V rámci reportážní cesty pro webového Fotra na tripu jsem na jaře urazil po Evropě více než šest tisíc kilometrů za volantem Fordu Explorer Electric. Všechno šlo podle plánu až na pár drobností kolem nabíjení, dokud jsem ve dvou třetinách cesty nepřejížděl ze Švýcarska do Německa a kousek za hranicemi (už v Německu) mě nezastavili tamní celníci.
Kontrola začala tím, že přišla mladá paní v doprovodu dvou kolegů a pronesla: „Máte něco na sebeobranu, třeba pepřový sprej, nebo nůž?“ Jel jsem sám, pepřový sprej jsem měl ve dveřích auta. V čiré nevědomosti ovlivněn bezstarostným cestováním a přespáváním ve stanu jsem odpověděl „ano“. Pepřový sprej jsem dotyčné rovnou podal. Byla to past, která dnes už zná svůj konečný účet. Ten zní 32 100 Kč.
Celníci si tenkrát pepřák odebrali, pak ho zkoumali, pak mi řekli, že některé spreje jsou povolené, ale tento zrovna ne. Následně došlo na jakési vyřizování formalit, sepisování dokumentů, vysvětlování a celé to nakonec byla hodina a půl v nepříliš příjemné společnosti lidí se samopaly. Všechno ale probíhalo v klidu, celníci si se mnou povídali a nakonec řekli, že by mi správně měli dát kauci, abych se případně nevyhýbal trestu, ale že v mém případě to není potřeba.
Měl jsem za to, že trest asi přijde, ale čekal jsem pokutu v řádu několika tisíc. I celník na hranicích říkal, že soud může rozhodnout o tom, že žádná sankce nepřijde. Tak nějak jsem předpokládal, že jsem spolupracoval, že jsem byl přece evidentní turista, že jsem pepřák celníkům rovnou přiznal, že jsem jim ho rovnou dal a nemuseli ho nikde hledat. To by přece mohly být polehčující okolnosti. Ano, uznávám, neznalost zákonů neomlouvá a na počátku byla moje prostá hloupost, ale tak jsme slušní lidé. Ne?
Akorát, že vůbec. Po půl roce dorazil Strafbefehl, neboli trestní příkaz od německého soudu. Přišel pozdě, protože na něm byla špatně napsaná adresa a ukládal mi zaplatit pokutu ve výši 1200 eur, v přepočtu 30 tisíc korun. Od doručení běžela lhůta dva týdny na možné podání odporu. Lhůta asi uběhla ještě dříve, než dopis přišel, protože kvůli špatné adrese to k nám z Německa šlo přes měsíc.
Dopis říká, že jsem úmyslně dovážel do Německa zbraň se záměrem ji použít. Ostatní okolnosti typu nějaké spolupráce zjevně nikoho vůbec nezajímají. Nějaké další vysvětlování ohledně výše pokuty člověk nedostane. Máš to za 1200 euro a nazdar.
Zkoušel jsem můj případ ještě řešit, ale člověk tu naráží na několik okolností, které bez přehánění zavání šikanou ze strany Německa. Takže než jsem se ve spolupráci se známými na cokoliv zmohl, přišla výzva k platbě a s tím už se nic dělat nedá. Jediné, co z celé mé snahy vzešlo, je několik zjištění, které bych označil až za znepokojivá. Všechno to jsou ale věci, které mi neoficiálně říkali lidé z právního prostředí, kteří s tím mají zkušenosti. Zkoušel jsem oficiální cestou od německých úřadů prostřednictvím novinářských dotazů zjistit hlavně to, na základě čeho určí přesnou výši sankce, ale kromě obecných řečí mi nic konkrétního sděleno nebylo. Pro úplnost, podle zákona je rozsah pokuty 0 až 10 tisíc eur. Vyberte si.
V praxi je bráno za přitěžující okolnost například to, kde přesně pepřový sprej máte. Pokud ho v autě máte někde při ruce, že byste se třeba chtěli v případě nepříjemné situace na silnici bránit, je to špatně! Z pohledu Německa máte při ruce zbraň, a tudíž jste nebezpeční. Další zajímavá věc je, že soud přihlíží k ceně auta. Já jsem ke své smůle jel poměrně drahým a zcela novým elektromobilem, který stojí přes milion. Že není můj, to nikoho nezajímá.
A konečně se přihlíží i k povolání, jaké vykonáváte. Jenže německý soud nebere ohled na to, z jaké země jste. Berou se nějaké standardizované platy v Německu a podle toho se postupuje. Takže v mém případě se to všechno sečetlo a výsledkem je třicet tisíc spláchnutých do záchodu jenom za to, že jsem byl zase jednou upřímný. Znovu, neznalost neomlouvá, ale není třicet tisíc přece jen trochu moc? Navíc to celé klidně mohlo (a ještě teoreticky může) skončit daleko hůř.
Celníci se mohou tvářit jako největší kamarádi, ale podle německého zákona na vás pohlížejí jako na někoho, kdo má nelegální zbraň a je pouze na jejich uvážení, jestli vás rovnou nevezmou do vazby. Stačí, abyste se tam na hranicích na někoho špatně podívali a jdete rovnou na 24 hodin do vazby. Mají na to právo. Tak alespoň tomuto jsem se vyhnul...
Trestní příkaz, který mi byl doručen, dále v podstatě říká, že pokud nezaplatím, jdu sedět. „V případě nevymožitelné částky se peněžitý trest nahrazuje odnětím svobody.“ Za prostředek pro sebeobranu ve chvíli, kdy člověk cestuje sám, kdy vše rovnou přizná a kdy reálně nikoho neohrožuje, je to opravdu silná káva.
Nejlepší ze všeho na tom je, že řešit tyhle věci přes právníky je dost komplikované. Nějaký dopis od českého právníka německý soud rovnou hodí do koše. Musí to řešit německý právník. Už pouze z tohoto důvodu mi všichni od začátku tvrdili, že prostě vyjde finančně lépe to rovnou zaplatit. Jsem si jistý, že v Německu to dobře vědí. Sice je šance, že vám pokutu sníží, ale vy mezitím vyhodíte spoustu peněz za právníka. Kromě toho i zmíněný odpor musí být doručen na německý soud v němčině. Anglicky tam asi neumí. Ostatně, zkoušel jsem i přímo na soud psát anglicky (německy neumím), odpověď žádná nedorazila.
Celá tahle zkušenost přinesla několik (dosti drahých) poučení. Předně je lepší do Německa nevozit žádný pepřový sprej. Raději ne ani ty na zvířata. Problematická údajně může být i stříkací pistole nebo třeba kukla. A samozřejmě také nůž. Je také dobré se s celníky nevybavovat a nepomáhat jim, protože to ve finále je úplně k ničemu a soud evidentně nic takového nezajímá. No a konečně je největší zklamání vůbec přístup německých soudů ohledně komunikace.
Před sto třiceti lety se začala psát historie společnosti Laurin a Klement kvůli tomu, že Václav Laurin chtěl reklamovat u německé společnosti kolo a přišla mu odpověď, že má psát ve srozumitelném jazyce, tedy v němčině. Bylo to za dob Rakouska-Uherska, dnes máme globalizovaný svět, Evropskou unii, ale přesto. Zdá se, že za těch 130 let se toho evidentně moc nezměnilo.
