Asi po dvaceti letech jsem vyrazil autem do Velké Británie. Pochopitelně s evropským vozem s klasickým levostranným řízením. Což je při britské jízdě vlevo poněkud složitější. Čekal jsem, že má čtyřdenní řidičská mise tam bude poměrně náročná nejen na soustředění. Ale nakonec se ukázalo, že jsem si tam jízdu po dálnici dokázal užít daleko víc než u nás. Bez zbytečných nervů, bez kolon a velmi plynule.
Než jsem se pustil do psaní tohoto komentáře, ověřil jsem si, jak je to s nehodovostí v České republice v porovnání s Velkou Británií. A nestačil jsem se divit. Pokud převedeme počet úmrtí na silnicích a dálnicích za rok 2025 na milion obyvatel, v Česku dojdeme k číslu okolo čtyřicítky. V Británii se tenhle přepočet pohybuje těsně na dvacítkou. Jinými slovy, na ostrovech mají skoro dvakrát nižší úmrtnost při nehodách, než máme my.
Nemyslím si, že je to díky nižší povolené maximální rychlosti na tamních dálnicích 70 mil za hodinu (mph), tedy 113 kilometrů v hodině. Vždyť na státovkách mimo obec mohou jezdit Britové rychlostí 60 mph, což je víc než u nás, konkrétně 97 km/h. Zásadní je, že tyhle rychlosti, hlavně na dálnici, víceméně dodržují. Výsledkem je nejen plynulá jízda, ale i mnohem menší pravděpodobnost nehod a kolon.
Když se s autem s levostranným řízením ocitnete na britské půdě, musíte se maximálně soustředit. Kruhové objezdy se najíždějí doleva, když se na ně chcete dostat, dáváte přednost zprava. Navíc jsou na nich (rozuměj uvnitř kruhu) celkem často i semafory, což situaci ještě komplikuje. A objevují se i na rychlostních komunikacích poblíž větších měst.
Přiznám se, že jsem se při odbočování z prvního kruháče lekl, že jedu do protisměru a zastavil jsem. Nikdo na mě netroubil a neťukal si na hlavu. Jako by si Britové za mnou řekli „V pohodě, u nich bychom asi taky měli na opačném kruhovém objezdu problém.“ A o tom to celé vlastně je.
Britové si totiž povětšinou na silnici ani na dálnici „nehoní trika“. Jedou plynule na hranici rychlostních limitů, vzájemně se neohrožují, ale naopak si vycházejí vstříc. Poznal jsem to po najetí na dálnici, kde je všechno zrcadlově obráceně než u nás. Jedete levým proudem dálnice, nejpomalejší auta v levém pruhu, většina v prostředním a nejrychlejší vozidla využívají pravý.
Když jsem se trochu otrkal, začal jsem na dálnici využívat při využití adaptivního tempomatu nastaveného na oněch 113 km/h i ten nejrychlejší pruh. V plynulém proudu aut s dostatečným odstupem stačilo „hodit blinkr doprava“, auto za vámi v pravém pruhu bliklo dálkovými světly, že o vás ví, a bylo to. Nikdo se na vás netlačil, všichni jeli stejně. Takže ani můj tempomat nemusel zbytečně zpomalovat ani zrychlovat.
Po Británii jsem najel 1600 kilometrů, během kterých jsem se nedostal do jediné krizové situace. Přestože jsem jezdil na jiné straně, navíc s opačným řízením. A když jsem ostrovy opouštěl, uvědomil jsem si, jak jsem si tam za volantem vlastně psychicky odpočinul.
Až zase někdy budou odborníci rozebírat, proč máme výrazně vyšší úmrtnost na silnicích než třeba Britové, vzpomenu si, jaký tam mají k řízení přístup a jak jsou k sobě většinou ohleduplní. Tohle úplně stačí, aby i u nás ubývalo obětí při nehodách.
