Koupit ojetinu od soukromníka není nic těžkého. Kdo zná postup, může dost ušetřit

Špatné zkušenosti, lepší nabídka, širší výběr a také cena. To jsou důvody, které často ženou zájemce o ojetý vůz mimo nabídky autobazarů směrem k soukromé inzerci. Jenže zatímco v bazarech za vás může veškerou práci s převodem provést právě prodejce, při koupi auta od soukromníka si musíte poradit sami. Lidé se toho tedy logicky občas bojí, s to zejména proto, že takovou činnost provádí jednou za mnoho let. Jak si ale řekneme, nejde o zas tak náročný proces. Jen musíte mít čas a vědět, jaké doklady potřebujete.

Autobazary jste sice ze svého hledáčku kvůli neprůhlednosti některých z nich vyřadili, zorientovat se na trhu s ojetinami od soukromníků ale také nemusí být snadné. V inzerátech totiž kromě opravdových dlouhodobých majitelů aut najdete i automechaniky a překupníky, kteří si prodejem ojetin přivydělávají. Netvrdíme, že jde jednoznačně o špatnou volbu koupit vůz od nich, je ale dobré mít se na pozoru.

Drobného překupníka poznáte jednoduše, obvykle najednou pod svým jménem nabízí více aut. Vozidla jsou často dovezena ze zahraničí, což s sebou nese větší riziko stočení tachometru před první registrací v Česku. Tuto nekalou praktiku nemusí mít na svědomí přímo český dovozce, ale také vychytralý prodejce v jiné zemi.

Na druhou stranu může být prodej od nezávislého automechanika výhodou. Vůz třeba uvede do lepšího stavu, než v jakém jej koupil. Někdy jenom tím, že vymění EGR ventil, naplní klimatizaci nebo vymění stahovačky. Když už si ale takové vozidlo pořizujete, kupujte jen to, které patří přímo prodávajícímu. Znamená to totiž, že sám na sebe při dovozu vzal riziko a vůz si tedy důkladně prověřil. Když do auta investuje vlastní peníze a musí čekat, zda se mu zhodnotí, nepořídí si zřejmě úplný šunt. Vozidla na komisi, tedy pouze zprostředkovaný prodej, nechte bez povšimnutí. Znamená to, že prodávající o nich neví téměř nic a jejich prodejem nenese žádný risk.

Ideální prodávající ojetiny je nadšenec, který si schovává dokumentaci od všech zásahů autoservisu. Obvykle se o tom rozhovoří už v inzerátu, kde jsou popsané všechny nedávné opravy. Vy třeba pak budete vědět, že rozvody ještě nějakou dobu dělat nemusíte a olej stačí vyměnit až v létě. Dobrým vodítkem jsou fotografie. Měly by být kolem dokola vozu, z kabiny i kufru. Když nejsou v inzerátu kompletní, nemusí se za tím hned skrývat záludnost majitele. Lidé mnohdy fotografovat vůbec neumí. Nechte si proto klidně poslat další snímky.

Auto při prohlídce za denního světla pečlivě obejděte, nechte si u toho vyprávět historii vozu - proč si ho majitel pořídil, kam s ním jezdil, kde jsou drobné nedostatky a podobně. Nejde tolik povídání, jako spíš o odhalení případných neduhů vozu. Nebojte se ohnout pod auto, podvozek se nejlépe kontroluje zezadu. Pokud uvidíte plátky připomínající spálené listové těsto, nenechte si namluvit, že jde o povrchovou korozi. V kabině se zase zaměřte nejen na funkčnost elektriky či klimatizace, ale třeba i pachy, které by mohly prozradit plíseň z „vytopeného“ vozu.

Při prohlídce ojetiny je také nutností, abyste auto řídili. Zdá se to jako samozřejmost, ale už jsme slyšeli o případech, kdy majitel nechtěl pustit kupujícího za volant. Auto by mělo být při nastartování studené. S vozem nejlépe jeďte v nižších rychlostech po nekvalitním povrchu, je potřeba ho vyzkoušet také ve vyšších rychlostech, ideálně i na dálnici nebo alespoň komunikaci první třídy. Pozorujte chování řízení, převodovky, tah motoru, zvuky a rázy od podvozku.

