Najít veterána ve stodole je skoro nemožné, říká muž, který jich má ve sbírce přes tři sta

Ladislav Samohýl lásku k autům zdědil a zřejmě by si nedokázal představit, že by se živil něčím jiným. Příjmení Samohýl a veteráni patří neodmyslitelně k sobě. Po tatínkovi Aloisovi tak přebral sbírku, která v současné době čítá přes 300 strojů, a to nepočítáme motocykly, kterých je také něco přes sto. Některé z těchto vozů můžete dokonce vidět aktuálně na výstavě v pražských Arkádách.

Jaký byl život, který se točil jenom kolem aut? Nejen na to jsme se zeptali při osobním setkání s tímto vášnivým sběratelem a milovníkem vozů Bugatti.

Jak se stíháte postarat o celou sbírku?

Upřímně, já ani nevím. Já jsem se do toho prostředí narodil a nikdy mi nepřišlo, že se to nedalo nestíhat. Na druhou stranu běžné věci, které dělali moji vrstevníci, na to jsem neměl čas. Takže neumím například lyžovat a nikdy jsem na lyžích ani nestál. My jsme měli víkendy na to, abychom chodili horkovat, takže nebyl čas jezdit na hory. Ten život mi byl předurčen prostě jinak než ostatním.

Váš tatínek měl značkovou prodejnu Škoda, jak ta firma vznikla?

Otec nebyl spokojený, jak to tenkrát fungovalo v Mototechně, kde pracoval. Kromě osobních pocitů si mu také stěžoval tehdejší náměstek Mladé Boleslavi, že jim Mototechna nepřebírá auta a že s tím mají problémy, přitom pořádně ta auta nebyla. A otec mu tenkrát řekl, tak prodávejte sami a začal se psát tenhle příběh. Zorganizovaly se prodejny a ze Slovenska do Boleslavi začaly proudit vlaky. Problém byl, že auta nebyla v pořádku a často se tady musela ještě dolaďovat. No a Mototechna tak dlouho vyčkávala, až o dva roky později zjistila, že jí v tomhle odvětví ujel vlak…

Nikdy vás tedy nenapadlo, že byste dělal jinou práci?

Ani ne. Víte, do toho tak prostě spadnete, že nemáte čas na nic jiného. Vždyť my jsme v té značkové prodejně dělali i deset tisíc aut ročně!

Takže jste se vydal ve šlépějích svého tatínka...

Nebylo to úplně dobrovolně, byl jsem k tomu trochu dotlačen. Pro mě neexistovalo chodit po večírcích. Sice mi to nikdo nezakázal, ale každé ráno jsem musel v sedm vstávat a jít do práce. Taková byla realita. Ale zase táta mi nikdy nezasahoval do soukromého života. Snažil jsem se tedy do tohoto světa zapojit i svého syna, to se však povedlo zatím tak z části, protože jeho táhnul od malička spíše autokros, který také začal jezdit.

Vypadá to, že rodinná tradice určitě nezanikne. Jsou tedy všechna auta ve sbírce schopná provozu?

Ano to jsou. Tedy samozřejmě pokud tam není něco zatuhlého nebo vyloženě špatně, jak to dlouho nejezdilo. Teď máme nejvíc problém s nádržemi, protože současný benzin je agresivní, takže je musíme dělat nově z nerezu, aby vydržely.

Ve sbírce máte některé značky v hojném počtu. Dokážete říct, která je pro vás ta nej nebo jaký je váš nejoblíbenější model?

Těžko říct, co zvolit jako nejoblíbenější. Jsou auta, která vám padnou do ruky a baví vás víc než ostatní. Já osobně mám rád auta s příběhem, to je dělá zajímavými. Abych se ale vrátil k otázce, rád se svezu Horchem, na kterém jsem strávil tři roky života. Stálo to asi šest tisíc hodin práce, ale stálo to za to. Z toho pak sednu třeba do laurinky, bugatti, škodovky a nebo do něčeho obyčejnějšího. Taková specialitka je i Mercedes-Benz Gullwing, ale to není ideální auto na provoz, je to spíš takový kompromis mezi sportovním autem a závoďákem.

