Babí léto na Sardinii s Dacií Jogger: Pohádkové pláže a divoké hory v kontextu tankování GPL

Sardinie má obrovské kouzlo. Pro někoho tento ostrov znamená pohádkové pláže připomínající Karibik, pro jiného je synonymem světových celebrit a vůbec společenské smetánky, která sem cestuje do luxusem překypujících letovisek, případně sem přijede provětrat své obří jachty. Jenže realita je daleko pestřejší. Sardinie má všechno. Je to místo velkých kontrastů. Jakmile vás přestane bavit koupání a pláže, můžete vyrazit do divokého vnitrozemí plného neprostupného roští a opuštěných staveb, můžete vyrazit do hor, můžete obdivovat místní vodopády nebo třeba obrovské jeskyně. Já sám jsem na Sardinii byl letos už po čtvrté. Znovu pouze na severní polovině ostrova a stejně jsme zde navštívili další nová místa. Tentokrát nám u toho dělala společnost Dacia Jogger se základním litrovým tříválcem spalujícím LPG, kterému v Itálii říkají GPL. 

Pokud vás Sardinie láká, je potřeba se smířit s drobnými nepříjemnostmi. Například ubytování je poněkud dražší, ale naštěstí se dají najít apartmány s pořád ještě přijatelnými cenami. Mnohem horší nepříjemností je skutečnost, že krásy tohoto ostrova jsou všem dobře známé a mnohdy až kýčovité fotky kolující po širém světě internetu lákají davy turistů. Jak nám řekl jeden místní průvodce, kdo chce Sardinii skutečně poznat, ten sem musí vyrazit mimo sezonu. A měl pravdu. I ve druhé polovině září bylo pořád na těch nejvyhlášenějších plážích nepříjemně hodně lidí. V hlavní sezoně zde budete klid hledat marně. 

Nejjednodušší způsob jak se dostat na Sardinii je letecká doprava. Mojí komplikací je windsurfing, pro který jsou zde skvělé podmínky. Zejména právě v září, kdy na severu fouká velmi často. Vzít si vybavení letadlem je drahé a místní půjčovny také zrovna nepředstavují ideál cenové dostupnosti. V Porto Pollo, které je nejvíc vyhlášeným místem pro windsurfing a všechny podobné sporty spojující vodu a vítr, zaplatíte za půjčení vybavení pro trochu pokročilé jezdce na tři týdny 500 eur. To je víc, než kolik nás stál zpáteční trajekt, a to jsme měli kromě auta a lístku pro dvě osoby zaplacenou na obě cesty ještě kajutu. 

V takové chvíli přichází prostor pro větší auto, které pojme spoustu krámů spojených s tímto skvělým sportem a které bude ideálně alespoň trochu úsporné. Původně jsme chtěli vzít na cestu elektromobil. Na Sardinii už jich jezdí dost, ale s veřejným dobíjením je to horší. Tuhle možnost si necháme na příště. Cenově zajímavý způsob individuální dopravy dnes představuje také už poněkud zapomenuté LPG. V Itálii je populární a Dacia zrovna měla k dispozici nový Jogger. Sice jde o tříválcové auto, přesto to vypadalo na ideální kombinaci. Tím spíš, že nebylo nutné řešit střešní nosič. Jogger si přece vozí příčníky na střeše pořád. 

Na Sardinii se lze dostat trajektem z Janova nebo z Livorna. Z Prahy do Janova to je zhruba tisíc kilometrů, do Livorna to je o nějakých 100 km a hodinu cesty dále. V prvním případě na vás tedy čeká o něco kratší trasa, ale zase budete pravděpodobně kupovat dálniční známku do Švýcarska. Druhá možnost vyjde na poplatcích za dálnice možná o malinko lépe, ale najedete více kilometrů. V minulosti jsme jeli na Sardinii z Janova, letos z Livorna. Ve finále je to asi jedno. Protože cesta lodí je docela dlouhá, je ideálem noční trajekt, který odjíždí v deset večer. Na Sardinii, konkrétně do Olbie, dorazíte odpočatí časně ráno a můžete se rovnou začít věnovat dovolenkovým aktivitám. 

