Redaktor Autosalonu dokončil vytrvalostní závod s Polarisem RZR Pro R. Předjela ho 13letá holka

Některé věci lidé zažijí jednou za život, ať je to maturitní ples, svatba či vysněná dovolená. Každý touží po jiných zážitcích. Někdo sní o cestě do New Yorku, pro někoho je životním cílem setkat se se svým dětským hrdinou, no a mým snem je závodit. A díky Polarisu se můj sen naplnil. V rámci pětihodinového Offroad Maratonu v Jihlavě jsem usedl za volant závodního speciálu RZR Pro R, se kterým jsem absolvoval jednu třetinu soutěže.

Americký Polaris je společně se značkou Can-Am předním výrobcem SSV čtyřkolek. Rivalita mezi společnostmi je obrovská a každý rok eskaluje na Rallye Dakar. Ještě před lety kraloval Can-Am, který se svým Maverickem porážel konkurenci jak na světových soutěžích, tak na českém vytrvalostním šampionátu Offroad Maraton. Jenže Polaris vytáhl eso z rukávu a přišel s novým modelem RZR Pro R, který Can-Amu utnul křídla.

Stroj uzpůsobený na závody je osazen novým atmosférickým dvoulitrovým čtyřválcem, který si propůjčil od tříkolky Polaris Slingshot. Přičemž jeho výkon je v terénní bugině vyladěný na šílených 225 koní. Díky tomu má „Razor“ vážící pouhých 992 kilogramů naprosto dechberoucí dynamiku. Veškerá síla se pak na kola přenáší pomocí připojitelného pohonu všech kol Pro Performance True a převodovky typu CVT.

Nicméně pohonné ústrojí tvoří pouze zlomek úspěchu. Ve vytrvalostních závodech v terénu nejvíce rozhoduje odpružení, které je v případě modelu RZR Pro R tvořeno těmi nejšpičkovějšími adaptivními tlumiči na trhu Fox 3.0 Live Valve X2 s vnitřním bypassem. Jde o podvozek se zdvihy 68,6 centimetrů vpředu a 73,9 cm vzadu, což je o skoro 20 centimetrů více než u standardních modelů. Kromě toho jsou „Foxy“ unikátní tím, že dle nerovností elektronicky řídí kompresi a odskok.

Moje cesta vedoucí do sedačky závodního auta začala už před měsícem, kdy jsem se zúčastnil tréninku s běžným modelem RZR XP na motokrosové trati ve Slaném u Prahy. Zde mě dakarský závodník Michal Valtr učil základní jezdecké návyky. Zároveň mi prozradil, že na rozdíl od okruhových závodů, na které se zaměřuji, neexistuje na offroad maratonu jedna ideální stopa. „Trať každým kolem prochází obrovskou evolucí a jezdit stále tou jednou samou trasou není vždy nejrychlejší. Mnohem lepší je improvizovat a stopu měnit,“ prozradil mi Valtr.

Bohužel můj trénink s SSV čtyřkolou nedopadl úplně slavně, jelikož při hledání limitů buginy jsem šel až příliš za hranu a v jedné klopené zatáčce jsem předním kolem zavadil o protilehlý svah a poslal jsem Polaris XP takzvaně na boudu. Naštěstí já i stroj skončili bez újmy a mohl jsem v pilování jízdního stylu pokračovat. „Můžeš být rád, že jsi to převrátil na střechu teď a ne až v závodě. Aspoň víš, na co si příště dát pozor a budeš obezřetnější,“ řekl mi na incident ostřílený Michal Valtr. Ze Slaného jsem tak odjížděl lehce vyděšený, ale zároveň plný nových zkušeností.

Měsíc utekl jako voda a do závodu zbývalo pouze pár hodin. S předstihem jsem dorazil do Pístovských mokřadů, kde zrovna panovalo nepřívětivé počasí. Silný déšť vytvořil mazlavé bahno a hluboké kaluže. To byly podmínky, se kterými jsem zcela upřímně nepočítal a neměl jsem s nimi žádné zkušenosti. V rámci přípravy jsem si trať prošel pěšky, abych si alespoň načetl ty nejzákeřnější překážky a našel si ideální místa k případnému předjíždění.

