Sporťák i mama auto
Driftovací režim ale nenašel své uplatnění pouze na uzavřené trati. Používal jsem ho i při jízdě na zasněžených zatáčkovitých silnicích v Krkonoších, protože se současně vypnutým stabilizačním systémem byla jízda s ním prostě suverénně nejrychlejší. V ostatních jízdních režimech a se zapnutým ESP měla elektronika na sněhu tendenci motor dusit a auto tím pádem brzdit, a mnohem víc jsem bojoval s nedotáčivostí. Zato v driftovacím režimu to byla čirá radost.
Neumím si představit, že bych ESP v podobných podmínkách vypínal třeba u nějakého oteklého a těžkého SUV. To bych se hodně bál, že ho neudržím na silnici. Ale u relativně lehkého kompaktního hatchbacku či sedanu jsem při troše opatrnosti velmi rychle ztratil díky jejich parádní ovladatelnosti a přesnému řízení obavy.
Když už jsme u progresivního řízení s variabilním převodem závisejícím na úhlu natočení volantu, tak mě nadchlo svou přesností a agilitou, ale uměl bych si mezi krajními polohami představit méně otáček. Zvlášť mezi kužely jsem musel občas přeručkovávat, nebo volant pouštět a chytat.
Brzdy na hatchbacku jsme měli klasické ocelové, na sedanu jsme testovali keramické za příplatek 136 tisíc korun. V rámci našich testovacích jízd jsem mezi nimi nepoznal žádný rozdíl, ten by se projevil zřejmě až při delší sportovní jízdě na hranici možností auta na závodním okruhu. I proto by si měl tento drahý příplatkový prvek pořizovat pouze ten, kdo jej doopravdy využije. Brzdy v obou případech potěšily nejen intenzitou, ale zejména skvělou dávkovatelností, která byla na sněhu mnohem důležitější.
Díky přesedání z auta do auta jsme mohli porovnat rozdíly mezi hatchbackem a sedanem. Kratší karoserie byla hbitější do serpentin, do nichž se záď sedanu rovnala malinko obtížněji. Jízda s ním naopak působila celkově ladnějším a komfortnějším dojmem.
Právě jízdní komfort byl dalším příjemným překvapením u obou testovaných verzí. Auta na devatenáctipalcových kolech s nízkoprofilovými pneumatikami o rozměru 245/35 R19 nepůsobila ani ve sportovních režimech jako lamači kostí a v režimu komfortním bych je dokonce nazval jako pohodovými vozy na každodenní povinnosti včetně rozvozu dětí na kroužky nebo ježdění na nákup. Nejvíce cítit byly přejezdy hlubších výmolů, ale třeba záplatované okresky podvozek žehlil v režimu Comfort naprosto příkladně. Adaptivní podvozek s možností nastavení tuhosti tlumičů, který jsme měli u obou testovaných aut, je ale za příplatek, byť vzhledem k ceně auta nikterak vysoký.
K příjemnému ježdění s autem v rámci předpisů přispívala i relativně plynulá práce sedmistupňového automatu a perfektní dávkovatelnost plynu. Když řidič plynový pedál šimrá a pohybuje se v rámci předpisů, dá se jezdit nejen pohodově, ale také s relativně nízkou spotřebou kolem osmi litrů. Po sešlápnutí plynu k podlaze se ale Audi RS 3 mění v raketu. Při sportovním stylu jízdy už převodovka v některých momentech fungovala o poznání hůře. Například v situaci, kdy jsem chtěl předjíždět, šlápl na plyn, pak si to chvíli rozmyslel a odlevil, a znovu se odhodlal k předjížděcímu manévru, byla převodovka několik dlouhých desetin sekundy naprosto bezradná. Při jízdě po okreskách, která připomínala rychlostní zkoušky na rallye, jsem si raději řadil sám skvělými pádly za volantem, pak převodovka S tronic fungovala lépe. Spotřeba paliva sice při sportovní jízdě rostla, ale nijak dramaticky. Stokilometrový okruh v zimních podmínkách, na němž jsem střídal velmi klidné pasáže s rallye stylem a průjezdy zatáček na sněhu smykem, jsem zakončil se spotřebou 11,4 l/100 km.
Neměli jsme šanci otestovat Audi RS 3 na suchém asfaltu. Ale i na tom mokrém při teplotách kolem nuly drželo auto v klasickém sportovním módu v zatáčkách projížděných pod plynem naprosto neuvěřitelně. Třístupňově nastavitelné ESP jsem měl v tomto případě ve sportovním módu. Existuje ještě standardní mód pro běžnou jízdu, nebo jeho úplná deaktivace. Fascinující byla při rallyovém stylu jízdy vyváženost automobilu, nemusel jsem se prát s nedotáčivostí ani korigovat přetáčivost. Audi RS 3 svištělo jako rychlovlak po kolejích.
Oba testované vozy disponovaly RS sportovními výfuky, z nichž se linul příjemný sportovní zvuk. Audi RS 3 sice do výfuků na rozdíl od některých jiných sportovních aut efektně neplive, ale poslouchá se dobře zvenčí i v kabině. Nezaměnitelný zvuk pětiválcového motoru navíc nebyl obtěžující ani při delší jízdě.
Řidič má k dispozici kromě klasických jízdních režimů, které znají majitelé každého Audi A3, hned tři speciální sportovní módy. V režimu RS Individual si může řidič auto naladit sám a specialitou jsou například i dvě různé tuhosti tlumičů. U Audi měkčí tuhost nazývají Stipplerovým módem. Nastavil jej totiž testovací jezdec Frank Stippler, který s Audi RS 3 překonal rekord v kategorii kompaktních sportovních sedanů na Nürbugringu. Na hrbolatém okruhu mu totiž příliš tuhé naladění pružin nevyhovovalo, a tak zvolil měkčí, aniž by to vozu ubralo na rychlosti.
Další režim RS Performance je určený speciálně na závodní okruhy. Audi RS 3 v něm udržuje motor v nejvyšších možných otáčkách a stabilizace je nastavená tak, aby vůz měl při jízdě v zatáčkách pod plynem co nejmenší nedotáčivost, nebo přetáčivost. Naopak již dříve zmíněný driftovací režim RS Torque Rear umožňuje bez problémů držet auto s pohonem všech kol v efektním řízeném smyku.