Upsal jsem se Berlusconimu: Jak mě moje Alfa Romeo 166 za 150 tisíc už stála dalších sto za servis

Byl to nejméně rozumný nákup, co jsem kdy udělal. Jeremy Clarkson se kdysi vyjádřil, že kdo nikdy neměl nějakou Alfu Romeo, není opravdový benzinový nadšenec. V minulosti jsem uvažoval o různých vozech této italské značky, a když jsem se konečně rozhodl si jeden koupit, udělal jsem to nejhorším možným způsobem a teď se mi to vrací. Situace na trhu s ojetinami je však taková, že to o moc lépe vlastně ani nejde.

Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Byly to dlouhé podvečery začínajícího léta, před třemi lety, když jsem začal přemýšlet o tom, že bych chtěl nějakou moderní klasiku. Dlouho jsem uvažoval o jednom sedmičkovém bavoráku generace E23, ale od konkrétního kousku mě odrazovala automatická převodovka i skutečnost, že mě srdce začalo táhnout do Itálie. Aniž bych si to uvědomoval, nechal jsem se lapit už vousatou marketingovou kampaní.

Dodnes ukazuje muže, jak stojí s mobilním telefonem u hlavy v otevřených dveřích šedé Alfy Romeo 166. Vždycky mě fascinovaly ty maličké přední světlomety, klínovitý boční profil i vysoká záď. Svému autu jsem nedávno začal přezdívat „Berlusconi“, protože co kdyby právě on seděl schovaný za roletkou zadního okna. I dnes je to elegantní velký sedan pro manažery, který přitahuje velkou pozornost.

Jenže tu svou jsem koupil způsobem, jakým by se to nikdy dělat nemělo. Objevila se v inzerci za nemalých 150 tisíc korun a údajně čtyři roky nejela. Rozumný člověk by okamžitě dal ruce pryč, ale to já bohužel nejsem. Neumím nakupovat auta. Obě vlastní mám rád a neumím se jich zabavit. V ten moment začala komická eskapáda, aspoň pro mé kamarády a přátele.

S penězi v kapse jsem vyrazil za dnes už bývalým majitelem, který mě na místě informoval, že alfa stojí v objektu nedaleké pily. Byla pod střechou, v suchu, ale stála v několika centimetrech jemného prachu z opracovávaného dřeva. Teď si říkám, že jsem se tenkrát měl otočit na patě a odjet, ale vize toho, že ji „vytáhnu“ zpět na světlo světa a vrátím ji na silnice byla silnější než já. A dokonce domu dojela po svých.

Jestli se však něco nevyplácí, je to kupovat cokoliv bez seznámení se s trhem. To je však u modelu 166 problém, protože zachovalých aut je na prodej minimum a ceny se pohybují v širokém rozsahu – od 15 tisíc korun za naftová auta na dojetí přes 250 tisíc za šestiválce Busso se vzácnými exteriérovými tuningovými doplňky Zender. Za tu svou jsem dal něco málo přes polovinu a tím „investice“ teprve začaly.

Alfa Romeo 166 ale měla v kastlíku poklad – účty za servis za několik předchozích let provozu. A já jsem k tomu začal přidávat další. Okamžitě dostala nové provozní kapaliny, termostat a typický problém s vrzající zadní nápravou nás dovedl až k výměně uložení stabilizátoru. Vpředu jsem pak nechal vyměnit přední horní ramena zavěšení, protože divoká alfa při razantních akceleracích měnila směr a tahala za ruce, což bylo děsivé.

Výrazně větší servisní zásah jsem však odkládal až na letošek a jsem rád, že už to konečně máme za sebou. Atmosférický třílitrový vidlicový šestiválec Busso totiž potřeboval výměnu rozvodů a řadu drobných oprav, včetně přetěsnění ventilových vík, nového chladiče i prohlídku palivové nádrže, protože palivoměr začal ukazovat zvláštnosti. Byla několik týdnů pryč, a když mi ze servisu zavolali, ať si ji přijedu vyzvednout, protočily se mi panenky.

