Komentář: V Británii mají vyhrazená místa pro handicapované i u nabíječek. Proč to u nás nejde?

Tak jsem zase po delší době vyrazil na pořádně dlouhou cestu elektromobilem. Z Prahy až do skotského Dundee jsem ujel bezmála dva tisíce kilometrů. A opět jsem si ověřil, že možnosti dobíjení jsou na západ od našich hranic stále na vyšší úrovni než v Česku. Dobíjecí stanice v Německu, Francii, Belgii i v Británii u dálničních tahů nabízejí v mnoha případech i víc než desítku stojanů takzvaných „hyperchargerů.“ Poprvé jsem ale v Anglii viděl vyhrazené nabíječky pro handicapované a hned mě napadlo, že u nás by něco takového zatím asi nemohlo fungovat.

Cesta šla jako po drátkách, u každé dobíječky jsem strávil zhruba 25 minut a mohl jsem pokračovat stovky kilometrů k dalšímu nabíjecímu bodu. A protože každé naplánované dobíjecí místo nabízelo nejméně deset stojanů, nikde nehrozilo, že by bylo plno a já musel čekat.

Žádné komplikace nenastaly ani s rychlostí nabíjení, naopak poměrně často jeho výkon lehce přesahoval ten maximální udávaný výrobcem auta. DS3 E-Tense, se kterou jsem do Spojeného království cestoval, slibuje 100 kilowatů, poměrně často ale do baterie teklo až 106 kW. Nejde pochopitelně o závratnou rychlost, ale u auta s nižší kapacitou baterie (54 kWh) se to dá skousnout.

Naprosto chápu každého, kdo namítne, že tak dlouho by dobíjením nechtěl prodlužovat čas své jízdy. Jasně, se „spalovákem“ dotankujete a valíte dál. Jenže na tak dlouhých cestách se za mě hodí pravidelný odpočinek s protažením těla. Jinak do cíle přijedete rozlámaní jako cukroví. Takhle se to nezdá, ale když si při dobíjení skočíte na záchod, vypijete kafe a lehce si protáhnete tělo, máte nabito.

Zkušenosti s infrastrukturou okolo nabíjecích stanic byly různé. Spousta z nich byla u nákupních center nebo čerpacích stanic, kde jste s výběrem jídla, pití a čistými toaletami neměli žádný problém. Jednou jsem v Británii narazil na místo, kde nápis na nabíječce zval na občerstvení do přilehlého hotelu, kde se o vás nejen skvěle postarali, ale brali za samozřejmost, že si na místě odskočíte na záchod. A to bez toho, že byste si museli povinně koupit něco v místním kafe-baru. Žádné ponižující poplatky za používání toalet, jen vlídné úsměvy a pohostinnost.

Z cirka patnácti nabíječek, které jsem navštívil, jen u dvou nebyla možnost si odskočit a něco koupit. Zkušenosti z Česka jsou v podstatě opačné, poměrně často u dobíjecích míst odpovídající infrastrukturu prostě nemáte. I když v poslední době se i u nás objevují dobíjecí stanice stále více tam, kde si něco koupíte a skočíte si na záchod. Hurá!

Ale ještě máme co dohánět. V Británii jsem doslova zíral, když jsem dorazil k dobíjecímu bodu, kde bylo dvacet rychlodobíječek, z toho čtyři vyhrazené pro handicapované. Byl prázdné, nikdo si nedovolil tohle místo zneužít, přestože ostatní stojany byly v jednu chvíli téměř všechny obsazené.

Nejsem si jistý, jestli by to stejně fungovalo v Česku, kde se poměrně často stává, že na parkovacím místě vyhrazeném pro handicapované parkuje řidič bez postižení. A to nemluvím o případech, kdy dobíjecí stanici blokuje majitel auta se spalovacím motorem, který prostě nenašel jiné parkovací místo u hypermarketu. Snad k nám kultura vzájemné ohleduplnosti (a pohostinnosti) nejen u nabíječek taky dorazí.