„Co to je? To je ale krásné autíčko! Kolik to jede? Kam to dojede? Vy se do toho vejdete? A můžu se s ním vyfotit?“ Pokud nejste připraveni na neustálý přísun otázek od náhodných kolemjdoucích, rozhodně ani neuvažujte o tom, že se v Microlinu svezete. Tahle nadmíru zajímavá kreace na sebe totiž strhává pozornost víc než kdejaký supersport. Jakmile zastavíte, seběhnou se lidé a zahrnou vás svou pozorností. Faktem je, že si ji určitě Microlino zaslouží. Nejen díky zajímavému přístupu k městské, popřípadě příměstské mobilitě. Ale i kvalitě zpracování, která je na rozdíl od řady jiných podobných vozítek na solidní úrovni. Jen pozor, nepřistupujte k němu jako k autu. To by pak kvůli svým nedostatkům projelo na plné čáře. I to jsme si odnesli z týdenního testu Microlina 2.0, které je už k mání i na českém trhu.
Zatímco pro většinu lidí v ulicích jde o zjevení, my novináři známe Microlino už nějaký ten pátek. Švýcarský projekt společnosti, která se předtím zaměřovala hlavně na městské koloběžky, se totiž už několik let objevoval na mezinárodních autosalonech. A stejně jako nyní v provozu, byl i tehdy na výsluní pozornosti. Není se čemu divit, jeho design umně spojuje retro prvky s moderními, je nápaditý, roztomilý a v citlivých lidech vyvolává stejné pocity, jako když se podívají na štěňátko zlatého retrívra.
Vozítko je to opravdu malinkaté, i Smart proti němu působí jako obr. Na délku mu naměříte jen 2,5 metru, s trochou kreativity by mohlo tedy zaparkovat i čumákem k chodníku. Navíc díky přídi, která slouží jako dveře, z něj rovnou vystoupíte, aniž byste museli byť jen šlápnout do vozovky. Nikdo nezastírá, že jde o nový vynález, na druhou stranu se ho od dob legendárního BMW Isetta nikdo příliš nesnažil oživit. A tady se to bezesporu povedlo na výbornou. Ale nepředbíhejme.
Zastavme se ještě chvíli u vzhledu, který je opravdu nadmíru povedený. Líbí se nám diodový proužek na přídi, čelní sklo s jedním stěračem nebo LED světlomety na stopkách, z jejichž druhé strany jsou zpětná zrcátka. Záď je rovněž diodová, někteří ji dokonce přirovnávají k modernímu Porsche 911. No... Každopádně se velmi povedly i barevné kombinace. Naše matná zelená je spíš z decentních, ale představte si jezdit v tomhle vozítku třeba v modrobílé nebo červenobílé kombinaci. Parádní!
Znovu opakujeme, že k Microlinu nelze přistupovat jako k normálnímu autu. Všechno je tu tak trochu jinak. Tak třeba dveře se otvírají tlačítkem na pravé straně vozu u nápisu MICROLINO. Vyklopí se do maximální polohy samy, což je velmi efektní. Ale pak už je jen na vás, abyste ladně nastoupili dovnitř. Musíte si stoupnout na podlahu vozu, otočit se čelem vzad a opatrně usednout dozadu, abyste tím zároveň stehnem neaktivovali stěrač. Pak už jen zatáhnete za madlo dveří, zavřete a jste uvnitř. Na pozici řidiče si poposednete. Nezapomeňte, že dovnitř se nastupuje v pořadí řidič a pak spolujezdec. Vystoupit lze jedině v opačném pořadí.
Kabina je překvapivě prostorná. Sedí se na docela pohodlné lavici, která je podélně posuvná, aby si řidič našel vhodnou polohu za volantem. To ale bude oříšek, spíš se očekává sezení na dlouhé ruce a skrčené nohy, což je v případě, že nechcete pravou nohu odkládat na spolujezdce, po chvíli docela únavné. Na druhou stranu, jak jsme si vyzkoušeli, spolujezdec vám může klidně přidávat plyn, protože dosáhne na pedál. Ohromě to bavilo našeho jedenáctiletého synovce.
