Kia EV9 je zaměřená na komfort. Na dlouhých cestách si odpočinete od řízení a stihnete práci

Kia EV9 je na trhu už nějakou dobu, takže se stihly rozplynout obavy, zda takové auto vůbec bude u nás prodejné. Paradoxně od doby, co jsem EV9 měla na testování, potkávám tento model téměř neustále po Praze – a nejedná se o tentýž jeden vůz! Do karet značce pravděpodobně nahrálo několik loňských ocenění. Ať už jde o Světové auto roku, Světové ženské auto roku nebo o první příčku v české ženské anketě Auto mého srdce.

Zdá se tedy, že EV9 má všechno, co od ní řidiči vyžadují. Rozhodla jsem se proto auto prověřit v zimních podmínkách. Zajímalo mě jak dobře se popere s minusovými teplotami, sněhem a především s nabíjením.

Na EV9 jsou různé názory, buď se lidem líbí nebo ne. Já patřím asi do skupiny mezi. Dlouho jsem si na ni nemohla utvořit názor. Design auta mi přitom přijde poměrně jednoduchý. Vizuál neruší žádné prolisy, ani hrany. Je hezky ucelený, a tvář auta dotváří především světla.

Ta zadní navíc odkazují na hvězdnou mapu, což je mně osobně hodně blízké, takže tento detail považuji za parádní. Poměrně masivní jsou přední světlomety, které působí hodně futuristicky a mají tvar písmene Z. Oba konce navíc spojuje stříbrná lišta a uprostřed se honosí velký nápis značky Kia. Kliky dveří jsou elektronicky výsuvné.

Na testovaném kousku jsou 19palcová kola, ale mohou být podle úrovně výbavy i 21palcová. V barvách karoserie se můžete poměrně dobře vyřádit. Na silnicích EV9 asi nejčastěji potkáte v modré barvě a musím říct, že ta jí neskutečně sluší, ale dostanete ji pouze ve výbavě GT-Line. Místo toho můžete sáhnout po výrazné červené. V konfigurátoru je řada odstínů také v matném provedení.

EV9 nepatří zrovna mezi prcky. Se svou délkou přes pět metrů jsem zprvu dost bojovala s pocity, zda neodřu všechny disky, zda se skutečně vejdu na parkovací místo a jestli se mi s autem bude dobře koexistovat. Nakonec se ukázalo, že to není tak hrozné. K parkování poslouží senzory i kamera a mohutnost auta je spíše k dobru. Na silnici se mi totiž ostatní řidiči spíše vyhýbali.

Auto se standardně prodává v sedmimístné variantě. Ten, kdo si vylosuje nejkratší slámku bude trochu litovat. Asi takhle, vysoký člověk s dlouhýma nohama jako jsem já, bude mít sezení ve třetí řadě značně s diskomfortem, naopak někdo „normální“ velikosti si zas tak stěžovat nemůže.

Nejlepší je to samozřejmě v čtyřmístném obsazení, kdy má každý kolem sebe dostatek prostoru a ještě zbude po složení třetí řady hromada místa na zavazadla. Ta navíc nemusí bojovat o existenci s nabíjecími kabely, protože je můžu schovat do frunku vepředu pod kapotou.

Jen bych si dávala větší pozor na ty plasty v kufru. Jsou eko, takže se velmi snadno dají poškrábat. Já jsem proto volila cestu zakrýt je dekou. Člověk nikdy neví, stačí špatně pohnout kufrem nebo čímkoli jiným zde uloženým a nehezké šrámy jsou na světě.

Sezení za volantem a celkově žití v kabině bych přirovnala k luxusnímu autobusu. Najednou má člověk kolem sebe hromadu prostoru i toho odkládacího a před sebou velké čelní sklo, ze kterého je pěkně vidět ven. Pozici za volantem si najdu hned. Co musím velmi pochválit, jsou hlavové opěrky. Jsou totiž pohodlné jako měkké polštářky.

Ve velkém středovém tunelu jsou dvě místa pro nápoje, která se dají zakrýt roletkou. Hned pod tím je obrovský prostor třeba na uložení kabelky. Palubní deska je poměrně jednoduše řešená. Doplňuje ji velký displej dělený na tři části a ambientní osvětlení.