Dacia Jogger se na trase z Prahy do Livorna ukázala jako výborná volba pro takto dlouhé cesty. Díky kombinaci padesátilitrové nádrže na benzin a čtyřicetilitrové nádrže na LPG je reálně schopná ujet 1000 kilometrů v kuse. Dvanáct hodin v kuse asi nikdo normální jezdit nebude, ale tahle skutečnost vám dává obrovskou svobodu. Zastavit můžete, kde chcete. Když zastavíte na benzince s příliš drahým palivem, tak prostě budete pokračovat dále. Nic vás netrápí. My jsme se snažili jet především na LPG. I při dnešních cenách totiž vychází kilometr u Dacie Jogger zhruba na 1,8 až 1,9 Kč. Plyn jsme doplnili dvakrát. Jednou v Rozvadově a pak na severu Itálie. Další doplnění už proběhlo až na Sardinii, protože na trajektu může mít auto maximálně půl nádrže LPG (alespoň to tvrdí oficiální podmínky společnosti Moby Lines). Přirozeně se před naloděním o takové drobnosti nikdo nestaral. Tady jste v Itálii, ne v Německu. 

Z redakčních testů už dobře víme, že Jogger je vlastně úplně normální auto nabízející velmi solidní komfort. Na tisícikilometrové trase by se hodila pomoc asistenčních systémů, protože se přece jen trochu lépe jede ve chvíli, kdy víte, že drobnou nepozornost auto zachrání. Kromě toho tohle vědomí snižuje únavu řidiče. Ale ve finále se dá dobře žít i s obyčejným tempomatem. Při ustálené jízdě možná překvapí, jak tichý a kultivovaný plynový tříválec umí být. Naložená Dacia si na dálnicích řekla při rychlostech kolem 120 km/h o zhruba 9,5 litrů LPG na 100 km, spotřeba benzinu se pohybovala do sedmi litrů na sto. 

Po cestě nás zdržela kromě tradiční plánované polední pauzy na oběd a půlhodinový spánek řidiče především kolona za Innsbruckem a velmi silný provoz přes Brenner až k Bolzanu. Právě kvůli tomu jsme místo zhruba dvanácti hodin nakonec strávili na cestě hodin patnáct. Vyjeli jsme v pět ráno a k trajektu jsme dorazili kolem osmé večer ve chvíli, kdy se už vše chystalo k nalodění. 

Z Olbie, kde je kromě velkého přístavu také mezinárodní letiště, to je do Porto Pollo, cíle naší cesty, necelá hodinka. Silnice na Sardinii obecně jsou velmi klikaté a často nemají zrovna kvalitní povrch. Během výletů se mnohdy dostanete do míst, kde zpevněná silnice končí. Prašné cesty a větší nerovnosti nejsou nic výjimečného. Zde se hodil zvýšený podvozek naší Dacie, stejně jako bohaté oplastování kolem celé karoserie. Provoz tu je příjemně svižný a pěkně uvolněný. Místní berou rychlostní omezení pouze jako nezávazné doporučení a u vodorovného značení razí heslo „čára není zeď“. Pokud zrovna nebudete mít litrovou Dacii, ale přijedete sem s něčím ostřejším, moc hezky se tu svezete. I proto není nouze o motorkáře. Mimochodem, pro motoristy vyhlášená je třeba silnice číslo 125 vedoucí až na jih do Caliagri. 

