Ojetá Toyota Land Cruiser je poctivý kus železa. Pohání ji spolehlivý diesel, díly jsou ale dražší

Možná ještě vzpomínáte na doby, kdy bohatí lidé místo SUV prémiových německých značek sedlali Toyotu Land Crusier. Bytelný off-road totiž kromě schopností v terénu nabízel i komfortní svezení. Jeho čtvrtá generace označovaná jako J150 to měla v našich končinách už těžké a nevyskytuje se v tak velkém množství. V bazarech její cena neklesá, stále se drží kolem půl milionu korun. I to ale napovídá, že jde o nadmíru povedené auto. Jak se s ním jezdí v roce 2024 a na co si dát pozor, to jsme zjišťovali v testu této nepřehlédnutelné ojetiny.

Toyota Land Crusier je pořádný kus auta, na délku měří 4825 mm. To alespoň z evropského pohledu, ze světového hlediska jde ale o střední model, který v řadě zemí najdete pod označením Prado. Auto se v generaci J150 vyrábělo mezi lety 2009 až 2023, prošlo několika modernizacemi a mělo i různou nabídku podle regionů. My jsme si k testu vybrali model z roku 2013 s motorem 3.0 D-4D a nájezdem 176 tisíc kilometrů, který se nabízel v autobazaru AAA Auto za 560 tisíc korun nebo půl milionu na úvěr. Taková cena je přímo typická, pod ní seženete hlavně kusy v horším stavu.

Kabina Land Crusieru, do které je potřeba opravdu vyšplhat (pomůže madlo na A-sloupku), už dnes nepůsobí moderně. Dvojnásob to platilo o námi testovaném kousku, který měl ještě úplně obyčejné rádio a místo displeje multimediálního systému dostal malou obrazovku ukazující jen údaje z palubního počítače nebo záběry z parkovací kamery. Ostatně, celý středový panel vypadá spíš jako hi-fi věž z devadesátých let.

Ovladače nebo jednoduché budíky známe i z jiných toyot. Zaujme zajímavá výbava, kterou je například chladnička na nápoje umístěná v loketní opěrce nebo 220V zásuvka v kufru. Sedadla jsou poměrně měkká a mají minimální boční vedení. Je dobré vědět, že nejsou čalouněna opravdovou kůží, nýbrž koženkou. Nechybí vyhřívání. Výhled z nich směrem ven je ovšem dobrý, dozadu se budete dívat přes obrovská zpětná zrcátka.

Vzadu je dost místa pro tři dospělé, kteří budou sedět s trochu pokrčenějšíma nohama. Kufr je pak vpravdě obrovský, nicméně nabízí nepraktický přístup otevřením pátých dveří doprava, nikoliv vzhůru. To je v pořádku v Japonsku, kde se jezdí na opačné straně silnice, tady si ale zabarikádujete přístup k chodníku. Ještěže je tu možnost vyklopit jen sklo a menší bágly prohodit dovnitř. Kdo se potřebuje dostat hlouběji, může jako schod použít tažné zařízení navařené na kovovou traverzu. Jak stylové! A stylové je i umístění rezervy na podvozku, odjišťuje se pomocí nářadí, které najdete ve dveřích kufru.

Toyota Land Crusier jezdila až do své modernizace v roce 2013 s třílitrovým naftovým čtyřválcem řady KD, který v roce 2011 začal plnit emisní normu Euro 5 i díky filtru pevných částic a k tomu dostal i vyšší výkon 140 kW. My jsme měli auto právě z posledního ročníku před faceliftem (po něm najdete modernější jednotku 2.8 D-4D). Motor to je o poznání hlučnější, zejména na volnoběh nebo pod plným plynem, při běžném ježdění to ale není taková hrůza. Kabina vozu je také dobře odhlučněná. Problémem pro někoho může být vyšší spotřeba, která se po týdenním testu ve městě, na dálnici i na okreskách ustálila na 11,7 litrech nafty na 100 km. Novější motor umí jezdit i pod 10.

Auto není dynamicky příliš přesvědčivé, vysoký točivý moment 450 Nm je ale ideální na tahání těžkých vleků nebo náročnou jízdu v terénu, na kterou je tenhle obr přímo připravený. Než se do něj ale vydáte, užijete si příjemné řazení pětistupňové automatické převodovky, která sice také stojí za vyšší konzumací paliva, nicméně řadí hladce a dlouze prokluzuje. Po faceliftu přišel úspornější šestikvalt.

Konstrukce Land Crusieru vychází z klasického žebřinového rámu, což by na silnici mohlo znamenat rozhoupaný jízdní projev, pohupuje se ale jen mírně díky hydraulickému stabilizačnímu systému KDSS. Ten má v terénu zajišťovat tuhost vozu, ale na silnici zabraňovat zbytečným náklonům.

I tak je ale Land Crusier v terénu jednoznačně lepším vozem než na silnici, už jen díky světlé výšce 215 mm nebo pohonu všech kol řešenému bytelným torsenem. Ten lze pomocí tlačítka uzavřít, stejně tak je uzavíratelná zadní náprava. Pomocí otočného voliče lze nastavit redukční převodovku, k dispozici je i systém pro pomalý pohyb v těžkém terénu. Z tohoto hlediska je Land Crusier prakticky nezastavitelným.

Toyota Land Crusier se prodávala i s výkonným čtyřlitrovým šestiválcem (205 kW), ten se ale mezi ojetinami vyskytuje minimálně. Obvykle jedinou možností je tak jednotka 3.0 D-4D před faceliftem či 2.8 D-4D po něm. Ani v jednom případě neuděláte chybu, jde vždy o velmi spolehlivé diesely, které netrápí žádné zásadní problémy.

Dejte jen pozor na to, že v případě starší jednotky je potřeba po 150 tisících kilometrech měnit rozvody, které jsou řešeny řemenem. Novější jednotka má řetěz, ten by však měl být bez potíží. Vždy dodržujte výměnu oleje po 15 tisících ujetých kilometrech nebo jednom roce, v případě diferenciálu za dvojnásobek tohoto nájezdu a doby. Filtr pevných částic také nebývá problematický, pokud ale bude potřeba, je možné ho pořídit za 22 tisíc korun.

Land Crusier je auto, se kterým se jeho majitelé mohou vydávat do náročného terénu, proto při koupit vozu pečlivě zkontrolujte podvozek, zda nejsou silně opotřebované nebo nárazem poškozené jeho díly, ty totiž patří k těm dražším mezi ojetinami. Například jeden tlumič vyjde na 12 tisíc korun. Náročnější oprava je i v případě silentbloků předních ramen.

Často se objevují také problémy se stabilizátorem KDSS (to byl i náš případ), kde bývá obvyklou příčinou vyklepaný silentblok nebo uložení táhel. V obou případech jde naopak o levnější opravu v rámci několika tisícikorun. Off-road má i svá specifika, pod přední kapotou najdete například dvě autobaterie. Ty by se měly měnit společně.

Toyota Land Crusier je vzácný případ vozu, který může vydržet věky, pokud se o něj majitel dobře stará. Zvládne přitom všechno, od cest s rodinou až po práci v těžkém terénu. Pokud se pro ni rozhodnete, dávejte pozor na to, jak s ní předchozí majitel zacházel a zejména, jestli se o ni dobře staral. U takových aut ale často narazíte na srdcaře, takže by to neměl být problém. Pokud chcete spíš hračku do terénu, berte starší modely před faceliftem. Na rodinnou zátěž bychom volili moderněji pojaté kousky alespoň po roce 2013.

Redakce děkuje za zapůjčení vozu společnosti AAA Auto.