Připomeňte si, čím jezdili za socialismu veksláci, zelináři nebo lidé s běžnými příjmy

Pořadníky, fronty, úplatky, hodně dobré známosti, pořádná dávka štěstí a celoživotní úspory. To vše bylo ještě před třiceti lety potřeba k pořízení nového osobního automobilu.

V dnešní době, kdy koupě nového plechového miláčka nezabere víc času než návštěva potravin, se zdá být ohlédnutí za československými nákupními pořádky z období před rokem 1990 zcela nepředstavitelné.

Specifikem automobilového trhu byl ještě před revolucí minimální úbytek ceny nově zakoupeného vozidla. Kritický nedostatek nových automobilů šrouboval ceny ojetin vysoko, zejména v sedmdesátých letech.

Pokud jste patřili mezi šťastnější jedince a podařilo se vám z dobových mizerných platů našetřit po několika letech odříkání desetitisíce korun na nový automobil, rozhodně jste neměli vyhráno. Dokonce i na domácí produkci byly ještě v osmdesátých letech vedeny pořadníky. A když už se Vám podařilo na seznam dostat, nebylo vůbec jasné, kdy vůz získáte a v jaké barvě se k vám dostane.

K vysněnému automobilu vedla cesta přes prodejny Mototechna nebo Tuzex (TUZemský EXport). V prvním případě stačily koruny a pořádná dávka trpělivosti, v druhém bylo potřeba mít tzv. bony (odběrní poukazy podniku zahraničního obchodu Tuzex). Bony bylo možné oficiálně získat pouze při povinné výměně za valuty. Lidé, kteří neměli přístup k valutám, mohli sehnat bony od veksláků, přičemž oficiálně měl jeden bon hodnotu jedné koruny (na černém trhu přišel 1 bon na 5 - 6 Kčs).

Jaké modely bylo možné koupit před příchodem sametové revoluce, zda se ještě dnes objevují na silnicích a jestli se z některých nich dnes staly veterány, do kterých se vyplatí investovat, se dozvíte kliknutím na tlačítko Prohlédnout z připravené grafiky.