Sever Sardinie patří pohádkovým plážím jak vystřiženým z katalogu. V okolí Palau jich najdete spoustu. Mimořádně atraktivním místem je pak samotné Porto Pollo. Dvě dlouhé pláže se zde spojují do úzkého pruhu pevniny, na který navazuje Isola dei Gabbiani. Tenhle ráj vodních sportů byl objeven už před desítkami let a oblíbený je neustále. V sezoně je tu narváno a když fouká, na vodě je provoz jak na D1 v pátek odpoledne. Zářiový termín je o poznání příjemnější. Kdo chce alespoň trochu klidu, ten může sjet do zátoky u vesnice Costa Serena, nebo na druhou stranu na pláž Spiaggia Porto Liscia. Kousek vedle této pláže jsou zajímavé mělčiny s krásně teplou vodou. Bezprostředně k vodě se dá dojet autem, vjezdu vyšších obytňáků ale brání nízká brána. 

Pokud se dostanete do okolí města Palau, určitě stojí za návštěvu vyhlídka u medvědí skály (Roccia dell’Orso), prohlídka velké pevnosti La Fortezza di Monte Altura tyčící se nad městem, která ale mimochodem nikdy nebyla součástí reálných bojů, a hlavně výlet lodí na přilehlé ostrovy Spargi, Budelli a Santa Maria.

Jak to zhruba vypadá v okolí Porto Pollo si můžete prohlédnout v galerii:

Už jsme zmínili kontrasty, které Sardinie nabízí. Luxusní střediska a pláže jsou jen jednou tváří tohoto ostrova. Tou druhou je vnitrozemí. Divoké, mnohdy zcela opuštěné, nabízející prostor pro aktivity dobrodružnějšího charakteru než jen vysedávání u moře a v drahých barech. Například takový kaňon Gola di Gorropu je jednou z přírodních atrakcí, kterou byste si neměli nechat ujít, stejně jako park  Area Naturalistica del Monte Nieddu s řekou Pitrisconi. Pěkné je ovšem také okolí horského města Tempio Pausania. Z Palau je to hodina cesty v podstatě pořád do kopce. Na silnici číslo 133 se mimochodem také pěkně svezete, protože je tu kvalitní povrch a spousta zatáček. 

Tempio Pausania je město korku. Kolem najdete spoustu korkovníků a korek se zde také vyrábí. Historické centrum zaujme barevně pomalovanou dlažbou, ale do centra jsme tentokrát jet nechtěli. Kousek za Tempiem je zahrada Giardino Botanico di Curadureddu, přes kterou se dostanete k místní říčce na úbočí hory Monte Limbara. Mají tu být vodopády, ale po enormně teplém létu zde tekl jen malý potůček. Korytem řeky se lze dostat proti proudu k několika pěkným tůním, případně můžete pokračovat dále na Monte Limbara.

Na horu samotnou lze vyjet ale také autem. Pohodlně se tak dostanete k parádním výhledům, případně na místa, ze kterých lze vyrazit na horské túry. Hodně nevšední atrakcí je místní opuštěná základna NATO. Není nijak velká, ale vypadá jak z filmu o agentu 007 a má zvláštní (pro někoho možná až nepříjemnou) atmosféru. Každopádně je volně přístupná. Pořídíte tu fotky, které v katalozích cestovních kanceláří vážně nenajdete.

Jak to vypadá v okolí města Tempio Pausania a na hoře Monte Limbara si můžete prohlédnout v další galerii:

I západní část severní Sardinie dokáže nabídnout pěkná místa. U města Santa Teresa Gallura například najdete údolí Valle della Luna, slavná pláž je u města La Pelosa (tam jsme ale nakonec nejeli, protože si vstup na pláž musíte předem rezervovat a vůbec pobyt na pláži doprovází řada omezení) a když se pustíte více na jih až k městu Alghero, najdete tu jeskyni Grotta di Nettuno. Ta je jedním z těch nejvíce atraktivních míst na Sardinii. Další podobná jeskyně je pak na východním pobřeží u Cala Gonone. Jmenuje se Grotta del Bue Marino. Nás letos zlákaly fotky pláže Cala li Cossi u města Costa Paradiso. 