Mám rád také bílou Laurin & Klement, která jela v roce 1966 závod Targo a řídila ji právě Eliška Junková. Tu mimochodem k závodní kariéře přemluvil děda, protože ona byla v situaci, kdy neměla žádný příjem. Motokov to ale nakonec akceptoval a najednou zjistili, jak horké zboží pro ně byla. Byla to skvělá dáma a závodnice, která hovořila čtyřmi jazyky, ale v životě to také neměla jednoduché.

Když jsme u těch závodů, účastníte se veteránských akcí? Je na to vůbec čas?

Ale jo, sem tam nějaké výstavy děláme, ale na závody není moc čas. 1000 mil československých je zajímavý závod, ale já to nejezdím, protože já moc nemám rád vytahování bugattky na dálnici mezi kamiony. Je to docela riziko… Ale jednou ročně při Barum rally pořádám Bugatti Grand Prix, letos bude zase a zúčastní se jí tak dvacet až třicet dobrých kamarádů s dobrýma autama a pak si to rozdáme na trati.

Tak to se na vás letos přijdu podívat. Kdo toto kamarádské klání většinou vyhrává?

To budu rád. No střídá se to, je to hodně o štěstí a taky o zdravotním stavu. Loni vyhrál Petr Kožíšek z Technického muzea, ale dobře jezdí taky třeba Krejza… Spíše než o vítězství je to o tom, že se všichni sejdem a užijeme si to.

To je pravda. Tak mě napadá, máte nějaký zážitek, na který rád vzpomínáte?

Je jeden příběh, který považuji trochu za osudový. Jde totiž o ten model Horch 951A. Přišel jsem k němu velkou náhodou. Vezl jsem totiž jednomu kamarádovi do Příbrami nějakou pikolu a ve Zlíně jsem se zastavil pro Františka Procházku, byl to úžasný člověk a konstruktér, a někdy takto jezdíval se mnou. Vydali jsme se tedy na cestu a zatímco jsem řídil, František dřímal a koukal jedním okem a najednou před námi byla cedule na Chroustovice a on na mě, ať tam odbočím. Řekl, že tam je jedno starý německý auto, že se na něj podíváme. Majitel nebyl doma, a tak jsme se vydali do hospody a trochu se zapovídali u piva. Nakonec jsem se zeptal co tedy to auto a chlapi řekli, že se na něj půjdeme podívat. Ve stodole ho měl bývalý předseda hasičů, který byl docela nevrlý, když jsme na něj v noci zazvonili, ale řeknu vám, jen co otevřel stodolu, padla mi brada.

To mu se říká opravdu štěstí! Získal jste ho nakonec?

Ano, ale bylo to složitý vyřizování a papírování. Navíc místní hasiči za něj chtěli náhradu. O peníze neměli zájem, protože by jim to sebral Národní výbor, že spíše něco obecně prospěšného a já jsem tehdá řekl, co to znamená? I tři demižony jsou obecně prospěšné… takže jsme dlouho jednali, až jednoho z nich napadlo, že to vyměníme za Avii. Samozřejmě se museli podepsat lejstra, že se auto stane součástí budoucí sbírky a také že neopustí území Československa.

A to není všechno, když jsem auto začal v 77. renovovat, otevřel jsem přední dveře a za sloupkem byla kožená přepážka. Tam jsem teprve našel poklad – byla tam veškerá dokumentace k autu, včetně originálního technického průkazu. Takže kdybych tam tenkrát nezajel, neměl bych tenhle klenot. Jak říkám, náhoda je buď největší štěstí nebo idiot.

Člověk nikdy neví, kam ho to zanese, že? Je vůbec možné v dnešní době narazit na tzv. stodolový nález? Nebo už je ta pravděpodobnost spíše malá, a tak by sběratelé měli obrátit zrak k aukcím?

Dneska je to spíše už náhoda. Podle mě je celá republika už prolezlá skrz na skrz. Spíš existuje generace, která si takový auto koupila v mládí – případně jej našla, že ho časem na stará kolena, až na to budou finance, začne renovovat. Ve staří ale zjistili, že nemají čas ani fyzické síly a na auťáky jim lehá v garáži akorát prach.

Navíc, když něco při renovaci pokazíte, musíte to udělat celé od znova, což stojí další peníze. Dalším problémem je, že v současné době odpadají niklovny. Řemeslo se pomalu začíná ztrácet a řada lidí si to nechce připustit, že prostě nejsme tak světoví, jak si často myslíme. Každopádně i nákup na aukci chce znalosti a především zájem o obor. Jinak se taky stane, že koupíte zajíce v pytli.