Toaleta na přejezdu, skoro ztracená RS a rozmary počasí. Krumlovská eco rallye nás vytrestala

Eco rallye pro mě dosud byla jedna velká neznámá, a tak mě docela překvapila nabídka od značky MG se jedné takové zúčastnit. Přesněji šlo 13. ročník ČEZ Czech New Energies Rallye, který je navíc součástí mezinárodního šampionátu Bridgestone FIA ecoRally Cup. O to víc byly soutěž v okolí Českého Krumlova náročnější a řekl to o ní snad každý soutěžící, se kterým jsem mluvila. To mě trošičku vyděsilo. Nakonec byl celý závod opravdu plný neočekávaných momentů, řešení krizových situací a také spousty nových zkušeností. Ale i zábavy.

Já jsem se ujala role jezdce a jako navigátora jsem zvolila svého partnera Ondru. Ten byl stejně jako já závoděním zcela nepolíben. Po prvních kilometrech se ukázalo, že to byla dobrá volba. Jako partneři máme totiž trochu svůj jazyk a dokážeme se poměrně rychle pochopit, i když ten druhý ani nedořekne větu. Pokud bych měla za navigátora někoho jiného, asi bych řešila problém s komunikací a porozuměním. Rozhodně by to nebylo tak kompatibilní, navíc oba jsme svým způsobem trochu soutěživí, takže jsme do toho skutečně dali všechno. 

Zároveň je obrovská výhoda pracovat v přátelském kolektivu. Já jsem tak využila své kolegy Honzu Říhu, který mimochodem eco rallye jezdí na mistrovské úrovni a Lukáše Dittricha, který rovněž už má nějaké soutěže za sebou. Oba nás ochotně do tohoto druhu rallye zasvětili a také prozradili pár svých zkušeností a fíglů. Především nás pak seznámili s funkčností Rabbit aplikace. Ta je pro tento závod absolutně nezbytná.

Upřímně nevím, co bychom bez jejich znalostí a teorie dělali na startu. „My jsme byli dost nachytření od tvých kolegů, nebýt jich, tak vůbec nevím, jak bychom to zvládli, takže se nedivím některým posádkám, že si na RS nasekali bodové ztráty. Rozhodně to není, že zapneš aplikaci a jedeš. Bez teorie bychom myslím, byli prostě v háji,“ doplňuje navigátor Ondra.

Pár dní před závodem byla zveřejněna důležitá data pro absolvování jednotlivých RS. To znamená vzdálenosti a průměrné rychlosti. Eco rallye se totiž jede na pravidelnost. Když jsem to viděla poprvé, tak jsem se nad tím docela uchechtla. Jednak toho bylo kvantum a pak jsem nechápala, jak se některé průměry mohou tak rychle měnit, a jak na ně zvládnu reagovat.

Tato data jsme si do aplikace zadali předem, abychom pak měli pokoj. Přesto se mi podařilo udělat jednu velkou chybu! Čísla jsem totiž vytiskla, takže to bylo na několika papírech. Při diktování 20. RS jsem si nevšimla posledního papíru, kde byly tři řádky. „Míša mě v druhý den další etapy od rána otravovala s tím, ať si uděláme raději ještě kontrolu průměrů, protože bylo ošklivé počasí a jely se ty snížené. Já jsem ji furt odbýval, že je to zbytečný. Teď jsem ale rád, že jsme to nakonec zkontrolovali,“ přiznává Ondra. 

Šlo totiž o ty tři zapomenuté řádky, které jsme neměli zapsané. Ještě, že jsme na to přišli 30 minut před startem. To by totiž bylo nemilé překvapení v průběhu poslední RS!

Soutěž  začínala v pátek (14. března), ale my jsme do Českého Krumlova vyrazili s naším vozem MG4 XPower o den dřív. Potřebovali jsme zvládnout kalibraci ujetých metrů, aby nám při samotném závodu lépe seděly vzdálenosti v aplikaci. Někteří závodníci používají magnety v kolech, takže mají vzdálenosti přesnější bez závislosti na kvalitě signálu GPS. My jsme se spoléhali na naše telefony a jejich příjem GPS. Nepoužívali jsme ani externí GPS, protože se ukázalo, že naše telefony jsou prostě přesnější a jistější volbou.

Na kalibraci jsme strávili několik desítek minut. Celý proces kalibrování jsme udělali asi pětkrát. Důležité je zajet co nejvíce podobnou stopu, jakou jel před vámi organizátor. Což nemusí být zrovna jednoduchý úkol. Naštěstí se nám hned první zajetí úseku dlouhého bezmála 5 kilometrů podařilo na přesnost 80 centimetrů. Takže další pokusy už byly jen o tom, zajet to ještě lépe. Dopředu navíc dostanete itinerář s navigačními pokyny a délkou, takže víte vše potřebné. Stejně tak jsou tam fotografie, kde přesně stát na začátku i na konci, aby měření bylo co nejpřesnější.