Přístrojový štít, kde se ukazují nejdůležitější údaje, především dojezd na elektřinu, spotřeba a také se zde při odbočení zobrazí kolečko s digitálním obrazem ze zpětného zrcátka. Uprostřed je panel pro klimatizaci a velká obrazovka infotainmentu.

S klimatizací mám trochu problém, protože na údaje prostě přes volant nevidím. Naštěstí se to dá elegantně vyřešit - a nemusím se kvůli tomu vyklánět do strany. Stačí kliknout na horní tlačítko v podobě křížku a menu s klimatizací se rozvine do celé obrazovky multimédií. Pak už si snadno nastavím, kam co má foukat a jakou intenzitou.

Testovaný kousek má výkon 150 kW a kapacita baterie je 99,8 kWh. To samo o sobě slibuje vysoký dojezd, podle výrobce zhruba 540 kilometrů. V létě bych se toho nebála, ale v zimě je nutné počítat s nižším číslem, což se potvrdilo i při cestě do Zakopaného. Z Prahy jsme vyráželi s plně nabitou baterií a obrazovka hlásila dojezd 404 kilometrů.

Jenže asi 80 procent cesty do cíle vede přes dálnici, takže je dojezd o to nižší. A jako bonus jsme si vybrali lednový víkend, který na polské straně Tater znamenal sníh a nízké teploty pod nulou. Navíc je nutné počítat s tím, že EV9 je 2,5tunové auto, takže i ta spotřeba bude o něco vyšší a já se příliš neomezovala rychlostí.

Dopředu jsem si udělala itinerář. Upřímně, jsem elektromobilista začátečník a tedy nemám příliš zkušeností s elektro jízdou v zahraničí. Podle toho jsem také plánovala nabíjení. Když to zpětně zhodnotím, s EV9 by nám stačilo na trase dlouhé 650 kilometrů nabíjet jen dvakrát. Já ale nemám ráda dojíždění na pár procent, a tak jsem zvolila tři zastávky, kde jsme stejně měli pobýt zhruba jen 20 minut. Všechny byly na Ionity.

První nabíjení bylo na dálnici D1 – Ostrovačice, kde jsme měli strávil jen 15 minut nabíjením. S partnerem jsme se ale domluvili, že si dáme oběd a chvilku si odpočineme, přeci jen nemuseli jsme být nikde na čas. Takže jsme oproti původnímu plánu strávili na nabíječce 30 minut a nabili si rovnou doplna. Což je velká výhoda. EV9 má sice spotřebu na dálnici kolem 22 až 27 kWh na 100 km, zato se ale rychle nabíjí a to výkonem až 210 kW. Takže jí takový apetit nakonec prominu.

Následovala zastávka v Ostravě, kde jsme měli nabíjet 20 minut, ale to by nesměl vedle stát McDonald. Takže jsme si dali kafíčko a ještě dortík. No a k autu jsme dorazili, když mělo 94 procent. Průběh nabíjení jsem navíc sledovala v chytrém telefonu. Trochu jsme tak zamotali hlavu naší plánovací aplikaci, která musela stále přepočítávat.

Poslední nabíjení se konalo kousek pod Krakovem. Na nabíječce, kterou bychom tam ani nečekali. Byla totiž schovaná v prodejně karavanů. Potkali jsme tu další dvě auta, jejichž majitelé si se zájmem prohlíželi naši EV9. Na tomto nabíjení bychom se asi zastavovat nemuseli, ale chtěla jsem, abychom v cíli měli dostatečnou rezervu, kdybychom potřebovali ještě někam cestovat. Každopádně jsme se zde zastavili jen na 13 minut a pokračovali s 80 procenty do cíle.

Celkově musím zhodnotit, že jsme na nabíječky měli štěstí. Všechny totiž fungovaly, a tak jsem nemusela vymýšlet náhradní variantu, kde nabereme energii. 

Za volantem jsem tak strávila něco kolem sedmi hodin, ale před hotelem v Zakopaném jsem vystoupila odpočatá a bez rozlámaných kostí. Jízda elektromobilem ve mně umocňuje pocit, že můžu svůj život trochu zpomalit, odpočinout si a nic neřešit. Pokud je potřeba, tak než se auto nabije, tak si něco vyřídím do práce. Zatímco, když jedu spalovákem, jedu většinou na jeden zátah a pak se divím, že mám chuť jít hned spát.

