Se Škodou Felicia na samotný vrchol hor. Kam se hrabou moderní auta s pohonem všech kol

Z nových aut se pomalu vytrácí emoce a radost z řízení, i proto je zážitek jednou za čas sednout do něčeho, co se musí ještě stále řídit a ne všechno funguje tak, jak má. A přesně to jsem také udělal. Z bazaru Auto ESA jsem si vybral vyvoněnou Škodu Felicia a vyrazil s ní do Špindlerova Mlýna, kde na mě čekaly zimní radovánky. Bez komplikací se to ale samozřejmě neobešlo.

Slovo vyvoněná je však v porovnání s Felicií, kterou měl nedávno v televizním pořadu Autosalon Martin Müller, poněkud zavádějící. Moje testovačka totiž měla najeto zhruba 123 tisíc kilometrů a bylo na první pohled jasné, že její původní majitelé nebyli přehnaní puntičkáři. Sem tam nějaká ta rez, odřenina, odchlipující se části karoserie i interiéru a nechyběl pochopitelně ani nějaký ten flíček od mléčného nápoje na zadních sedadlech. Rozhodně ale zase nešlo o žádný šrot, zejména vevnitř působila mnou zvolená Škoda Felicia jinak velice zachovale.

Ještě by se určitě slušelo říci, že šlo o vůz z roku 1998 s motorem 1.3i o výkonu rovných 50 kW, manuální převodovkou a pohonem předních kol za cenu 39 tisíc korun. Není to sice nejméně, ale jak se později dočtete, jsou to skvěle utracené peníze. V tomto testu nebudu zjišťovat, jaké motory jsou nejspolehlivější, kolik aut ještě stále jezdí po českých silnicích nebo na co si dát při jeho koupi pozor. Od toho jsou tu jiní, zběhlejší. Já se vám jen pokusím zprostředkovat dojmy a zážitky z cesty do Špindlerova Mlýna a chování Škody Felicie v podmínkách, kde se ani moderní Kodiaqy s pohonem všech kol necítí komfortně.

Vše začalo už v Praze, kde mě čekala první náročná výzva. Najít čerpací stanici s ještě původním benzinem E5, který starý motor nebude zbytečně špinit velkým množstvím biosložky. Z našeho článku jsem zjistil, že jedinou stanicí, kde takový benzin prodávají, je EuroOil. Sem se totiž dostává palivo ze státních hmotných rezerv a to kvůli stabilitě při skladování biosložku nemá. Pokud máte zrovna štěstí, můžete narazit na benzinku, která má Natural 95 zcela bez biosložek. To se mě sice nepovedlo, ale původní E5 jsem přeci jen našel.

Do Špindlerova Mlýna jsem se vydal mimo dálnice, protože se mi nechtělo utrácet za dálniční známku. Ovšem řeknu vám, nebylo to zrovna nejlepší rozhodnutí. Ve Škodě Felicia totiž čas plyne snad jednou tak pomaleji než v nových autech, což je samozřejmě dáno i tím, že jsem si nemohl dovolit jet víc než 80 km/h. A to nejen kvůli vysokému hluku, sáňkám na střeše, ale i celkovému pocitu bezpečí. V zatáčkách nebo při pomalejším manévrování nebyla příjemná ani absence posilovače řízení. Na druhou stranu ten den už jsem nemusel do fitka. Řadicí páka pak ochotně běhala mezi druhým až pátým rychlostním stupněm a tedy jediným místem, kde se zadrhávala byla jednička. Vůle kolem neutrálu už je samozřejmě u takto starých aut tradicí.

Nakonec jsem však usoudil, že se šestadvacetiletá Felicia řídí vlastně úplně normálně. Mít zavázané oči a řídit poslepu, tipnu si, že sedím v autě maximálně deset let starém. To už se ale rozhodně nedá říci o některých funkcionalitách. Například zrcátko řidiče už nereagovalo na pohyby joysticku uvnitř vozu, ale pouze na přímé fyzické dotyky skla. Rádio? Tak to tam bývalo možná kdysi... Asi nejhorší v tomto zimním počasí však bylo pomalé vytápění kabiny a čelního skla. Na cestě do Špindlu mi přestala být zima někde před cedulí Špindlerův Mlýn.