Později toho dne nás čekala už jenom administrativní přejímka. Zkontrolovali jsme všechny údaje, dostali jsme visačky a také spoustu polepů na auto. Celý den ovšem pršelo a v pátek (startovní den) to mělo vypadat úplně stejně. Věděli jsme, že technickou přejímku máme až v 09:08, takže jsme šli ráno brzo na snídani, abychom auto vzali do myčky. Tam jsme ho vapkou spláchli a následně si dali třicetiminutovku s lepením. Myslím, že jsme byli jediní blázni, kteří si na tom dali tak záležet. Ostatní to prostě nalepili déšť nedéšť. „Miška je prostě trochu perfekcionistka,“ ušklíbá se navigátor.

Páteční den jsme tedy strávili s MG4 už na adrese Port 1560 v Českém Krumlově, kde jsme úspěšně absolvovali technickou přejímku a dali auto nabíjet. Z předchozího dne jsme sice měli 97 procent, ale v této soutěži není radno cokoli podceňovat. Ostatně největší strach jsem měla, aby se hlavně auto dobilo z pátku na sobotu na místní infrastruktuře s pomalejším dobíjením, protože jsme ho v Portu museli nechat přes noc a ještě odevzdat klíčky. Žádná infarktová situace se naštěstí nekonala!

Následoval dopolední briefing, který obsahoval informace, které byly pro soutěžící k dispozici i v aplikaci Sportity. Pak už se jen čekalo. Náš start byl ve 12:36. Roadbook dostane každá posádka 30 minut před startem. První etapa byla dlouhá. Přesněji trvala téměř osm hodin, takže jsme se rozhodli, že si Ondra zvýrazní cestičky do zastávky v Temelíně a zbytek si udělá během pauzy. Jinak bychom to asi nestihli.

Samotný roadbook je poměrně čitelný. Hned v úvodu vás seznámí s tím, co jaká čísla, piktogramy a podobně znamenají. Pak už je to na každém, jak si vyznačí trasu a bude v něm číst. Zkouška pravidelnosti probíhá v poli označené RS a v roadbooku je to vždy zabarvené šedou barvou.

Se startovním číslem 318 jsme se pomalu začali sunout ke startu a zároveň nulté časové kontrole. Ondra ještě zkontroloval, zda máme správně nastavený čas. Před odjezdem jsme dostali nějaký papír, se kterým jsme ani jeden nevěděli, co dělat. Na časové kontrole, která se nacházela hned na náměstí v Českém Krumlově jsme dostali vynadáno, že tam nemáme uvedený svůj předběžný čas příjezdu. Od té doby, už jsme věděli, že do další časové kontroly si musíme napsat odhadovaný čas, který následně potvrdí kontrola nebo tam vepíše čas, kdy jsme skutečně přijeli.

První kilometry navigování byly docela jednouché. „Pak to ale nastalo. Nechci říct, že jsme se ztratili hned v úvodu, ale bylo tam trošku zaváhání. Podle itineráře jsme měli jet přes přejezd a pak doleva na nějakou vesnici. Jenže já jsem četl obrázek po obrázku a úplně jsem odignoroval vzdálenosti. Tudíž, jsem si myslel, že máme odbočit hned a ono to bylo až za čtyři kilometry,“ popisuje navigátor Ondra, co se stalo. Měli jsme ale štěstí v neštěstí, protože se jednak jednalo jen o přejezd a pak se nám rychle podařilo se vrátit na správnou cestu, než nás dojela posádka 319.

Pak už si Ondra hlídal každý metr, přestože v první etapě se nám vzdálenosti v roadbooku a aplikaci docela rozcházely. Ve druhé už jsme si vše hlídali jako profíci. Hůř se ale navigovalo ve městě nebo nějaké bohem zapomenuté vesnici. „Někdy bylo těžké itinerář pochopit, například jedeš vesnicí a na obrázku máš hlavní a vedlejší silnici, ale když se podíváš ven, tak úplně nepoznáš, co z toho je ta hlavní. Tvůj život prostě závisí na hlídání si vzdálenosti,“ říká navigátor. Což není úplně jednoduché, protože navigátor kouká do itineráře, do aplikace, na silnici a ještě mi to komunikuje.

Samotné řízení také nebylo jednoduché. Auto jsem od MG měla o několik dní dříve, takže jsem ho dostala trochu pod kůži. Je totiž fajn vědět, jak se chová v různých situacích a co vše si k němu můžu dovolit. Taky jsem trochu zdokonalovala techniky plachtění a rekuperace.