Podrženo, sečteno – první servis hned po koupi stál zhruba 22 tisíc a teď jsem za ni dal dalších 63 tisíc! Když k tomu připočtu další výdaje za maličkosti, jak byl jeden malý servis s výměnou oleje a přípravou na technickou, blížíme se ke 100 tisícům od chvíle, kdy jsem s ní vyrazil na naši první cestu. A tím to ještě nekončí, protože už teď víme, že budeme muset vyměnit čelní sklo s milionem mikroškrábanců komplikujících výhled proti ostrému západu slunce za dražší verzi pro výbavu s dešťovým senzorem, nebo téměř nesehnatelný chladič klimatizace.

Na první jízdu po velkém servisu ale dlouho nezapomenu. Konečně se nemusím bát ji točit do sytosti, aniž bych čekal na okamžik, kdy se „přejetý“ rozvodový řemen roztrhne, vyletí zpod palubky a za trest se mi namotá na krk. A co je ještě lepší – „stošedesátšestka“ jezdí mnohem lépe, než jak jsem si doposud znal.

U zadní řady válců totiž mechanik zjistil, že časování sacích ventilů nebylo ve správné poloze, a proto doposud nejela na plný výkon. A když k tomu přidal nové palivové čerpadlo, protože plovák v nádrži nejde vyměnit samostatně, z velkého sedanu se stal stroj, který mě stále fascinuje tím, jak se i s atmosférickým plněním umí pod plným plynem posbírat na dvojku a vypálit vstříc za doprovodu hutného barytonu.

U sportovní jízdy mi sice trochu vadí dlouhé řízení, ale když se trochu zklidním, začnu jet lehce dynamicky a užívám si komfortní podvozek i pohodlná kožená křesla MOMO. Svět snad ani nemůže být lepší. A co víc, když si zvyknete na pohyby s volantem s hravou geometrií ji zvládnete poskládat do zatáček i ve vyšších rychlostech. Jistí vás čtyřpístkové přední brzdy s kotouči přesahujícími 300 milimetrů, protože Alfa Romeo si vždy zakládala na brzdách.

Současně mi to připomíná, že bych ji ještě měl nechat přezout z „vystátých“ čínských pneumatik na kvalitnější obutí a rovnou zapracovat na geometrii kol, protože nemám rád, když volant není v centrální poloze dokonale rovně. A to není. Stejně tak mi vadí, že k vozu mám jen jeden klíč a sehnat další k nakódování se mi zatím nedaří, protože dostupnost originálních náhradních dílů pro tuhle alfu je až žalostná.

Co se však nemění je skutečnost, že i když jsem ji koupil nejhorším možným způsobem, jak to jen šlo, a dokonce jsem se radši vytasil s hotovostí, než aby mi ji při nerozhodnosti vyfoukl další čekající zájemce, nelituji jejího nákupu. Má přesně takový charakter a auru, jaké jsem od ní očekával.

Na starých autech je pořád co řešit, zejména na těch italských. Když už jsem si myslel, že máme po velkém servisu a je na nějakou dobu klid, nakonec se objevily další problémy. V levých zadních dveřích se z ničeho nic rozpadl stahovací mechanismus elektricky ovládaného okna, což znamenalo další komplikace. Druhovýroba je pro tenhle model téměř nedostupná a originální díly jsou skoro nesehnatelné, a když už, zrovna tento stojí až 18 tisíc korun.

U podobných youngtimerů je tedy nejlepším řešením udržovat dobré vztahy s komunitou nadšenců, protože nás nakonec zachránil jeden z mých kamarádů, vlastník hned několika „stošestašedesátek“, který se mi ozval s tím, že ve svém soukromém skladu má mnou hledanou „stahovačku“. A co je ještě lepší, ještě v ten den jsem si ji od něj odvezl za symbolických dva a půl tisíce korun. Bylo to štěstí v neštěstí. Následná výměna byla už pouhou maličkostí.

Život s Alfou Romeo 166 je nepřetržitý koloběh menších i větších problémů, kvůli nimž musíte mít benzin v žilách a youngtimery v srdci, protože jinak se z toho zblázníte. I přes amatérskou neuváženost při nákupu ale ničeho nelituji, protože italský manažerský sedan uvedený na konci devadesátých let je mým splněným snem. Připadám si u něj přesně jako ten byznysmen z dobové reklamní kampaně. A neustále mám před očima seznam všech problémů, které ještě musím vyřešit.