Jízda s EV9 se tak brzy stane návykovou. Podvozek příjemně tlumí nerovnosti, vyšší rychlosti zvládá bez významného svistu kolem hlavy a především se dá spolehnout na armádu bezpečnostních asistentů. Některé z nich jsou ovšem dost otravné. Především upozornění na překročenou rychlost a asistent upozorňující na pozornost řidiče, ten je extrémně otravný a citlivý. Stačí se jen podívat jiným směrem, než se nachází vozovka a už začne ječet. Naštěstí se dá vypnout v menu, upozornění na rychlost se vypne jednoduše dlouhým podržením tlačítka hlasitosti na volantu.

Tentokrát jsme neměli čtyřkolku, ale jen kousek s pohonem zadních kol. Se sněhem si ale poradil docela dobře. I když ta váha auta byla v některých momentech docela znát. Udržovala jsem si proto od aut přede mnou delší odstup, abych zvládla ten kolos na zamrzlé silnici ubrzdit bez kolize. V Zakopaném totiž zas tolik silnice neudržovali, takže sněhová nadílka byla opravdu bohatá. Za dva dny navíc napadlo tolik sněhu, že jsem si říkala, zda zvládneme vyjet z našeho parkovacího místa.

Do toho samozřejmě hustě sněžilo. Takže, než jsme se „odubytovali“, pustila jsem přes aplikaci rozmrznutí čelního skla a zatopila jsem nám, abychom si nesedali do studené veganské kůže. Mezitím partner vzal do ruky lopatu a začal mi vyhrabávat cestičku a na mě už bylo se s tím kolosem dostat z titěrného parkovacího místa ven. Parkovací senzory a kamera jsou ovšem dobrým pomocníkem, protože dlouhá kapota může místy zkreslovat výrazně vzdálenost.

Zkušenost s EV9 mě utvrdila v tom, že cestování s elektromobilem rozhodně není taková katastrofa, jak ji prezentují lidé na internetových diskusích. Samozřejmě je nutné počítat s častějšími zastávkami, při kterých lze ale čas využít poměrně efektivně. Když si představím, že na dovolenou cestuje rodinka ve spalováku, tak ve finále na benzince stráví podobný čas jako já s nabíjením. Než auto dotankuje, zaplatí účet, děti si dojdou na toaletu, to také není během pěti minut.

Jihokorejskému automobilu se nedá upřít komfort, který posádku po celou dobu rozmazluje. Na pohodlná vyhřívaná sedadla nedám dopustit, stejně jako na výhled ven a kolíbavou jízdu. Auto je prostě zaměřené na komfort a také rodinu - svým možným sedmimístným uspořádáním. Zapomeňte, že byste se s ním ale vrhali do zběsilé jízdy nebo do prudkých zatáček, na to je tu spíše jízdně zábavnější EV6. Přeci jen obrovská EV9 se z nuly na sto dostane až za 9,4 sekundy, to ji však neubírá na dynamice při dálniční rychlosti.

Většinu času jsem ale strávila v eco režimu, abych si trochu přilepšila na dojezdu. Přitom jsem ale nešetřila na topení, v kabině jsme měli příjemnou teplotu bez nutnosti mít oblečenou bundu. Razím trochu heslo, že elektromobil by mi měl sloužit a já bych se mu neměla přizpůsobovat, takzvaně ubírat ze svého komfortu. Obzvlášť na dlouhé cestě.

Značka Kia sice nepatří k prémiovým, tenhle kousek by ale mohl být přímo adeptem pro vstup do této skupiny vyvolených. Na autě se totiž poměrně těžko hledají chyby, spíše jsou to detaily, které někomu mohou i nemusí vadit. Tím největším problémem by tak mohla být pro některé jedince cena. V té nejvybavenější verzi za EV9 dáte přes dva miliony korun, v testované výbavě Earth je to „jen“ 1,8 milionu korun.

Kolik stojí základní verze Air se dozvíte v našem katalogu. Konkurenci do porovnávače nebylo lehké najít, jediným přímým konkurentem by mohlo být Volvo EX90, jinak jsou to vozy spíše elektrifikované než 100procentně bez emisní. Podívejte se do naše porovnávače.