trvá 30 minut. Průměrná rychlost při testování je 47 km/h, přičemž maximální přesahuje 130 km/h. Ve zkušební komoře byla teplota zvýšena na 23 stupňů. Stará metoda NEDC testovala v komoře, kde byla teplota kolem 20 stupňů, testovací jízda měla 11 kilometrů a jeden cyklus trval 20 minut. I tak jde ale stále o měření v komoře, které je na hony vzdáleno například zimnímu provozu v mrazu.
Palubní elektronika moderních aut je přesnější, než si spousta majitelů vozů se spalovacími motory myslí. Obecně platí, že čím modernější auto, tím přesnější měření. I kvůli bezpečnosti ale automobilky v poledních letech upustily od položky okamžitá spotřeba, která odváděla pozornost řidiče od vozovky na displej. Ale zůstává důležitá „kapitola“ průměrná spotřeba, ať už pro každou jízdu, od resetu i od dotankování.
Palubní počítače udávají spotřebu na základě množství paliva ve vstřikovačích k ujeté vzdálenosti. O obou veličinách mají díky moderní elektronice kvalitní informace. Samozřejmě nejsou přesné na setinu litru. Důvodem může být například vyšší hustota paliva, opotřebení auta a u některých vozů i vadná data od plováku v nádrži, která palubní počítače také využívají. Navíc zjištěné informace zaokrouhlují jen na desetiny litru. I tak je to ale účinná a poměrně přesná metoda, se kterou může řidič pracovat.
Jedno z mnoha hospodských mouder tvrdí, že nejpřesnější je vynulování ujeté vzdálenosti po dotankování plné nádrže až do cvaknutí pistole a po jízdě následné dotankování opět do plna s cvaknutím pistole. Stačí totiž na základě vzdálenosti a dočerpaného paliva vypočítat průměrnou spotřebu na sto kilometrů.
To je ale typický mýtus. Jak už totiž web Autzosalon.tv upozornil, nádrž auta má větší objem, než je ten v technických parametrech auta. Důvodem je mimo jiné riziko spojené s rozpínáním paliva za různých teplot v uzavřené nádrži. Taková „vzduchová kapsa“ navíc může mít objem i víc než 15 litrů. A výdejní pistole nejen kvůli tomu může jednou cvaknout u stejného auta například při dosažení objemu nádrže 47 litrů a podruhé třeba při 53 litrech.
Takové měření opravdu o ničem nevypovídá a je dílem náhody. Ostatně doporučujeme si přečíst článek, který vysvětluje, jak velká může být objemová rezerva v nádržích osobních aut a proč o ní mají provozovatelé čerpaček potvrzení. Odkaz najdete výše.
