V naší ulici postavili školu. Od té doby se poměrně klidná čtvrt s moderními domečky naprosto proměnila. Hlavně ráno a odpoledne před a po výuce tudy projíždí jedno auto za druhým. A do toho autobusy se školáky, kteří si neužívají luxusu osobního odvozu rodiči autem až před školu. A protože do naší ulice míří i auta z vedlejších ulic, je z toho celkem slušný dopravní chaos. Spousta řidičů totiž neví, jestli zrovna mají přednost nebo jestli mají dát přednost autu přijíždějícímu zprava. Až tady došlo na malou šarvátku.
Zrovna jsem dělal něco na zahradě, když se přímo před mou bránou začali ostře hádat dva řidiči. První, jedoucí naší širší ulicí musel prudce zabrzdit, aby nenarazil do auta, které si doslova vynutilo přednost zprava. Podotýkám, že tady nemáme žádné značky určující hlavní ulici ani klasický trojúhelník, který by předepisoval povinnost dát přednost v jízdě.
Oba „kohouti“ vyskočili ven, nechali své vozy uprostřed křižovatky a začala tragikomická scénka. „Ty vole, vrať se do autoškoly, neumíš dát přednost zprava?“ hulákal první. A druhý kontroval: „Jaká přednost zprava? Vyjíždíš z obytné zóny, tak jí nemáš. Kdybych tě sestřelil, jde to za tebou.“ Načež do sebe oba začali strkat a tím jakákoli rozumná debata skončila.
Na pěsti sice nedošlo, ale nebylo od toho daleko. Mezitím se z obou směrů začaly dělat kolony a čekající řidiči začali troubit, ať už křižovatku konečně uvolní. A do toho přijel autobus, jehož silné troubení bylo dostatečným argumentem pro to, aby oba lehce pocuchaní hlavní hrdinové nastoupili do svých vozů a odjeli. Prostě malý dopravní Armagedon v jedné menší středočeské obci.
Tu situaci jsem z pozice „zahrádkáře“ vnímal jako nastavené zrcadlo. Úplně jsem se totiž viděl v roli řidiče, kterému byla neprávem upřena přednost a musel prudce brzdit. Kdybych byl v jeho kůži, přinejmenším bych hodně nadával, ale možná bych taky vystoupil z auta a začal se hádat. Do potyčky bych se nehnal, to nedělám, násilí považuji za slabost ducha.
Přitom vlastně o nic nešlo. V té chvíli stačilo ubrat páru a v klidu si vysvětlit, jak se věci mají a odjet. Řidič, který si neprávem vynucoval přednost, by se snad zamyslel a třeba by si doma připomněl, v jakých případech přednost zprava neplatí, a příště by si dal pozor. Upřímně, každý řidič asi tak nějak ví nebo alespoň tuší (doufejme), že přednost zprava neplatí při výjezdu z účelových komunikací, jako je silnice od čerpací stanice nebo od firemního areálu, nebo když se na hlavní připojujete z obytné, pěší či cyklistické zóny.
V tomto případě si prostě jen nemusel všimnout značky Konec obytné zóny. Tím spíš, že ji u nás částečně překrývají větve stromu a je tak trochu schovaná za parkujícím autem (viz galerie). Každopádně po tom pohledu do zrcadla vím, že ta scénka byla úplně zbytečná. Jenže tohle člověk vidí, až když má v ruce nůžky na trávu a kouká na to jako nezúčastněný.
