V branži motoristické novinařiny se pohybuji už přes deset let a mohl jsem řídit nebo poznat stovky různých aut, ale zatím jsem neměl tu čest s Teslou. Obecně nejsem příznivcem Elona Muska ani jeho aut, ale ve světě elektromobility je lze považovat za etalon. Jsou měřítkem, které si dávají snad všichni výrobci elektromobilů, ale já jsem zatím neměl šanci poznat Teslu jinak než zvenku. Když jsem ji loni měl testovat, někdo ji stihl nabourat, než se mi dostala do rukou. Moje první zkušenost je však „konečně“ za mnou, mé dojmy jsou dost rozporuplné a překvapuje mě, jakou cestou jsem je nakonec získal.
Bylo tomu ve velmi brzkých ranních hodinách, v nichž by i obsluha nonstopů nejraději zavřela, když jsem odjížděl na tiskovou konferenci do zahraničí a před mým domem zastavil netradiční taxík. Byla to Tesla Model S, první produkční elektromobil značky jakožto masového výrobce bateriových aut a dlouhou dobu i jedna z jejích vlajkových lodí. Už je to pracovní deformace, že se okamžitě začnu rozhlížet a sbírat co nejvíce dojmů a zkušeností. Černá Tesla přitom původně měla červenou barvu, vykukující pod okraji nepříliš kvalitně nalepené černé fólie kvůli změně barvy.
Jaká je Tesla Model S z pohledu pasažéra na zadních sedadlech? Už v úvodu řeknu, že se nejednalo o nějaký z nejnovějších kousků, protože podle nájezdu jen lehce přesahujícího 400 tisíc kilometrů se nepochybně jednalo o elektromobil, který by se v českých inzercích prodával na úplné spodní hranici cenového rozsahu. S velkou pravděpodobností dokonce mohlo jít o vůz s doživotním nabíjením na značkových superchargerech zdarma. Tuto službu by sice neměly využívat taxislužby, ale kdo v Tesle zjistí, že konkrétní kus jezdí jako dročka? Asi nikdo. Z hlediska nákladů na podnikání je taková Tesla ideální, protože svého řidiče stojí primárně jeho čas a nabíjení zvládne třeba na superchargeru ve Vestci u Prahy, aniž by platil.
Vraťme se však k prvním dojmům, u nichž nechci být cíleně kritický, protože i jako odpůrce Tesly její Model S uznávám – líbí se mi designem a byl to první elektromobil, který za něco stál. Dokonce mi hlavou proběhla myšlenka, že každodenní auto jezdící téměř zadarmo by se nám doma také hodilo. Jenže jízdním projevem mě Tesla Model S zase tolik nepřesvědčila, zejména ze zadních sedadel.
Na sedadle druhořadých pasažérů totiž nelze nepocítit negativa relativně nízké karoserie v kombinaci s vysokou podlahou kabiny kvůli akumulátoru. Zadní lavice je překvapivě nízká a i jako osoba se vzrůstem v kategorii „vyšší průměr“ jsem se nemohl zbavit pocitu, že mám kolena až nekomfortně vysoko a má pozice je na půl cesty do tureckého sedu. Zvláštní mi přišla i zadní lavice. Zatím nebyla moc vysezelá, měla pevnou výplň a syntetická kůže trochu připomínala omyvatelná čalounění z dopravních prostředků veřejné dopravy. Rukou jsem ji raději neosahával, po zbytek života bych přemýšlel, jestli si přece jen nemám useknout ruku. Covid nás změnil všechny.
A co komfort? Dlouho jsem žil v přesvědčení, že Tesla Model S bude velký sedan s plavnou jízdou, jenže ona není. Nepřišla mi vůbec pohodlná, čekal jsem mnohem víc. Samozřejmě, že do toho promlouvá i vysoká hmotnost elektromobilu, ale u tohoto konkrétního kousku bych neměl být přísný ani při pohledu na kilometrový nájezd a typicky zanedbávanou údržbu takto zaměřených vozů. Mohu očekávat, že podvozek by mohl o svých zážitcích vyprávět a určitě už byl pořádně unavený.
Dnes to není o technických faktech a statistikách poruchovosti, je to čistá dojmologie. Když jsem zjistil, že tentokrát pojedu na letiště Teslou, byl jsem zvědavý, ale nakonec odcházím s rozporuplnými pocity. Kdyby totiž přijel klasický pražský taxík, tedy Toyota Camry, Škoda Superb nebo Volkswagen Passat, věřím, že bych se svezl mnohem lépe. Tesla Model S sice byla do určité míry revoluční, ale nemyslím si, že by byla vyloženě dobrým autem. Možná je praktickým elektromobilem, který při uvedení do prodeje lákal na možný bezplatný provoz, ale své době byla produktem značky, která měla s výrobou aut absolutní minimum zkušeností.