Zatímco v dobové Isettě se volant zvedal s dveřmi, tady to neplatí, což je dobře. Sloup je totiž poměrně tlustý, navíc vybaven rozumně velkým displejem se základními informacemi. Kupodivu se z něj nedozvíte ani spotřebu, ani dojezd, který prostě musíte odhadnout. Zbytek ovládání se řeší přes dotykový displej na madle dveří, který okupuje několik ikon v barevném schematu iPhonů. Tam ovládáte větrání, topení, nastavení nebo vynulování počítadla. Mimochodem, pokud jste nepoučeni za sebou zavřeli dveře, už možná nevystoupíte. Tlačítko na jejich otevření je totiž schované na neviditelném místě za displejem. Koho by to napadlo! Jak to na palubě Microlina vypadá, to se můžete podívat v následující fotogalerii:
Protože se Microlino na veřejnosti objevuje už roky, prošlo si řadou vylepšení. Koncept zůstává stejný, změnily se ale některé detaily. Například první Microlino mělo nabíjecí zásuvku na přídi, tedy ve dveřích. To se ukázalo jako nepraktické řešení a tak ho má nyní na pravém boku vzadu. Dalším poznávacím znakem prvního modeu je například klika dveří, díky čemuž je ještě víc podobné původní Isettě.
Je jasné, že v tak malém vozítku se najde prostor pro pár kompromisů. Tak například tu není žádná klimatizace (kam by se také vešla, že?). Místo toho je tu větrák, který má tři úrovně výkonu a i na ten nejnižší zní jako splašený fén. Je proto lepší otevřít posuvná boční okénka a hlavně střechu, která je samozřejmě k dispozici v základu. To zjevně není ze štědrosti výrobce, ale kvůli bezpečnosti. Při čelním střetu byste totiž museli vylézt právě tudy.
Také tu chybí rádio, místo toho dostalo Microlino šalamounsky Bluetooth reproduktor, ke kterému jednoduše připojíte svůj mobil. Stačí si pořídit držák a máte rázem multimediální centrum i s navigací. Jinak uvnitř nechybí spousta nejrůznějších kapes na drobnosti nebo přihrádka na klíče a také sada USB zdířek pro nabíjení čehokoliv. Velkou pochvalu zaslouží kufr, který pod splývající zádí pojme nečekaně hodně – 230 litrů. Pro srovnání, Fiat 500 má jen 185 litrů, třídveřové Mini pak 211. A co kabel? Ten se schová do batůžku, jenž se zahákne za hlavové opěrky.
Je dobré vědět i to, že kvalita zpracování Microlina je na vysoké úrovni. Je to vidět na plastech i látce, která byla použita. Sportovní volant vyloženě voní kůží. A vůbec celá kabina je velmi příjemná. Navíc nic nevrže a vše působí velmi bytelně. To se u taktových vozítek jen tak nevidí. Na druhou stranu pak zklame třeba fakt, že třeba klíček od vozu není ničím zajímavý, nýbrž jde o starý typ používaný u nějaké předešlé generace Golfu a dalších koncernových vozů. Kromě toho, když chcete otevřít kufr, musíte držet tlačítko tři vteřiny, což už je protivně dlouho. U věci tolik zaměřené na styl jsme čekali větší smysl pro detail.
V celém textu se vyhýbáme slovu auto. Je to proto, že Microlino jím ve skutečnosti není, ale je homologované jako čtyřkolka. Díky tomu nemusí mít přední registrační značku, která by zaručeně kazila jeho vzhled. A samozřejmě nemusí také splňovat bezpečnostní kritéria osobního automobilu. Airbagy, ABS, ESP a nejrůznější elektronické pomocníky tu tedy nenajdete.
Nastartovat Microlino, to je takový obřad. Složitě nastoupíte, zavřete dveře, přesednete si na místo řidiče, otevřete okna i střechu a pak opravdu vší silou sešlápnete brzdový pedál. Brzdy totiž nejsou posilované, zároveň je ale nutné jejich sešlápnutí k nastartování vozu, které navíc trvá poměrně dlouho. Směr jízdy se volí kruhovým ovladačem vlevo. Opět musíte pořádně stát na brzdě, jinak se vám nepřehodí a zahlásí chybu. Je to o zvyk, ale je to také trochu obtěžující. A pokud se ptáte, tak NE! S otevřenými dveřmi jet nelze!
