My Češi máme tendence si neustále na něco stěžovat a občas tvrdit, že v zahraničí je všechno lepší. Jenže čím více začnete cestovat a poznávat okolní svět, začnete si uvědomovat maličkosti, které u nás fungují mnohem lépe a vůbec by nevadilo, kdyby se více rozšířily i do okolních států. Když jsem nedávno zase projížděl velkou oblastí Evropy, opět jsem si uvědomil, že „středoevropský“ systém úhrady mýta na dálnicích a postup při tankování prostě patří k těm nejlepším.
Začněme zpoplatněním dálnic. Ať už jedete do Itálie nebo třeba do Francie, jednou z možností je takzvaný Telepass, neboli elektronická palubní jednotka pro automatické placení mýtného. Toto zařízení vám umožňuje projíždět mýtnými branami bez nutnosti zastavení, přičemž poplatek za ujetou vzdálenost nebo zpoplatněný úsek strhne z připojeného bankovního účtu. Tuto možnost však využívají spíše místní řidiči.
No řekněte, kdo z vás se po tomto zařízení někdy sháněl? Sice si ho mohou pořídit i cizinci, avšak pokud do těchto zemí necestují každou chvíli, je pro ně jednodušší si na každém vjezdu na dálnici vzít lístek z automatu a na konci ho strčit do jiného a zaplatit. Bohužel, tady nastává častý problém. U důležitých sjezdů na frekventovaných dálnicích se před mýtnými branami tvoří dlouhé kolony a celou situaci komplikují i zmatení řidiči, kteří se nezvládli připravit včas a vjet do požadované uličky. Už několikrát jsem je viděl, jak se snaží vycouvat, zatímco za nimi stojí fronta deseti aut.
Právě fronty na zaplacení a rychlost odbavování jednotlivých aut, závislá na znalosti systému konkrétních řidičů a jejich talentu pro práci s automatickými výběrčími dálničního poplatku, byly hlavním důvodem, proč jsem si zase posteskl, jak fantastická věc je fyzická nebo elektronická dálniční známka. Nikdo nemusí zastavovat u budky s platebním automatem a prostě může jezdit dle libosti.
Když se však vrátím k samotným frontám, už několikrát jsem zažil situaci, kdy systém zřejmě odmítl spolupracovat a během dopravní špičky stáli zaměstnanci dálničních společností vedle budky a rozdávali vjezdové tikety prostě z ruky. A není to jen o dálnicích, o čem jsem si nedávno znovu uvědomil, jak je v Česku blaze.
Samostatnou kapitolou je také tankování. U nás, v Německu nebo třeba Rakousku stále načerpáte a zaplatíte palivo nám známým způsobem – přijdete ke stojanu, natankujete požadované množství a u pokladny vysypete eura nebo pípnete platební kartou. Jenže v jižní Evropě, opět třeba v Itálii a Francii, se rozmohl trend bezkontaktních čerpacích stanic. Ty jsou levnější na provoz, protože z personálu na nich nezbyla ani noha, nanejvýš telefonický kontakt na infolinku.
Jejich obsluha není příliš složitá, avšak můžete narazit na dva různé systémy. Ten příjemnější umí okamžitě odečíst koncovou částku, za níž jste natankovali. Jenže pak tu je i jiný způsob, při jehož používání vám automat na bankovním účtu zablokuje striktně stanovenou částku, například 150 eur (přibližně 3700 korun), a v závislosti na rychlosti vaší banky tuto hodnotu upraví na skutečnou výši platby a tu následně strhne. Někdy to může trvat až dva dny.
Provozovatel si tedy na vaší kartě zablokuje necelé čtyři tisíce korun jen kvůli tomu, že potřebujete natankovat za tisícovku. Naštěstí nemám tak hluboko do kapsy, že bez těch peněz nedokážu přežít, ale ne vždy mám důvěru k podobným systémům. Už před dvěma lety jsem zažil situaci, kdy čerpací stanice v San Marinu odmítla spolupracovat a při dvou pokusech o natankování mi dvakrát zablokovala 100 eur. Nedostal jsem ani kapku nafty, ale provozovatel měl blokaci na mých necelých pět tisíc korun. Trvalo to několik týdnů, než je uvolnil a „vrátil“.
Ekonomické poměry v Evropě i ve světě však nejsou ideální a pro řadu lidí může podobná blokace představovat existenční problém. Ať už to jsou matky samoživitelky nebo třeba důchodci, musí se raději spolehnout na platbu hotovostí. Jenže ne všechny čerpací stanice to umožňují, protože to představuje další nutnost se o takovou pobočku starat a jezdit vybírat zásobníky plné papírových peněz. S elektronickými platbami je pro provozovatele svět mnohem jednodušší.
V Česku tyto problémy naštěstí nemáme. Nemusíme před natankování odhadovat kolik paliva budeme potřebovat nebo se připravovat na to, že své peníze chvíli neuvidíme a budou viset někde „v luftě“, než systémy provozovatele čerpací stanice platbu zaúčtují tak, jak skutečně proběhla. Vzhledem ke stále se rozšiřujícím podvodům to působí stejně, jako kdybyste někomu na ulici půjčili dvoutisícovku a doufali, že vám za dva dny zaklepe na rameno a podá ji zpátky.
Stejně tak si můžeme užívat jednoduchého systému mýtného, který je navíc levný. Je roční dálniční známka za cenu lehce přesahující 2,5 tisíce korun drahá? Ne, je až neuvěřitelně levná. Za tuto částku v Itálii zvládnete nanejvýš několik delších přesunů, v tuzemsku za ně můžete jezdit do aleluja a strávit na dálnicích 24 hodin 365 dnů v roce.
