„Cože, nepřišly magnety!? A to mi říkáte teď, když jsem začal vyrábět auta?“ Skoro až nejde začít jinak, než parafrází na legendární skeč Jiřího Lábuse a Oldřicha Kaisera s názvem Těžký týden referenta Kubrta. Automobilová výroba je na tom totiž aktuálně podobně - Čína si pod zástěrkou obchodních válek pohrává s dodávkami vzácných materiálů, takže aktuálně chybí ty, které jsou potřeba k výrobě magnetů. Možná si říkáte, k čemu je takový magent v autě vůbec potřeba - no, skoro ke všemu, s nastupující elektrifikací bez něj nevyrobíte elektromotor a chybí třeba i pro výrobu reproduktorů.
Robustnost globálních dodavatelských řetězců je pevná jen na oko. Mají sice jistou setrvačnost, ale stačí poměrně málo, aby se automobiloví výrobci začali strachovat o svou výrobu. Taková situace nyní (opět) nastává - Čína v rámci obchodních třenic s USA přikročila k regulaci vývozu vzácných nerostných materiálů, což záhy dopadlo na americkou i evropskou automobilovou výrobu, která se momentálně potýká s nedostatkem magnetů. Ty jsou zásadní pro kompletací pohonných ústrojí nejen pro elektromobily, ale i plug-in hybridy či další elektrifikované vozy, do jejichž pohonného ústrojí je integrován elektromotor.
Trh zachvátila panika a dle informací z branže jsou některé automobilky ochotny zaplatit víceméně jakoukoliv cenu, jen aby kvůli této „banalitě“ nemusely zastavit či výrazně reorganizovat výrobu. Když se ale jednou dodavatelský řetězec naruší, problémy se začnou kupit.
Data z analýz potvrzují, co se ví už dlouhá léta. Závislost západního (nejen) automobilového průmyslu na Číně je až děsivě vysoká. Čína ovládá 60 % světových vzácných nerostných surovin a 90 % z nich i sama zpracovává. Pokud zohledníme tamější politický režim a z něj vyplývající hospodářskou politiku, která sice v dnešním světě působí docela stabilně a konzistentně, ale ve skutečnosti je ryze direktivní, silová a centrálně řízená, je evidentní, že si může Říše středu dělat s okolním světem, co se jí zlíbí. Všichni sice vědí, že diverzifikace dodavatelských řetězců je nesmírně důležitá, ale při současném geopolitickém rozdělní světa a omezené dostupnosti řady materiálů leckdy nezbývá nic jiného než brát od toho, kdo má co nabídnout.
Ve světle aktuální invaze čínských značek na evropský trh se tak objevuje teorie, kterou sice můžeme označit za přitaženou za vlasy, ale v dnešním bláznivém světě jeden nikdy neví. Co kdyby Čína na určitou dobu přestala západním automobilkám dodávat zásadní komponenty pro kompletaci jejich aut a jediná auta, která by byla na trhu dostupná, by byla ta Čínská? Ignorovat ale nelze také skutečnost, že původcem momentálně vypjatých vztahů je z velké části nový americký prezident, který se přímo vyžívá v eskalaci problémů. Jeho eskapády se cly a neustále měnící se postoje jednou možná vejdou do učebnic, nyní ale přidělávají vrásky na čele automobilovým manažerům.
„Z toho nás může dostat jenom Staník,“ prohlásil při premiéře zábavního pořadu v roce 1988 Jiří Lábus a ani netušil, jak vizionářský scénář tehdy sepsali. Poté, co mu totiž Oldřich Kaiser nezvedl náladu předváděním šotka, vydal příkaz „zkus Donalda“. Tehdy ale ani to nepomohlo, takže přišel na řadu legendární vozembouch. A náraz čeká i automobilový průmysl. Jen ještě nevíme, jak intenzivní bude.