Vynecháme-li verzi pro náctileté s rychlostí omezenou do 45 km/h, nabízí se „dospělé“ Microlino ve třech variantách podle velikosti baterie se slibovaným dojezdem 93, 177 nebo 228 km. Vždy ale platí výkon elektromotoru 12,4 kW, maximální rychlost 90 km/h a zrychlení z nuly na 100 km/h za rovných pět sekund - váží totiž jen půl tuny. Logicky na stovku údaj není. A opravdu, v městském provozu Microlino působí velmi hbitě. Jasně, Tesla vás nechá za sebou, ale běžný provoz s netečnými řidiči za volantem bude mnohem pomalejší. Je ale nutné počítat s tím, že motor není vůbec odhlučněný a tak v tomto případě neplatí, že elektrický provoz = ticho. Naopak, je to pěkný hukot!
To ale přidává na adrenalinu, takže se z jízdy pro rohlíky do dva kilometry vzdáleného Tesca stane tak trochu závod. Hlavní roli ale v tomto případě hraje řízení. Máte totiž v ruce volant, který v podstatě přišel z motokáry. Je malý, sportovní a řízení je samozřejmě bez posilovače. Díky tomu máte od předních kol vynikající odezvu, navíc je převod velmi strmý až ostrý a Microlino i přes svou stavbu karoserie působí jako taková splašená motokára. Je radost se s ním řítit ulicemi. Je tu dokonce i tlačítko Sport, které poznáte podle siluety Microlina s raketou z Mario Kart na střeše. Rozdíl proti běžné akceleraci je ale minimální. Zejména, když budete pořád jezdit na plný plyn.
A když jsme našli dostatek odvahy, abychom s ním vyrazili i mimo město, bavilo nás také na okreskách. Dosáhli jsme maxima, řítili se serpentinou a smáli se od ucha k uchu. To řízení je opravdu velmi zábavné. Navíc podvozek nebouchá, neklepe, je stabilní a i když s Microlinem vyrazíte omylem na dálnic, nebudete si připadat nebezpečně, což je u takových vozítek také výjmka. Je to dáno tím, že je vyrobeno z hliníkového monokoku, tedy karoserie není jen nějaká namontovaná boudička z plastu.
Jediným problémem je tak velmi krátký rozvor, který změní přejezd větších nerovností v silnici ve skok. To se nám moc nelíbilo, hlavně proto, že jsme měli poměrně často jako spolujezdkyni ženu v devátém měsíci těhotenství. K Apolináři jsme si pak raději zašli pěšky.
Testovali jsme verzi se středně velkou baterií, která asi dává největší smysl. Nabízí totiž dostatek dojezdu po městě a popřípadě i na občasné výjezdy někam do satelitů. S kapacitou 10,5 kWh se nám podařilo dosáhnout na dojezd okolo 110 km (odhadujeme pomocí počítadla). To znamená spotřebu 9,54 kWh na 100 km. V předválečném bytovém domě na pražských Vinohradech samozřejmě nabíječku nemáme, proud jsme proto brali na veřejných AC zásuvkách, které město rozmístilo v okolí. Ideální je ale tohle vozítko nabíjet doma v garáži (a vzhledem k ceně hádáme, že ji mít budete). Palubní nabíječka má totiž výkon pouhých 2,2 kW a tak se nevyplatí tohle vozítko provozovat tam, kde se platí i za dobu stání. Středně velká baterie se totiž doplní za čtyři hodiny.
Největší pes je ale zakopaný v ceně, což dokládají i udivené výrazy některých náhodných tazatelů, kteří částku odhadovali třeba na 200 tisíc. Kdepak, Microlino v Česku začíná na 450 tisících korunách ve verzi pro mladistvé, dospělá varianta stojí s nejmenší baterií kousek pod půl milionu. Za námi zkoušenou střední baterii připlatíte 50 tisíc, za největší pak 87 500 korun. A to už jsme v částkách, kde se blížíme k některým jiným malým elektromobilům nebo třeba ojeté Tesle.
Microlino tak není praktickým řešením mobility, jako spíš sexy produktem pro bohaté, kteří si s ním doplní svou garáž. Je to vlastně hračka, náhrada za supersport do Pařížské. Je to něco, v čem se bude chtít výstřední člověk ukazovat a užívat si to, bez ohledu na některé nedostatky. Je to také především luxusní zboží. I proto ho nejde úplně srovnávat třeba s levným elektromobilem Dacia Spring, jak někteří činí. Spíš jako jeho konkurenta vidíme podobně výstřední Patak Roadster. V něm jsme už také jezdili, podívejte se na reportáž:
