Kopřivnický polygon slaví 50 let. Zažili jsme na vlastní kůži, co musí Tatry při testování vydržet

Polygon Tatra v Kopřivnici patří k nejrozsáhlejším testovacím areálům ve střední Evropě. Na ploše o rozloze 60 hektarů se testuje, co vše a jak moc vozy Tatra vydrží. Brodí se tu těžkým bahnem a hlubokou vodou, aby záhy předvedly svou sílu na záludných kamenných silnicích. Ve 140 km/h si to pak sviští po rychlostním okruhu jako by nic. Vítejte ve světě, kde člověk nepřestává žasnout s otevřenou pusou, zatímco si Tatry podmaňují ty nejtvrdší terénní i silniční podmínky.

Na polygonu v Kopřivnici jsem se cítila trochu jako Alenka v říši divů. Uvidíte tu totiž věci a testovací podmínky, které jsou pro osobní auta naprosto nepředstavitelné. A věřte, to co se tady na autech nepoškodí, nezlomí nebo prostě jen nezničí, to se pak už nikdy nestane v běžném provozu, kde Tatry operují.  

Vraťme se ale trochu do minulosti, kde to všechno začalo. Kopřivnický polygon totiž není tak starý, jak byste si asi mysleli. Do roku 1968 Tatra žádný testovací areál neměla, takže se všechna auta provizorně zkoušela ve vojenských areálech. Tam však nebylo kontrolované a především vhodné prostředí pro všechny zkoušky. O náročnost nebyla nouze, spíše byl problém z pohledu metodiky testování a samotného vývoje.

Některé prototypy se vracely s výraznými poškozeními, která znamenala zpoždění vývoje a výroby. Impulzem pro stavbu polygonu se stal návrat jednoho testovaného vozu z terénní zkoušky. Jak nákladní vůz dopadl, si asi dokážete představit. Tehdejší vedení Tatry běsnilo, a právě v tomto momentě vznikla myšlenka na vlastní testovací areál. Odkoupily se pozemky v blízkosti továrny a začalo se budovat.

Částečně hotovo bylo v roce 1975, kdy zde začal působit stálý tým a vznikla metodika testování, která se prakticky používá dosud. V 80. letech se na testovacím polygonu objevila dokonce Škoda Favorit. Mladoboleslavská automobilka potřebovala otestovat životnost auta. Náročné podmínky daly Favoritovi dost zabrat, automobilka si ale odnesla neocenitelné zkušenosti a informace, která v následné výrobě mohla zužitkovat.

V roce 2013 se trochu zbídačený areál dostává do rukou holdingu Czechslovak Group, který Tatru vlastní dodnes. Tento rok je také klíčový pro polygon, protože se začalo s jeho modernizací. Mnoho částí se muselo předělat, aby splňovaly podmínky a mohly sloužit dál k testování. Investice se ale vyplatila.

Dnes na polygonu najdete 22 kilometrů speciálních vozovek a přes 60 různých překážek. Testují se tu hlavně nákladní a speciální vozidla. Běžné osobní vozy by si příliš neškrtly, přestože v areálu je jedna část, kterou využívají automobilky Kia a Hyundai. Jedná se například o certifikační testy brzd.

Z ptačí perspektivy je areál obrovský, kromě silničních úseků, jsou k dispozici lesní a terénní úseky a vodní části. Tatry tak musí zvládnout během testování vysoké rychlosti, extrémní namáhání jednotlivých podvozkových komponentů a náročný terén.

Základní kruhovitou část polygonu tvoří rychlostní okruh, který má tři jízdní pruhy a leží ve svahu se sklonem 8 až 10 procent. Pro hnací ústrojí to tak představuje vysokou zátěž, protože Tatry se tady nebojí jet rychlostí až 140 km/h. „Traduje se taková legenda, že řidiči Tatry 613 dokázali jet ve vnějším pruhu rychlostí až 160 km/h bez držení volantu, zda to je ale pravda, to nevím,“ řekl při úvodní prezentaci technický ředitel Tatry Radomír Smolka.

V jihovýchodní části areálu se pak nachází svahový okruh. Tady se jezdí asi nejpomaleji, protože auta musí vyjet až 60stupňové stoupání. Tuhle černou sjezdovku, jak ji nazývá Radomír Smolka, jsme ale v praxi neviděli, protože v den konání bylo poměrně sychravo a mokro, což z bezpečnostního hlediska nejsou optimální podmínky. Vidět ovšem, jak plně naložený kolos vyjíždí kopec s 45stupňovým stoupáním je skutečně působivé.

Na terénním okruhu se čeká od Tatry doslova špinavá práce. Absolvovat ho lze ve zkrácené nebo plné variantě. „Možná si říkáte, co se opravovalo na tomto okruhu, ale ono to není jen o prořezávání stromů. My jsme tam hodně bagrovali a ty díry zasypávali speciální směsí půdy,“ doplnil Smolka. Podle něj jsou však srdcem polygonu speciálně upravené vozovky.

Šest takových se nachází v blízkosti informačního centra. Během prezentace oči několika novinářů těkaly tímto směrem, když kolosy přejížděly některé z nich, třásla se i samotná budova a přes hluk nebylo slyšet slova. „Zkušební auta projíždějí předem stanovenými rychlostmi, musí absolvovat za danou dobu několik z těch vozovek, pak vyjíždí na rychlostní ovál, kde vychladí tlumiče a znovu se vrací testovat,“ vysvětlil Smolka. Během zkoušky jsou vozy prázdné, částečně zatížené a plné.

Trochu netypickou vozovkou je buližník. Jde sice o 400 metrů dlouhý rovný úsek, za to je plný říčných valounů různé velikosti a vzdálenosti od sebe. A právě na něm si Škodovka v minulosti zkoušela životnost Favorita. Další vozovkou je například belgická dlažba, která se považuje za vůbec nejsložitější. Jezdit se po ní může maximální rychlostí 15 km/h, přičemž jde o povrch ze žulových kostek s nerovnými prohlubněmi.

O kus dál nechybí panelová vozovka, na ní se jezdí až do rychlosti 60 km/h. Mezi účelovými vozovkami stojí za zmínku kruhová plocha. Na tomto prostoru najdete dva bílé kruhy nakreslené na asfaltu. Tady probíhají zkoušky řízení zejména pro vojenská vozidla, která využívají boční zrychlení. Takže předen stanovenou rychlostí musí řidič dodržovat poloměr při jízdě.

Viděli jsme ukázkové video, a musím říct klobouk dolů, s plně naloženým autem (36 tun) řidič kroužil po čáře, aniž by někdy vybočil. A ani nákladním automobilům se nevyhýbají losí testy. Nejsou asi tak působivé jako u klasických osobních aut, ale mají co do sebe. „Plně naložené tatrovky ho zvládnou v rychlosti 75 km/h, aniž by shodily jediný kužel,“ řekl Smolka.

Prezentace jednotlivých úseků polygonu zněla zajímavě, ale nejlepší je zkušenost a zážitek přímo z kabiny vozu. Společně s dalšími redaktory z jiných médií nasedám do již nastartované Tatry Force. Je to pořádná výška, takže jsem vděčná za madla, kterými jsem se mohla přitáhnout. Za volantem sedí pan Martin, zkušený testovací jezdec, který se Tatrám věnuje přes deset let. Testování ho baví a říká, že každý den je jiný a plný adrenalinu, takže to nikoho nemůže přestat bavit. Tak uvidíme.

Martin nás bere nejdřív na silniční okruh, kde se rozjíždíme na vysokou rychlost. V kabině ale není nic znát, prostě jako by člověk seděl jen v trochu vyšší dodávce. Já jsem zážitek odstartovala se slovy: „A nešetřete nás“, přičemž pobavím vedle sedícího kolegu, který to okomentuje jen slovy: „Pozor, já bych to neříkal dvakrát. Já si pamatuji pána z minule, a to bylo hustý jako.“

Z oválu sjíždíme rovnou na speciální vozovky. A čeká nás průjezd příčnou stabilitou. Jen pro informaci, vůz na ni najíždí levou polovinou, ze začátku je sklon praktický nulový, ale někde v půlce se úseku se dostanete téměř až k 60procentnímu sklonu. To už jde o poněkud infarktovou situaci s pocitem, že se zákonitě musíte převrátit. Tatra ale celý úsek projede bez zaváhání. Následuje průjezd buližníkem. Je slyšet jen hluk, drncání v kabině a to nejedeme zrovna pomalu.

Abychom si polygon užili do syta, tak se přesouváme na druhou stranu tohoto úseku, kde nás čeká projetí ohybové a krutové vozovky. Ta první je vlastně docela v pohodě, Tatra prostě kopíruje vozovku, tak jak se ohýbá. Na té druhé ale už diskomfort pocítíme všichni. Nepravidelné kroucení nás v kabině přehazuje z jedné strany na druhou a kdo se nedrží madla před sebou, končí na hraně dveří.

Po tomto slabém odvaru se vydáváme do zabahněného lesa plného děr, kaluží, mokré půdy. Tatra neváhá a pouští se do všeho, co jí cesta servíruje. Kromě vyklepaných kostí si člověk odnáší zajímavý zážitek. Zatímco já bych tady s osobákem zpomalila na minimum, Tatra si s rychlostí nedělá starosti. Pro mě je vlastně zajímavé i to, jak pružně se tenhle kolos umí pohybovat, ani ostré zatáčky mu nedělají problém, to spíš lidem v kabině.

Působivé je vyjetí 45stupňového kopce, které se zdolává sice pomalu, ale bez sebemenšího zaváhání auta nebo řidiče. O to větší šok zažiji, když z ničeho nic sjedeme 30stupňové klesání. Člověk nemá šanci ani pořádně zareagovat a už je bezpečně zpátky na rovné ploše. Tím končí praktická ukázka dovedností Tatry a já musím říct, že jsem ohromená, co vše tohle auto dokáže.

Na konci dne jsme si ještě mohli prohlédnout některé testovací úseky zblízka, avšak stále bezpečně. Takže navléct žlutou reflexní vestičku a hurá na polygon. Podívali jsme se například, jak si auta poradí se záludnou krutovou vozovkou nebo jak excelentně projíždějí vodním brodem a přitom stříkají vodu kolem sebe. Nechyběly nájezdy do svahů, jen je škoda, že jsme na vlastní oči nemohli kvůli počasí vidět ten do 60 procent nebo brodění se těžkým bahnem. Tak třeba někdy příště.

Pokud byste chtěli zažít něco podobného, pak si hlídejte datum kopřivnické akce pro veřejnost (Kopřivnické Dny techniky). Událost je zcela zdarma a plná doprovodného programu pro celou rodinu. Přímo v Kopřivnici pak nezapomeňte ani na návštěvu muzeí.