Příhodné bylo se zaměřit na spotřebu energie, což se mi mimo závod dařilo skvěle, při ostrém závodění už ale tolik ne. Každopádně dodržovat rychlostní průměry RS mi pomáhala aplikace Rabbit. Takže přes svůj telefon jsem si zrcadlila data, která měl Ondra na tom svém a kde mohl upravovat vzdálenosti.

Pro mě byla nejdůležitější ručička ve žlutém poli, což znamenalo, že se pohybuju v ideálu. Zelená znamená, že jsem moc pomalá a červené naopak rychlá. Navíc jsem tam měla informaci, za jakou vzdálenost se bude měnit průměrná rychlost a mohla jsem se tomu přizpůsobit. Samozřejmě jakékoli zaváhání, pomalé auto přede mnou nebo přibrzdění do zatáčky znamenalo časovou ztrátu, kterou jsem musela ideálně hned dohnat. A že takových chvil bylo dost. Na tom bych do příště měla rozhodně ještě zapracovat.

Každá odchylka od ideálu totiž znamenala trestné body, stejně tak pokud řidič překročil maximální povolenou rychlost (jede se na veřejné komunikaci za plného provozu při dodržování všech pravidel). Na každé RS se totiž nachází desítky tajných měřených bodů. Takže jsme ani nevěděli, kde přesně nám nabíhá ztrátový seznam.

„První část závodu byla fakt dlouhá a mně se furt chtělo čůrat. Jenže jsme z jedné RS jeli do druhé a nebyl čas si rychle odskočit na přejezdech. Zároveň jsem tím nechtěl ztrácet čas, takže to byly fakt rychlovky,“ komentuje se smíchem Ondra. Páteční část měla jednu přestávku u Temelína, kde jsme se poprvé trošku rozmrzeli. Nevěděli jsme totiž, že když někdo na časové kontrole před námi zdržuje, tak že máme prostě vyběhnout a získat svůj čas za každou cenu. Tím jsme tedy získali trestné body za pozdní příjezd.

Další úsek pak pokračoval směrem na České Budějovice, kde jsme měli povinně absolvovat dva speciálně měřené úseky. Tak, jak to jezdí posádky setinové rallye South Bohemia Classic. Upřímně, přijeli jsme tam ve tmě, takže já jsem vůbec nevěděla, kde je trať a dost jsem se snažila, abych neshodila kamery. Navigace vypadala asi takhle: „Pomalu, pomalu, rychle, pomalu, rychle,..“. Takže jsme to vzala do vlastních rukou a prostě to projela na blind. Nakonec se ukázalo, že jsme tuhle zkoušku zvládli dojet jako sedmí z 51. účastníků.

Následovala volná trasa a nutné dobíjení. Před závodištěm ÚAMK sice byly nabíječky, ale beznadějně obsazené, takže jsme zamířili k těm ke Globusu. Cesta zabrala asi osm minut, než jsem konečně mohla do auta zapojit nabíjecí kabel. Neměli jsme však tak úplně předehřátou baterii, proto to šlo pomaleji, než bych chtěla. Asi za 20 minut jsme ale nabili přes 60 procent a pokračovali na náměstí Přemysla Otakara II. Odsud byl start do poslední části dne. Ta pro mě byla asi nejhorší.

Šlo sice jen o 50 kilometrů, ale já v noci prostě nerada řídím rychle, spíše opatrněji kvůli zvířatům a tady jsem si to nemohla dovolit, protože bychom na RS ztráceli zbytečně body. Byla jsem docela vděčná za skvělá světla MG4 XPower, která svítila hodně do široka. Takže jsem poměrně včas zareagovala na srnky a zajíce u silnice. Nepříjemné ovšem byly i horizonty, kde prostě člověk neví, co ho čeká, když tu silnici nezná.

Start do druhé etapy znamenal zhoršené počasí, a proto se organizátor rozhodl pro snížené průměry rychlostí na všech RS. My jsme byli připravení dopředu, až na to malé faux pas se zapomenutými řádky v poslední RS, což jsme rychle napravili.

Po prvním dni jsme se ze 34 posádek umístili na 26. místě, což znamenalo, že budeme dříve startovat. Následoval stejný postup jako včera, takže 30 minut před jsme obdrželi roadbook. Já jsem do něj zakreslovala, zatímco Ondra nastavoval Rabbit aplikace a propojoval nám telefony, pak jsme se vyměnili a já prohlásila „To je super, máme dojezd 389 km,“ teď se tomu musím už smát, protože počasí nebylo skutečně příznivé a ten dojezd velmi rychle klesal, stejně jako venkovní teploty.

Na několika RS i přejezdech nás čekal prudký déšť a nakonec také sněžení, takže dodržovat rychlostí průměry pro mě bylo o to horší. Navíc tahle etapa se jela spíše v kopcovitých opuštěných okreskách, štěrkových a zabahněných cestách, takže dohnat případnou časovou ztrátu během RS a zároveň si udržet stále nízkou spotřebu, bylo o něco komplikovanější. MG4 XPower to ale zvládlo skutečně bravurně. Celou dobu jsem měla zapnutý Eco režim a auto se stále chovalo dynamicky, rozhodně ne líně.