Ještě větší problém ale nakonec bylo zamrzající čelní sklo. Mnohdy jsem musel vystupovat každých pět minut a námrazu ručně seškrábat, abych vůbec něco viděl. Při vstupu do kufru mě zase neustále rozčiloval odchlipující se kryt schránky na pátých dveřích. Nejenže jsem se do něj hlavou neustále bouchal, ale zároveň při špatném načasování zamezoval dovření víka kufru. V neposlední řadě to pak chce trpělivost při odemykání a zamykání dveří. Otočením klíčku v zámku se totiž odemknout pouze dveře řidiče, následně je potřeba tahat za dobře známé tyčinky (pojistky) a tím postupně otevřít zbylé dveře. Zavazadlový prostor se zase otevírá klíčkem. Stejný postup musíte zopakovat při zamykání.

Tím ale veškerá má negativa končí. Po motorové stránce jsem se totiž dočkal příjemného překvapení. Atmosférická třináctistovka i po 26 letech táhla lépe než má čtyřková Fabie 1.0 MPI. V kopci je bezpochyby potřeba neustále podřazovat a držet si vyšší otáčky. Špatná není ani akcelerace z nižších otáček na rovině. To, že je motor hlučnější a krátce zpřevodovaný, už jsem říkal. To, že mě motor během celého výletu nenechal ve štychu, ale ještě ne. Pokaždé nastartoval na první dobrou, a to i při teplotách pod -10 stupňů Celsia! Jen kontrolka baterie se občas ukázala, ale zase rychle zmizela. Co se týká spotřeby, tak ta mi při dojetí a dotankovaní zpět v Praze vycházela na nějakých 6,3 litru na 100 kilometrů, což je na množství vyjetých kopců skvělá hodnota.

Právě v zamrzlých, zasněžených a klikatých kopcích jsem se pak do Škody Felicia zamiloval vůbec nejvíc. Hned dvakrát jsem se bez větších potíží vyhrabal na nejvyšší místo, na které se je možné ve Špindlu autem dostat. Přede mnou to vzdávaly Kodiaqy ve čtyřkolkách i jedna Audi. To Felicii nezastavily ani ostré zákruty, do nichž se vjíždělo minimální rychlostí a bylo potřeba se následně znovu rozjet. A pozor! Pneumatiky rozhodně nebyly nové ani v top stavu. Byly to už dost jeté a tvrdé Barumky.

Největší sranda však přicházela při jízdě po zasněžených silnicích zpět dolů do města. Ruční brzda a žádné asistenční systémy, to je teprve záruka emocí a zážitku za volantem. Škoda Felicia se nechala klikatými zatáčkami vést v přetáčivých smycích bez jediného zásahu elektroniky. Naprosto hladce a řiditelně. Podvozek zároveň neměl problém filtrovat většinu skrytých nerovností.

Škoda Felicia z osmadevadesátého jednoduše dokazuje, jak zábavná, poctivá a prakticky nerozbitná tahle auta byla. Přitom vás nešikanuje asistenčními systémy, které stejně u většiny aut pozornost řidiče od řízení spíše odvrací, než aby mu pomáhaly. Jasně, nevypadá zrovna reprezentativně a rozhodně v ní nebude chtít trávit cestu do Chorvatska, ale pro někoho, kdo jezdí po vesnici, do lesa pro dříví nebo jen na nákupy do města, pro toho bude i po těch 26 letech skvělým parťákem. Doba je sice proti, ale já věřím, že auta jako je Škoda Felicia přežijí i ty dnešní elektromobily a nakonec za ně ještě budeme rádi.