Po prohlídce jsem si už šel sednout za volant Polarisu RZR Pro R a připravit si taktiky na blížící se start. Od vedení mého týmu Media Racing Crew by Polaris jsem dostal radu, ať se po mávnutí vlajky zbytečně nehrnu dopředu a vyhnu se nebezpečné skrumáži do první zatáčky. A s touto radou u srdce jsem vyrazil do zaváděcího kola. Trať byla extrémně zablácená a plná zákeřných úseků. Na jednom místě bylo dokonce tolik vody, že jeden z vozů v kaluži uvázl a nedojel ani na startovní rošt. Přiznám se, že mě to trochu znejistilo a na start jsem přijížděl v rozpacích, zda tento závod jako nováček vůbec zvládnu.

A už to bylo tady. Startér zvedl prapor a mávl jím. Všechna auta dala plný plyn a řítila se po široké rovince plné výmolů do první zatáčky. Jenže pár sekund po startu došlo ke karambolu. Lídr šampionátu a zároveň můj týmový kolega ze stáje Polaris Racing Crew Rostislav Plný kolidoval s druhým vozem týmu Polaris Ústí nad Labem Racing a po kotrmelci zůstal ležet na boku. Já se naštěstí nebezpečnému sendviči vyhnul a zařadil jsem se zhruba do druhé poloviny závodního pole.

První kola byla seznamovací. Učil jsem se chápat chování buginy v hlubokém bahně a postupně jsem si načítal trať. Držel jsem si průměr okolo 7 minut a 30 sekund na kolo. Přičemž vedoucí posádky dokázaly jezdit o více než minutu rychleji. Nicméně jsem se tím nenechal rozhodit a své tempo jsem kompenzoval vychytralou strategií. Rychlejší soupeře jsem před sebe pouštěl, ale vždy jen na místech, kde bylo předjíždění riskantní. Párkrát se mi tak podařilo dostat konkurenční týmy do hlubokého bahna, kde se následně zasekly. Díky této rozvážné a chytré jízdě jsem si tak udržoval slušné umístění.

Zhruba v třetině mé dvouhodinové štafety jsem se s Polarisem RZR Pro R začínal sžívat a přitlačil jsem na pilu. Bylo načase vyzkoušet, co plnokrevný závodní stroj dokáže. Výkladní skříň amerického výrobce jsem drtil, co to šlo, ale podvozek měl stále solidní rezervu. Jakýkoliv kámen nebo výmol, který jsem přejel, tlumiče od Foxu smlsly jako malinu. To mi dodalo odvahu a postupně jsem zajížděl rychlejší a rychlejší časy na kolo. Chytil jsem rytmus a časomíra mi ukazovala průměr 6 minut a 20 sekund. Povedlo se mi tak dohnat ztrátu, kterou jsem v úvodu pětihodinového maratonu ztratil a po dvou hodinách jsem na střídání jezdců dorazil na celkovém druhém místě. Ukázalo se, že můj opatrný styl přinesl ovoce, jelikož rychlejší závodníci měli kvůli přepálenému začátku technické problémy.

Naprosto vyčerpaný jsem vyskočil ze sedadla a na mé místo místo usedl zkušený jezdec Polarisu Karel Tichý. Ten mě v prvních kolech doslova smazal, jelikož zajel o skoro 45 vteřin rychlejší časy. Jenže přišla komplikace. „Najel jsem do zatáčky příliš rychle a zul jsem přední pneumatiku,“ nahlásil Karel do vysílačky. Servisní tým okamžitě zareagoval a připravil náhradní kolo. Výměna ale znamenala velkou časovou ztrátu, kterou už je těžké na technicky náročné trati dohnat. Propadli jsme se tak na celkovou čtvrtou pozici. Zhruba hodinu a půl před koncem do buginy naskočil třetí člen naší posádky, a to třináctiletá talentovaná autokrosařka Eliška Plná, která měla za úkol deficit dohnat.

Byl jsem naprosto uchvácen tím, jak to Eliška s volantem umí. Nejen, že jezdila rychleji než já, ale zároveň zajela celkově třetí nejrychlejší kolo dne. Bohužel i přes její bleskové tempo se jí nepovedlo konkurenci dohnat, jelikož každých deset minut musela jezdit do boxu, aby ji mechanici vypláchli chladič zanesený bahnem. To v konečném důsledku znamenalo, že po pěti hodinách Offroad Maratonu v Jihlavě náš tým dojel do cíle na šestém místě. Upřímně to bylo zklamání, jelikož nebýt problémů s technikou, tak si dle mého názoru bez problému dojedeme pro pódiové umístění.

Nicméně i tak jsem šťastný, že jsem si mohl vyzkoušet roli profesionálního závodníka, obzvlášť za volantem tak úžasného stroje, jakým je Polaris RZR Pro R.