Auto si můžete nechat zkontrolovat na internetu podle jeho VIN. Číslo se zadává do specializovaných vyhledávačů, které zdarma zobrazí pár informací a za několik stokorun pak kompletní výpis historie, včetně země původu, ujetých kilometrů, nehod a případných dřívějších prodejů. Ne vždy jde ale o uspokojivé množství, některé vozy o sobě zanechávají v databázích málo informací. I tak ale výpis alespoň potvrdí, že auto není kradené.

Nestyďte se si na prohlídku s sebou vzít zkušenějšího kamaráda či spřáteleného automechanika. Pokud jde o dražší ojetinu, není od věci nechat ji prověřit v nějakém blízkém servisu.

Pokud se vám auto líbí, nebrání nic v jeho koupi. Ale jak nyní postupovat? Možností je hned několik a s trochu šikovnosti lze prodej stihnout za jediný den. Často se ale lidé na auta jezdí dívat o víkendu, nebo jsou omezeny úřední hodiny, a tak se celá akce může protáhnout na několik dní.

Základem je kupní smlouva. Na ni není potřeba volat právníka, stačí strávit několik minut hledáním na internetu a vybrat tu správnou šablonu. Smlouva obsahuje samozřejmě podobné informace o vozidle, o prodávajícím i kupujícím. Ve smlouvě se také uvádí, jakým způsobem dojde k zaplacení. U laciných vozů lidé obvykle preferují hotovost (předává se před registrací), u dražších se převádí peníze z účtu na účet. Smlouva vejde v platnost ve chvíli, kdy jsou peníze převedeny.

V tuto chvíli může prodávající předat plnou moc (s ověřeným podpisem) budoucímu majiteli ke všem dalším nutným úkonům a rozloučit se s autem. Mnoho lidí ale tento postup nemá rádo, třeba kvůli předchozím špatným zkušenostem. V Česku totiž existoval takzvaný polopřevod, který do značné míry dával novému majiteli možnost odkládat přepis vozu a páchat třeba dopravní přestupky na bývalého majitele. Nevadí. I tak je postup jednoduchý.

Auto před změnou majitele musí projít takzvanou evidenční kontrolou. Je to akce na pět minut, stojí zhruba 400 korun a jejím cílem je zjistit, zda stav vozidla odpovídá tomu, co je zapsané v technickém průkazu. Nekontroluje se ale jen VIN, jak se občas lidé domnívají. Technik STK může ověřit i další parametry, od velikosti gum, přes tažné zařízení až k počtu míst k sezení. Bývá zvykem, že evidenční kontrolu zajišťuje a platí prodávající.

Kupující si musí mezitím na auto zařídit povinné ručení platné ode dne, kdy dojde k převodu vozu. A to i v případě, že by měl prodávající platné pojištění na delší dobu a slíbil, že jej ještě ponechá třeba do konce měsíce. Bez toho, aniž byste na přepážce registru neukázali zelenou kartu na nového majitele, vám převod auta neprojde. Nemusíte se bát, pojišťovna zelenou kartu zašle e-mailem na zavolanou do pár minut a karta už nemusí být reálně zelená, takže si ji každý může vytisknout sám.

Na registr si tedy s sebou vezměte: Občanky, velký technický průkaz, malý technický průkaz, kupní smlouvu, potvrzení o povinném ručení (zelenou kartu) a protokol o evidenční kontrole. Na místě nebo předem také vyplňte formulář nazvaný Žádost o zápis změny vlastníka nebo provozovatele silničního vozidla. První stranu vyplní dosavadní vlastník či provozovatel, druhou ten nový. Změna v registru stojí 800 korun a bývá zvykem, že ji platí kupující.