„To není jednoduchý proces ta přestavba. Není. To je proces, bych řekl, v kterým se ne každý dost vyzná a proces, do kterýho mohou vstoupit nepřátelé a vypadají přitom jako přátelé, určitou dobu.“ Část z legendárního projevu generálního tajemníka KSČ Milouše Jakeše z léta 1989 dozrála jako víno a lze ji aktuálně parafrázovat i na situaci v automobilovém sektoru, jehož transformace (čili přestavba) je více než trnitá.
Dokazuje to i studie Budoucnost automobilové mobility do roku 2035 společnosti Deloitte, která je obsáhlou studnicí dat, v níž lze stále objevit zajímavé dílčí trendy. Z evropského hlediska se zaměřuje na pět hlavních trhů, a to Francii, Německo, Itálii, Španělsko a Velkou Británii. Reflektuje náhled běžných motoristů na důležitá témata, a byť tedy nemusíme s některými výsledky průzkumu souhlasit, musíme respektovat, že je to „to, co si lidé myslí“. Zaujal mě zejména náhled na vlastnictví auta a silná nejistota při volbě typu pohonu nového vozu. Automobilkám úplně nezávidím, že podle toho mají nastavovat své dlouhodobé strategie.
Není nic nového, že automobilová branže musí brát v potaz dlouhodobé sociální trendy, jenže nyní se nachází v situaci, kdy sami zákazníci moc nevědí, co si mají myslet. A kromě toho se jejich názory mění podle věkové skupiny i toho, zdali bydlí ve městě či mimo něj. To zní samozřejmě logicky, ale pro automobilky a případné poskytovatele sdílených aut to představuje tvrdý oříšek.
70 % lidí z uvedených evropských zemí (EUROPE 5), kteří bydlí mimo město, využívá k dopravě vlastní auto a jen 12 % z nich sdílený vůz. Zajímavé je, že se to nějak zásadně nemění ani u těch, kteří bydlí ve městě – 55 % z nich jezdí ve vlastním a 18 % ve sdíleném autě.
Otázku, zdali člověk vůbec potřebuje vlastnit auto, když má možnosti sdílení, si klade téměř polovina lidí ve věku 18-34 let. Zbylá mírně nadpoloviční většina buď neví, nebo si takovou otázku nepokládá. S postupným stárnutím se však tato čísla docela zásadně mění a u lidí 55+ si stejnou otázku položí jen čtvrtina z nich. Jinými slovy, nějaké sdílení pro ně není většinově řešení a auto chtějí mít spíše ve vlastnictví.
Studie rovněž ukazuje velkou rozpolcenost v oblasti typu pohonu s ohledem na jeho následný prodej. To není pro automobilky vůbec dobrá zpráva, neboť se ukazuje, že zákazníci mají aktuálně obavy koupit si jak spalovací vůz, tak elektromobil, a to kvůli tomu, že si nejsou jistí, jak moc dané auto ztratí na hodnotě při následném prodeji.
V uvedených evropských zemích, kde Deloitte průzkum realizoval, má „velké obavy“ z následného prodeje elektromobilu 38 % lidí a „nějaké obavy“ má dalších 29 %. Jinými slovy téměř 70 % lidí se bojí, že dnes koupený elektromobil ztratí v průběhu času výrazně na hodnotě. Jako důvod jsou nejčastěji zmiňovány rychlé technologické změny a vývoj bateriových systémů. Pouze 6 % oslovených uvedlo, že se následného prodeje vůbec neobává.
Problém ale je, že podobně nejistí jsou si zákazníci také u aut se spalovacím motorem, u kterých samozřejmě hrají roli hlavně obavy z dalších restrikcí, ekologických daní a rovněž těžko předvídatelný další vývoj jiných typů pohonu. S následným prodejem si sice hlavu neláme 11 % lidí, což je téměř dvojnásobek než u elektromobilů, ale i tak má téměř 60 % evropských motoristů relevantní obavy, jak dobře či špatně půjde jejich spalovák v budoucnu prodat. Je ale vidět, že spalovacím motorům Evropané přeci jen stále věří o něco více, protože „velké obavy“ z následného prodeje má jen 19 % z nich, což je poloviční hodnota ve srovnání s elektrickým pohonem.
Takže ano. To není jednoduchý proces ta přestavba. Není a zcela jistě nebude. Leda že by další běh dějin přinesl nějaký zásadní zvrat, který celou situaci zjednoduší. Třeba dramatický růst cen paliv...
