Řidiči i chodci jsou zmatení z míst pro přecházení. Často nevědí, kdo z nich má přednost

Zákon o silničním provozu by měl znát každý řidič. A to i po tom, co složí náležitou zkoušku pro získání řidičského oprávnění. Naopak u ostatních účastníků provozu, jakými jsou například chodci, se očekává, že základní pravidla budou znát a hlavně i dodržovat. Jenomže ne vždy tomu tak je. Navíc si v některých případech vynucují přednost tam, kde ji v podstatě ani nemaj. Řeč je o takzvaném místě určeném pro přecházení.

Od dětství nám nejen rodiče vštěpovali, jak se chovat na přechodu pro chodce, respektive k čemu slouží „zebra“ na silnici. Jak je důležité se náležitě rozhlédnout, než vkročíme do cesty, a také to, že se nesmíme zbytečně zdržovat během přecházení. Ne každý ale ví, že pokud se přechod nachází v blízkosti do padesáti metrů, případně je nedaleko podchod či nadchod, máme povinnost je využít. Jinak hrozí pokuta.

V opačném případě je možné přecházet silnici také mimo vyznačená místa. I pro to platí určitá pravidla. Chodec například nesmí nijak omezit či ohrozit jiné účastníky provozu, a hlavně musí silnici přejít kolmo. Ze zákona má přednost před projíždějícím vozidlem pouze ve chvíli, pokud řidič s vozem odbočoval do cesty, po které pěší právě jde, i přesto, že tam není označený přechod pro chodce.

Pomyslným průsečíkem zmíněných situací je takzvané místo pro přecházení. Prakticky není označeno žádnou speciální svislou dopravní značkou, pouze je daný úsek na silnici lemován přerušovanými bílými pruhy, podobně jako u přejezdu pro cyklisty. Někdy je ale ovšem před ním cedule „Pozor chodci!“ Takové místo má snížené obrubníky pro usnadnění pohybu a jsou u nich velmi často ochranné ostrůvky.

Místo pro přecházení se ve městech objevuje čím dál častěji a mate jak řidiče, tak i chodce, jelikož si v podstatě nejsou jisti, kdo má vlastně přednost. Mylně se domnívají, že jde o klasický přechod pro chodce a podle toho tak přistupují, což může být pro pěší velmi riskantní. Ze zákona totiž mají naopak přednost projíždějící vozidla.

Chodci jsou sice povinni využít místo pro přecházení, je-li v blízkosti do padesáti metrů, nicméně musí počkat, až bude vozovka volná. Musí se přesvědčit, že je možné pozemní komunikaci přejít bez toho, aniž by tím ohrozili sebe či další účastníky provozu. Přitom nesmí omezit přijíždějící vozidla, což znamená, že kvůli nim nesmí být řidiči nuceni brzdit či jakkoli měnit směr jízdy.

Pokud jsou ovšem chodci už ve vozovce, ne však na jejím okraji, mají naopak přednost oni před blížícími se vozy, které je nesmí nijak ohrozit. V případě tramvají je to ovšem jinak, kolejová vozidla mají před pěšími ve všech ohledech přednostní právo. I to je jeden z důvodů, proč města častěji upřednostňují takzvaná místa určená pro přecházení u křížení s tramvajovými pásy. Lidé totiž na přechodech pro chodce nejsou tak ostražití, jelikož se domnívají, že mají absolutní přednost.

Používají se také tam, kde je potřeba umožnit pěším bezpečné přecházení a klasický přechod tam z důvodu narušení plynulosti provozu není vhodný, případně s ohledem na intenzitu provozu také nutný.