Francouzské prémiové SUV stárne s grácií. Jen nabídka motorizací nepotěší každého

Model DS 7 si prošel poslední výraznou modernizací v roce 2022. Od té doby uběhly čtyři roky, přesto na autě není stáří skoro poznat. Dodnes se tak jedná o nejprodávanější auto této francouzské značky. Automobilka DS si navíc vždycky šla trochu vlastní cestou a ani dnes tomu není jinak. Zatímco řada výrobců postupně opouští klasické diesely, Francouzi je ve své nabídce stále drží. Má ale vůbec ještě takový motor šanci uspět v dnešní elektrifikované době?

Na některých autech je vidět, jak rychle v průběhu let stárnou. Design, který při premiéře působil moderně, najednou zapadne mezi ostatní. U modelu DS 7 jsem ale takový pocit neměla. Od poslední modernizace sice uběhlo pár let, přesto jde o SUV, kterého si v záplavě ostatních aut všimnete téměř okamžitě.

DS se od začátku snaží profilovat jako francouzská prémiová značka a na designu je to znát. Místo ostrých hran sází na plynulé tvary, jemně modelované plochy a minimum výrazných prolisů. Ani po letech tak nepůsobí okoukaně. Je elegantní, reprezentativní a vůbec nevadí, že v něm zrovna nesedí francouzský prezident. Právě střídmost pomohla tomu, aby auto zestárlo s grácií.

Nejvýraznějším prvkem zůstává příď. Světlomety DS Pixel LED Vision doplňuje charakteristický světelný podpis DS Light Veil, který tvoří pět svislých světelných proužků denního svícení. Auto je tak snadno rozpoznatelné i za tmy. Pořád patřím do tábora lidí, kterým se víc líbily původní otočné diamantové světelné prvky. Dodávaly autu větší dávku originality.

Testovaný vůz dorazil ve výbavě Performance Line, která odkazuje na působení značky ve Formuli E. Změny jsou čistě vizuální. Zlatě lakovaná zpětná zrcátka, ve stejné barvě logo DS na přídi nebo devatenáctipalcová kola Silverstone se zlatou středovou krytkou. Sportovní vzhled tak zůstal hlavně vizuální záležitostí, protože pod kapotou žádné výraznější změny nenajdete.

Trochu zamrzí snad jen nabídka laků v konfigurátoru. Převládají spíše konzervativní odstíny. Právě k výbavě Performance Line bych si uměla představit odvážnější barvy. Třeba sytě červenou perleť nebo zelenou připomínající barvu lesa. K charakteru této výbavy by se podle mě hodily mnohem víc.

Kabina testovaného vozu ve výbavě Performance Line sází na černou Alcantaru doplněnou karmínově zlatým prošíváním. Většina palubní desky je z měkčených materiálů a celkové zpracování odpovídá tomu, že DS chce patřit mezi prémiové značky. Jen mě trochu mrzí, že právě k této výbavě nejde zvolit světlejší interiér. Bez panoramatického střešního okna by to totiž uvnitř působilo skoro jako v kobce.

Silnou stránkou zůstává ergonomie. Většina funkcí ve středové obrazovce je tam, kde je člověk očekává a menu infotainmentu je přehledné. Nechybí ani lišta s nejčastěji používanými funkcemi, takže není potřeba všechno složitě hledat v několika úrovních nastavení. Reakce systému by sice mohly být o něco svižnější, při běžném používání mě ale nijak výrazně neomezovaly. Vestavěná navigace TomTom funguje dobře. Osobně bych ale dnes dala přednost jinému a kvalitnějšímu řešení. 

Jinak tradičně ovládání oken nenajdete ve dveřích, ale na středovém tunelu. Chvíli trvá, než si na to člověk zvykne, pak už to ale vůbec nevnímá. Stejně tak mě pořád baví analogové hodiny B.R.M R180, které se po nastartování vysunou z palubní desky. Dnes už jde spíš o výjimečný detail a interiér nepůsobí jako jeden z mnoha.

Když jsem v DS 7 seděla krátce po premiéře modernizované verze, některé detaily jsem nevnímala tolik jako dnes s několikaletým odstupem. Jedním z nich je právě středový tunel. Je poměrně široký a zabírá dost místa. Mně osobně nepřekážel, partner se ale na sedadle spolujezdce cítil trochu stísněně a ocenil by, kdyby měl kolem nohou více prostoru.

