Komentář: Levných aut se ani po ústupcích EU jen tak nedočkáme. Přesto je to lepší než drátem do oka
O čem se v branži šuškalo poslední zhruba tři roky, se stává realitou. Tedy alespoň částečně. Příliš ambiciózní a do značné míry i nesmyslný plán EU na zákaz prodeje aut se spalovacím motorem od roku 2035 doznal výrazných změn a motoristé se tak i po uvedeném datu dočkají aut, která budou jezdit na benzin a možná i naftu. Byť se to na první pohled jeví jako velké vítězství, ve skutečnosti zase tolik důvodů k rozšafným oslavám nemáme. Technologie, které se stávají (znovu) povolenými totiž ani zdaleka nepatří k nejlevnějším.
Nohama zpátky na zem
Politika je uměním kompromisu, a tak asi nikdo nečekal, že EU své plány na čistou mobilitu po tolika letech smete zcela ze stolu. Bylo evidentní, že se bude hledat rozumné řešení, které zohlední nejen možnosti automobilek, ale hlavně bude konečně reflektovat náladu na trhu, na němž se elektromobily i přes jejich výrazný nárůst stále prodávají pomaleji, než se doufalo. Nakonec se evropským automobilkám podařilo za přispění vybraných národních politických garnitur dosáhnout docela zajímavých změn v nastavení celého plánu a vrátit od reality odtržené vzletné myšlenky EU na záchranu planety zase nohama zpátky na zem.
I po roce 2035 si tak budeme moci v showroomech vybírat z vozů s palivovou nádrží. Mluví se zejména o technologii palivových článků, plug-in hybridním pohonu nebo tzv. prodlužovači dojezdu. Ty fungují tak, že spalovací motor vyrábí elektřinu pro elektromotor, jenž se stará o samotný pohon. Tato technika není zcela neznámá ani u některých dnešních aut – disponuje jí třeba Nissan s označením e-POWER. V normovaných měřeních spotřeby pak prodlužovače dojezdu většinou vykazují nižší spotřebu než plug-in hybridy.
Dobrou zprávou je, že zákazníci tak budou mít i po roce 2035 alternativu vozu, do kterého rychle doplní benzin a mohou pokračovat v cestě, aniž by přecházeli na plnou elektromobilitu, která se zatím jeví jako řešení, jenž není vhodné pro úplně všechny potřeby.
Každá mince má dvě strany
Jenže, každá mince má dvě strany. A tak je tomu i v tomto případě. Není sice ještě úplně zřejmé, jaké konkrétní typy pohonu a techniky budou v rámci nových pravidel realizovatelné, jasné však je to, že se bude ve většině případů jednat o poměrně komplikované a tedy i drahé řešení. Když se podíváme na ony zatím nejčastěji skloňované povolené technologie, zjistíme, že pohon na palivové články sice vypadá fajn, ale zcela mu chybí infrastruktura pro využití běžnými motoristy. S počtem nabíječek pro elektromobily je zcela nesrovnatelná.
Technologie plug-in hybridu je na dnešním trhu běžnou věcí, i ta se však potýká s několika problémy. Jednak se ukazuje, že zejména firemní plug-in hybridy jejich uživatelé skoro vůbec nenabíjí, a tak vlastně jezdí jen v režimu spalovacího motoru, byť v řadě případů na full-hybridním principu, a zadruhé jsou to vozy poměrně drahé jak na pořízení, tak na servis. Jsou totiž vybaveny poměrně velkou (a těžkou) baterií i samotným spalovacím motorem, takže vyžadují normální servisní interval a péči jako o běžné spalovací auto. V malém segmentu tato technologie kvůli ceně víceméně zcela absentuje, tedy lépe řečeno, narazíme na ni spíše jen ve vyšších třídách. Třeba Škodovka nabízí plug-in hybridní pohon jen pro modely Superb a Kodiaq.
A pak tu máme prodlužovač dojezdu, tzv. Range Extender. I v tomto případě jsou v autě jak baterie a elektromotor, tak nádrž a spalovací motor a celková technika pohonu je poměrně složitá, takže ani zde nelze čekat kdovíjaké cenové zázraky u aut nižších tříd.
Faktem je, že v přehledu typů povolených pohonů se objevují i mild hybridy a možná i klasické spalovací motory, jenže automobilky budou mít i tak prostor pouze 10 % (samozřejmě lepší než předchozí 0 %) pro výrobu těchto emise generujících aut, takže s ním budou hospodařit velmi opatrně. A jsem fakt zvědavý, jak se budou bránit případnému zájmu zákazníků, který by přesahoval onu 10% produkci „normálních“ aut.
Dostupné elektromobily podle receptu EU
Nezoufejme. I na nás, běžné motoristy s normálními finančními možnostmi, EU také myslí. Jenže jak to tak bývá, není všechno zlato, co se třpytí. Recept politiků na dostupné auto vypadá tak, že se bude jednat o elektromobil s délkou do 4,2 metru, který by mohl mít i nějaké výjimky z povinné bezpečnostní výbavy, aby mohl být levnější. Automobilky budou za prodej takového auta odměněny tzv. „super kredity“, které jim pomohou při počítání jejich celkové emisní bilance ještě o něco více, než klasický elektromobil.
Praxe ale zatím vypadá tak, že auta v této rozměrové kategorii jsou v mnoha ohledech plná kompromisů, nejsou vhodná na delší cesty, nemají dost místa pro rodinu vzhledem k tomu všemu, co nenabízejí, nejsou ani moc cenově atraktivní. Uvidíme, jestli se to podaří automobilkám změnit. Poctivé rodinné auto s dostatečným prostorem však na délce 4,2 metru v žádném případě čekat nemůžeme.
Paralelní světy
Bude zajímavé sledovat, jak s novými pravidly automobilky naloží. Jsem si jistý, že větev elektromobility výrobci po masivních investicích i technologickém pokroku neopustí a čistě elektrické vozy budou už navždy nedílnou a poměrně významnou částí trhu. Na druhou stranu věřím, že s požehnáním nových typů pohonu se vývojáři ukážou v tom nejlepším světle a přivedou na svět zajímavá technická řešení.
Vlastně by bylo velmi dobré, kdyby vedle sebe paralelně existovaly obě technologie pohonu (elektro i spalovací), paliv (povolena by měla být ta syntetická) a konstrukce vozidel (např. karoserie z ekologické oceli). A byl to skutečně jen a pouze zákazník, který by rozhodl, jaká z nich se odebere do propadliště dějin. Tak či onak nás čeká souboj elektrické a spalovací technologie, který bude trvat mnohem déle, než se původně plánovalo, a který nemusí mít v konečném důsledku vůbec jednoznačného vítěze.