Při parkování se někteří řidiči chovají nevhodně, když své auto ledabyle zanechají v místě, kde naposledy pustili volant, zhasli motor, zamkli a odešli. Zejména na malých parkovištích se hledání volného místa může stát dlouhou chvílí, kdy kroužíte a čekáte, až se někde uvolní prostor, protože přes jediný neobsazený „flek“ stojí polovina vozu, který je zároveň zaparkovaný i na vedlejším místě. Jenže jsou situace, kdy s takovými řidiči soucítím a sám to občas dělám.
Než začnete odsuzovat mou maličkost i všechny ostatní řidiče, zkuste se nejprve zamyslet nad situacemi, jaké mohou nastat. Poprvé jsem to udělal už před téměř sedmi lety při testování sportovního BMW i8 Roadster, jehož výrazným designovým i funkčním prvkem jsou takzvané „motýlí dveře“. Ty se neotevírají konvenčním způsobem jako u každého jiného bavoráku, ale vůz kolem sebe potřebuje prostor aby je panty vyklopily do strany a postavily „naplocho“.
Když jsem tehdy jel do obchodního centra, v parkovacích garážích jsem si raději našel volný prostor dále od vchodu, kde jsem „i-osmičku“ arogantně zaparkoval přímo na dělící čáru mezi dvěma parkovacími místy. A měl jsem k tomu důvod. Obával jsem se totiž, a nestává se to zřídka, že by se v relativně prázdných garážích mohl objevit jiný řidič, který by si jako nejvhodnější prostor pro parkování vybral hned vedlejší stání.
I v garážích se často děje podobná situace jako pánských toaletách, kdy nerušeně vykonáváte potřebu až do okamžiku, kdy se v místnosti zjeví další muž a z dvaceti volných pisoárů si vybere zrovna ten vedle vás. Řidiči historických i moderních raritních a drahých aut, o něž každý víkend nadšeně pečují, to úplně nenávidí. Vedle vašeho sporťáku zaparkuje maminka s ratolestmi, aniž by se nějak zajímala o to, že její děti mlátí dveřmi do cizího vozu. Z cizího krev neteče.
Můj důvod pro parkování „na prase“ byl však výrazně praktičtější – jednoduše jsem takto zaparkoval, abych měl jistotu, že se vrátím ke svému vozu, bez problémů otevřu dveře, nasednu a odjedu. Už se vám někdy stalo, že vedle vás zaparkoval jiný vůz tak blízko, že jste měli problém dveře vůbec otevřít natolik, abyste se mohli nasoukat za volant?
Teď si stejnou situaci představte u BMW i8, pokud se vám ho alespoň povede úplně otevřít. I na volném prostoru do něj musíte nastupovat způsobem, že pod otevřenými dveřmi uděláte dřep na jedné noze, tou druhou překonáte vysoký práh, našlápnete co nejdál do kabiny a pomalu se spustíte za volant. S jiným autem zaparkovaným až příliš blízko tomu vašemu byste museli čekat, než se jeho řidič uráčí přijít, odjede a až následně dojde na vás. A to se vší potupností.
Na velkých parkovištích s většími mezerami mezi vozidly tento problém relativně opadá, ale i přesto se s tím můžete setkat a apeluji na vás, abyste pro řidiče podobných aut měli pochopení. Jen málokdo z řidičů, kteří jiné osobě poškodí auto při parkování nebo jim jinak zkomplikují život se nakonec omluví. Většině řidičů opečovávaných a mnohdy drahých aut nakonec zbydou jen oči pro pláč při čekání na policii, aby po dlouhém zdržení dostali do rukou hlášení pro pojišťovnu.
To je důvod, proč to dělám dodnes, zejména se svým soukromým autem. Na běžně vydělávajícího automobilového novináře jsem za něj zaplatil hodně peněz a další investoval do ochrany karoserie PPF fóliemi a keramickým povlakem proti kamenům a dalším karoserii poškozujícím vlivům. A vážně nestojím o to, aby mi nějaký řidič s lacinou ojetinou za padesát tisíc omlátil dveře nebo odřel nárazníky, protože on to má na dojetí a stejně je mu to jedno.
Co z toho plyne? Když sám přijedu na parkoviště, kde je podobný typ auta zaparkovaný přes dvě místa, vzpomenu si sám na sebe, uznám to a jedu dál. To však neznamená, že se stejným přístupem respektuji řidiče ojeté dacie, který zase jednou za týden vyjel do vedlejší vesnice na nákup, a protože neumí parkovat, nechal ji tam stát tak, jak mu to zrovna vyšlo. Je to stejný řidičský nešvar, jako neuvědoměle parkovat jednou stranou kol na středové čáře a výrazně tím zmenšit parkovací místo vedle sebe.
