Poklady českých stodol a garáží: Renault 16 se mohl stát žigulíkem. V ČSSR jej kupovali umělci

V dnešním pokračování našeho veteránského seriálu o autech, která naše silnice brázdila v dobách minulých, se podíváme na vůz, který byl díky své revoluční koncepci světovým bestsellerem. I když k nám se vozil především v nejchudší výbavě - Renault 16.

Když jsme nedávno psali o historii legendárního "žigulíku", nezmínili jsme, že místo nakonec vybraného Fiatu 124 se jeho předobrazem měla původně stát právě "šestnáctka", která se svojí moderní koncepcí sovětským odborníkům zamlouvala více. Na politické úrovni bylo ale vzhledem k silnému komunistickému zázemí v konkurenční Itálii rozhodnuto jinak, a tak Renault sbíral vavříny především na západ od našich hranic.

Šestnáctka potřebovala ke svému zrození poměrně krátkou dobu tří let od zadání návrhu do předsériové produkce. Krátce po svém debutu v roce 1966 byla oceněna titulem Car of the Year (COTY) pro rok 1966. Stejně jako porota byla i veřejnost okouzlená novátorským hatchbackem s pátými dveřmi v zádi. Spolu s enormním vnitřním prostorem přišel ke slovu tradičně francouzský pohodlný interiér, doplněný elastickým čtyřválcem, pohánějícím přední kola. Nováček se nabízel v základním provedení L, lepším TL, výkonnějším a dražším TS, ale také specifickém TA s automatickou převodovkou.

Za zmínku stojí uložení převodovky před motorem a nestejný rozvor na levé a pravé straně (vpravo kratší), což bylo způsobeno příčným uložením zadního odpružení realizovaného na obou nápravách pomocí torzních tyčí. Vpředu byly uloženy podélně.

Renault 16 záhy po svém uvedení obohatil československé silnice a stal se na řadu let tím nejlepším, co jste si u nás za konvertibilní měnu mohli koupit. „Automatové“ TA si objednala síť půjčoven Pragocar pro zahraniční valutové zájemce, ostatní provedení zamířila do Tuzexů.

První facelift světového bestselleru přišel s modelovým ročníkem 1970, ale nás bude zajímat nejvíce změna, která o tři roky později zamíchala nabídkovou paletou celé řady. Byl jím 16 TX prohlížející si okolí nezvyklým pohledem hranatých reflektorů. Jeho točivý čtyřválec, vyladěný na 93 koní, umožňoval trvalou rychlost kolem 150 km/h, a maximum ještě o dvacítku výše.

Na dynamice měla svůj podíl i pětistupňová převodovka, naprosto nezvykle umístěná na sloupku volantu. Je to francouzská i světová rarita, protože pět rychlostí pod volantem měl ještě Citroën DS21/23 posledních ročníků – a to je vše.

Zatímco Chrysler 180, či Mercedes řady W123 neboli "Piano" měly nelichotivou pověst zelinářských či řeznických dostavníků, šestnáctka se takovým cejchem trápit nemusela. Její majitelé se rekrutovali například z řad umělců a příslušníků dalších "lepších profesí". Ve čtenářské anketě časopisu Svět motorů, vylosované na srazu Renault Clubu v červnu 1967 ve Svratce, vyhrál mezi sto tisíci respondenty hlavní cenu v podobě Renaultu 16 mladý dělník obuvnické továrny ve Zlíně. Svůj vůz pak využíval pro rodinné výlety, ale také s ním taxikařil.

Do dnešní doby se těchto renaultů dochoval jen zlomek – převážně vinou proslulé náchylnosti ke korozi, nedostatku péče a také dílů, které vedly k montáži nepůvodních součástek. Původní a kompletní 16 TX patří mezi nejvzácnější poklady západu na našich cestách.

Renault 16 se v mnoha případech objevil i ve filmu - lovcům filmových záběrů doporučujeme zejména francouzské kriminálky 70. a 80. let. Nesmazatelně se ale zapsal i do dějin tuzemské kinematografie. Objevil mj. ve známém komedii Jáchyme, hoď ho do stroje!, výraznou roli sehrál v komedii Zdeňka Podskalského To byla svatba, strýčku! a nezapomenutelný je skok do vody v kriminálce Noc pianisty.  

Francouzská auta v minulosti proslula pohodlnou jízdou a Renault 16 je přímo archetypem této filozofie. Šestnáctka totiž posádku rozmazluje ve všech myslitelných směrech, ve verzi TX nechybělo například ani elektrické stahování oken.

Bohaté prosklení zajišťuje na dnešní poměry fantastický výhled a pocit, že sedíte ve výkladní skříni. Když se poprvé usadíte, budete hloubku čalounění jednotlivých sedadel považovat za dobrý vtip ­­– doslova se v nich utopíte! Doménou je snadné ovládání díky poměrně lehce jdoucímu řízení a řazení pětikvaltu pákou pod volantem.

Karburátor Solex živí šestnáctistovku velmi zdatně, takže s lehkou renaultkou není problém upalovat i velmi nezákonným tempem. Jenom v zatáčkách to není úplně ono ­– uzounké pneumatiky zvesela hvízdají už při pomalejším průjezdu a náklony karoserie jsou přímo děsuplné. Na oplátku dostáváte bezkonkurenčního hltače kočičích hlav a výmolů všeho druhu, který si nezadá s výrobky konkurenčního Citroënu.

Jeho cena přitom už rozhodně klesat nebude - zatímco nedávno byly "šestnáctky" k mání za pár desítek tisíc, dnes už zachovalý kus prakticky neseženete pod 200 000 Kč, vozy s tuzexovým původem mají samozřejmě ještě vyšší cenu. Mimochodem, v roce 1975 u nás základní R16 stál 91 000 Kčs, domácí Škoda 100 byla za méně než polovic. To vše při průměrné mzdě 2311 Kčs.