Jenže, jak klesala venkovní teplota, začala jsem přepočítávat, kolik ještě musíme ujet, s kolika procenty dojedeme na "coffee break" do Prachatic a zda to vlastně zvládneme do cílové rovinky. „Nějaká posádka z Prachatic startovala s 26 procenty, do Krumlova to přitom bylo ještě 60 kilometrů plus další RS,“ podotýká Ondra. My na tom byli o něco málo lépe než tahle posádka. Nakonec ale i u nás došlo na vypnutí topení, zapínali jsme si foukání jen kvůli odmlžení skel.

„Nejnáročnější byly v sobotu ty chytáky, v jedné části jsme měli jet doprava, doleva, doprava, zase doleva a bylo to na hrozně krátké vzdálenosti. My jsme to naštěstí zvládli, ale při výjezdu z vesnice jsme potkali tři posádky, které se tam otáčeli a vraceli se. Matoucí pro mě taky bylo, když jsme míjeli jinou posádku v protisměru, to jsem si říkal, jestli jedeme dobře a byl to zase jen malý chyták. Každopádně poslední dvacátá RS byla nejnáročnější, protože byla šíleně dlouhá a mohli jsme na ní nasekat hodně chyb,“ vzpomíná na sobotní den Ondra.

Po absolvování 20. RS jsme si hromadně oddechli, že to máme za sebou. Čekal nás už jen přejezd do časové kontroly slavnostního cíle. To znamenalo asi 18 kilometrů. Ovšem někde kousek od Krumlova jsme dojeli dvě posádky, které se podezřele pomalu táhli na Český Krumlov. Měli jsme to spočítané, že dorazíme o něco dříve, jenže tyto posádky nás výrazně zdržovaly. Na devadesátce jely maximálně 60 km/h, a my začínali být nervózní.

„Hele, já si tam zapnu sport a prostě je na mžik oka předjedu,“ spekulovala jsem, měli jsem přeci jen pod kapotou výkon 435 koní, který nastoupí ihned po sešlápnutí pedálu. Ondra mě správně upozornil, že je silnice docela úzká, takže by bylo lepší počkat. Pokračovali jsme dál a už jsem v kabině cítila trochu napětí, ani jeden jsme se nechtěli v žebříčku propadnout kvůli tomu, že nás zdržují dva šneci, kteří se snaží vylepšit v závěru soutěže spotřebu. .

Moje šance pak přišla velmi záhy před vjetím do města. Nemilosrdně jsem je předjela a "valili" jsme k cíli. Přijeli jsme zhruba o 25 sekund dřív, než byl náš čas příjezdu. O něco později nás dojela posádka Peugeotu a navigátor rychle vyskakoval z auta, aby sami stihli časovou kontrolu.

Pak už následovalo jen focení v cíli a přejezd do poslední časové kontroly v českokrumlovském Portu.Tam jsme si konečně mohli oddechnout. Do cíle jsme dorazili s 26 procenty (84 kilometrů dojezdu). MG jsme napojili na nabíječku a šli na pozdní oběd. Mezi tím jsem ale pečlivě sledovala online výsledky a pokaždé, když jsme se posunuli o jednu příčku nahoru, měla jsem ohromnou radost.

Na oficiální výsledky jsme čekali asi do 18. hodiny, kdy jsme se konečně dozvěděli, jak jsme skončili. Připomenu jen, že ČEZ Czech New Energies Rallye (součást ČEZ Mistrovství ČR v eco rallye) se zúčastnilo 34 posádek. První místo obsadila posádka s 1 339 trestnými body. My jsme se nakonec dostali na 20. místo s 15 404 trestnými body. Myslím si, že na úplné začátečníky, kteří navíc jeli jen s GPS na telefonech, je to úžasný výsledek.

Následující situaci dokonale vystihne komentář, který jsme si s Ondrou vyměnili u stolu: „On se jel nějak pohár spotřeby?“ Jaké tedy bylo naše překvapení, když jsme se v Phoenix Contact pohár ve spotřebě v ecoRally umístili na šestém místě! „Příště si vypneme topení už první den,“ zazněla se smíchem slova od hrdého navigátora.

Obě tato umístění pro nás znamenají velký úspěch a jsme za ně vděční. Do soutěže jsme dali maximum, taky to se mnou bylo několik dní před závodem k nevydržení. Byli jsme do jízd tak zabraní, že jsme pomalu ani nepili a nejedli. Hlavně, že jsme s sebou měli plnou tašku jídla. Byla to parádní zkušenost, která si sice vyžádala v průběhu pár nadávek a emocí, ale skončilo to nejlépe, jak mohlo.