Cestující vzadu si ale nemají na co stěžovat. Tam je místa opravdu královsky. Při sezení sama za sebou mám prostoru dost jak před koleny, tak nad hlavou. Kufr má pak objem 555 litrů, což na běžné rodinné cestování bez problémů stačí. Příjemným bonusem je bezdotykové otevírání víka kufru pohybem nohy pod zadním nárazníkem.

V této výbavě nechybí v kabině ani bezdrátová nabíječka telefonu, jen její plocha není zrovna velkorysá. Můj iPhone 16 Pro Max se do prostoru vešel jen bez ochranného obalu, jinak se vůbec nezačal nabíjet. Takže pokud máte větší telefon, což je v dnešní době úplně normální věc, budete se muset spolehnout na nabíjení pomocí kabelu.

Jednou z věcí, která dnes značku odlišuje od většiny konkurence, je nabídka klasického naftového motoru. Testovaný vůz poháněl čtyřválcový 1.5 BlueHDi o výkonu 96 kW (130 koní) spojený s osmistupňovou automatickou převodovkou. Na stovku zrychlí za 10,9 sekundy, takže už technické údaje napovídají, že hlavní předností nebude dynamika.

Právě na delších trasách se ukáže, proč mají diesely stále své příznivce. Během testu jsem jezdila se spotřebou 6,6 litru na 100 kilometrů, přestože automobilka uvádí podle WLTP ještě nižší hodnotu. Pokud většinu kilometrů tvoří delší trasy, kde se naftový motor cítí nejlépe, není problém se jí přiblížit. Na jedno natankování pak auto bez problémů ujede kolem 800 kilometrů, při úsporné a plynulé jízdě klidně zhruba tisícovku.

Na běžné cestování je DS 7 naladěná opravdu příjemně. Podvozek je měkký a většinu nerovností odfiltruje bez zbytečných rázů do kabiny. Právě komfort je podle mě jednou z nejsilnějších stránek auta. S tím souvisí také odhlučnění. Po studeném startu o sobě diesel samozřejmě dá vědět, jakmile se ale dostane do provozní teploty a převodovka začne řadit vyšší stupně, v kabině je příjemný klid. Právě na dálnici se ukáže, že DS 7 byla postavená hlavně na pohodové cestování.

Právě při delších cestách jsem si začala všímat i jedné věci. Čím více kilometrů jsem ujela, tím častěji jsem si říkala, že by si DS 7 zasloužila o něco silnější výkon. Ne kvůli sportovní jízdě, ta k charakteru auta vůbec nesedí, ale spíše kvůli běžným situacím, které člověk za volantem řeší na denní bázi. DS 7 váží 1 651 kilogramů a právě při předjíždění je to znát nejvíc. Auto samozřejmě zrychlí, jen mu to trvá o něco déle.

Zkusila jsem proto zapnout režim Sport, od kterého jsem čekala o něco živější reakce vozu. Ve výsledku se ale změnilo hlavně to, že držel vyšší otáčky a do kabiny pronikal hluk. Na samotné dynamice jsem rozdíl nepoznala, takže jsem většinu času jezdila stejně v režimu Normal. Ten podle mě charakteru auta sedí nejvíc. Eco jsem naopak prakticky nevyužívala, protože další utlumení reakcí mi u této verze nedávalo smysl.

Celkově na mě ale diesel udělal dobrý dojem. Nízká spotřeba a dlouhý dojezd jsou přesně důvody, proč má i dnes své místo v nabídkách automobilek. Jen bych si pod kapotou tak velkého SUV uměla představit o něco vyšší výkon, který by rozšířil možnosti jízdy a působil na silnici sebevědoměji. Testovaná motorizace je tak spíše pro řidiče, kteří nikam nespěchají, mají rádi vlastní tempo a před dynamikou dávají přednost pohodlí.

DS 7 navíc aktuálně vychází cenově mnohem zajímavěji než dřív. Zatímco běžně stojí 1,2 milionu korun, aktuální akce ji zlevňuje na zajímavých 950 tisíc. Pokud jste o tomto modelu uvažovali, současné zvýhodnění rozhodně stojí za pozornost.

Testovaný model jsme navíc porovnali s konkurencí. Jak to dopadlo? Dozvíte se na tomto odkazu.