Dojít se sem dá pouze pěšky, z parkoviště to trvá zhruba 20 minut. Jenže tato pláž je přesně jednou z těch nejvíce populárních. I v půlce září tu bylo zcela plné parkoviště a na pláži hlava na hlavě. Zajímavá je ale procházka dále po pobřeží k pláži, kterou v mapě najdete jako Mikki's Hidden Beach. Je skutečně skrytá a také velmi pěkná, byť není písečná. Když půjdete ještě dále, můžete si prohlédnout útesy Costa Paradiso Cliffs a nakonec lze dojít až na pláž Tinnari. Z parkoviště v Costa Paradiso už je to ale poměrně daleko a hlavně cesta není úplně jednoduchá. Chce to pořádné boty a dostatek vody. Když už máte pláž Tinnari na dohled, musíte překonat ještě jeden menší kaňon a na ten už jsme sílu neměli. 

Fotky z tohoto menšího výletu najdete v přiložené galerii:

Ostrovy u města Palau na severu Sardinie lze pohodlně navštívit pouze lodí, místní nabízí spoustu různých celodenních výletů, ale na ty největší dva se lze dostat také klasickým trajektem. Z Palau do města La Maddalena jezdí každou chvíli. Pokud chcete ostrovy Maddalena a Caprera pohodlně projet třeba během jednoho dne, bude samozřejmě lepší auto. Zpáteční lístek stojí zhruba 15 až 25 eur podle délky auta, za osobu se platí přibližně sedm eur. 

Ostrov Maddalena je plný pohádkových pláží, zajímavější je ale možná ostrov Caprera, který je s Maddalenou spojen malým mostem. Není příliš obydlený a pláže jsou hůře dostupné, ale o to zajímavější. Zajímavým tipem je Monte Tejalone. Další bývalý vojenský areál vybudovaný mezi první a druhou světovou válkou se rozkládá kolem nejvyššího místa zdejšího hřebene. Od silnice se sem dostanete pěšky za zhruba půl hodiny a výhled do okolí je nádherný. Přesvědčit se o tom můžete v přiložené galerii: 

Pokud pojedete do Olbie trajektem, nebo tam poletíte letadlem, jen těžko můžete přehlédnout ostrov Tavolara. Leží jen pár kilometrů jižně od Olbie V podstatě to je jeden velký kus skály, která má v nejvyšším místě přes 500 výškových metrů. Tak jako na celé Sardinii si i zde můžete vybrat, jestli si lehnete na pláž, nebo jestli pojmete výlet trochu dobrodružněji. Pokud zvolíte první možnost, rozhodně dojděte na Spiaggia Istmo del Passetto. Je to úzký písečný pruh přecházející do malé mělčiny. O tom, jak atraktivní tohle místo je, svědčí množství člunů a luxusních jachet, které se tu pohybovaly ještě koncem září. 

Zájemci o větší dobrodružství se mohou vypravit na místní vrchol. Výstup to ale není úplně jednoduchý, vyžaduje určité vybavení, nejlépe průvodce a také trochu odvahy. Kdo se na to necítí, ten může dojít alespoň na vyhlídku, kterou v mapě najdete jako Belvedere Tavolara. Z přístavu sem dojdete asi za čtvrt hodiny, pouze musíte na začátku vylézt od moře po kamenech a hodně pochybných schodech na cestu, která vás sem přivede. 

Na Tavolaru jezdí mnoho lodí. My jsme jeli z Porto San Paolo. Přeprava stála 20 eur za osobu. Alternativou je výlet, kdy se po cestě na Tavolaru zastavíte ještě u ostrůvku Molara. Ten stojí o 15 eur více. Jak to na ostrově Tavolara vypadá, to si můžete prohlédnout v poslední galerii.

Sardinie je mimořádně atraktivní kus světa a není úplně těžké mu propadnout. Já osobně se sem určitě vrátím. Nebo v to alespoň doufám.