Oheň ve formuli 1 není nic nového. Grossjeanovi předchůdci ale většinou tolik štěstí neměli

Brutalita nehody Romaina Grossjeana v prvním kole nedělní Velké ceny Bahrajnu šokovala všechny příznivce automobilového sportu. Televizní diváci přenosů ze závodů F1 už dávno odvykli pohledu na hororové scény s monoposty tříštícími se v oblacích dýmu a šlehajících plamenech. Rychlost 221 km/h, maximální přetížení při nárazu 53 G, prudce hořící auto na dvě poloviny...

I tohle se dá dnes přežít. Francouzský závodník utrpěl kromě psychických šrámů jen lehké popáleniny a z vraku rozpůleného hořícího vozu sám povstal jako bájný Fénix z popela. Zdaleka ne všichni před ním měli takové štěstí, spíš naopak.

Oheň. Fyzikálního jevu ztělesňujícímu tento pojem, se automobiloví závodníci od dávných dob děsili ze všeho nejvíce. Mnohem přijatelnější představou pro ně bylo zahynout po tvrdém nárazu do překážky, než se pomalu bezmocně škvařit pod převráceným vozem. Právě z těchto obav odmítali mnozí jezdci velkých cen až do konce 60. let používat bezpečnostní pásy. Při všeobecně nízké úrovni organizace závodů se jednoduše báli, že pakliže by došlo k požáru a sami se nedokázali vyprostit z vraku, záchrana by přišla příliš pozdě.

Někteří měli z pekla štěstí, jako třeba pozdější trojnásobný mistr světa Jackie Stewart, který zůstal v roce 1966 v Belgii zaklíněný v převráceném vraku nacucaný vytékajícím benzinem bez pomoci dvacet minut. Stačilo, aby poblíž někdo kouřil... Stejné štěstí bohužel o rok později neměl italský závodník Lorenzo Bandini, který podlehl popáleninám utrpěným v důsledku nehody při Velké ceně Monaka.

Temnou éru formule 1 bezesporu představovala 70. léta. Vozy s třílitrovými motory o výkonu kolem 500 koní dosahovaly čím dál vyšších rychlostí, závodilo se ale stále často na předválečných tratích s minimálním technickým zabezpečením a zcela nedostatečnou úrovní traťového personálu. Nejsmutnějším mementem této dekády jsou dvě naprosto zbytečná úmrtí formulových jezdců a jedno zázračné přežití s doživotními následky.

Smutným hrdinou prvního případu byl britský závodník týmu March, Roger Williamson. V osmém kole holandské Velké ceny 1973 utrpěl defekt pneumatiky, následkem kterého narazil do bariér, jeho vůz se převrátil a vznítil. Široko daleko žádný pořadatel s hasicím přístrojem, jediný, kdo se vydal nebéhému Williamsonovi na pomoc byl jiný pilot, David Purley. Sám se snažil hasit i převrátit vůz zpátky na kola, proti ohnivé přesile ale neměl šanci. Žádný další pilot se snahy o záchranu nezúčastnil, závod nebyl zastaven.  

Druhý příběh tak docela o ohni není, ale právě jeho nebezpečí bylo původcem řetězce událostí vedoucích ke katastrofě. Ve 22. kole Velké ceny Jižní Afriky se mladému Italovi Renzo Zorzimu na cílové rovince rychlosti „kousl“ motor, načež mocně kouřící Shadow-Ford odstavil na levém kraji trati. Z protilehlých boxů k vozu okamžitě vystartovali dva traťoví komisaři s hasicími přístroji.

Zatímco první z nich těch pár metrů napříč drahou úspěšně zdolal, devatenáctiletý Frederik van Vuuren takové štěstí neměl a uprostřed rovinky se nacházel právě ve chvíli, když se přes horizont v plné rychlosti přehoupla rojnice vozů. Zatímco Stuck se ještě stihl vyhnout, 270 km/h jedoucí velšan Tom Pryce nabral nebohého mladíka naplno. Jeho tělo bylo roztrženo ve dví a 18 kg vážící hasicí přístroj, který nesl, udeřil Pryce do hlavy. Náraz vyškubnul Pryceovu helmu vzhůru a jeho hlava byla částečně sťata řemínkem. Černý Shadow, nyní s mrtvým řidičem, pokračoval ve snížené rychlosti dál po trati. Po levé straně opustil vozovku a poté ještě narazil do Ligieru Jacquese Laffita. 

Ani v Jižní Africe závod nebyl přerušen. Zvítězil Niki Lauda, který je hrdinou třetího příběhu - a tentokráte velmi šťastným. Jde o známou nehodu z Velké ceny Německa 1976, která se naposledy konala na "velkém" Nürburgringu. Zde sice nikdo nezaspal a muži s hasicími přístroji byli na místě, jak jen rychle to na obtížně přístupné trati šlo, intenzita požáru živeného palivem a plastickými hmotami však byla tak silná, že Laudu málem stejně stála život.

Ze zajetí ohně jej nakonec vysvobodil italský jezdec Arturo Merzario, který "prošel plameny jako Pán Bůh" a rozepjal Laudovy pásy. Už za šest neděl stál houževnatý Rakušan znovu na startu, ale následky děsivé nehody byly v jeho tváři jasně patrné do konce života.

V plamenech umírali i další výborní závodníci: Jo Schlesser ve Francii v roce 1968, Piers Courage v Holandsku 1970, Jo Siffert v Anglii 1971... Posledním mrtvým v ohni byl v roce 1986 Elio de Angelis s Brabhamem při testech v Le Castellet. Tato nešťastná nehoda mimo jiné uspíšila konec první turboéry ve formuli 1 - motory o objemu 1,5 litru tehdy dosahovaly výkonu až 1400 koní! Ostatně z podobných důvodů skončila i bájná rallyová skupina B. V roce 1986 na korsické rallye uhořel tehdy vedoucí jezdec šampionátu Henri Toivonnen, jedoucí na přemotorované Lancii Delta S4.

Nehody s ohněm se ve formuli 1 netýkaly zdaleka jen závodníků na trati. Ideálním místem pro vznik plamenů jsou boxy při doplňování paliva. Celé jejich osazenstvo je proti ohni už nějakou dobu dobře chráněno a toto nepohodlné opatření tu není "jen tak do větru". Přes veškerou snahu o eliminaci rizika požárů došlo při závodech mnohokrát k zahoření právě v pit lane.

Asi nejznámějším je případ otce dnešního úspěšného závodníka Maxe Verstappena. Jos Verstappen se i se svým Bennetonem ukázkově vzňal během tankování při Velké ceně Německa 1994. Vše tehdy naštěstí dobře dopadlo a tak se můžeme se známým jménem setkávat na tratích i dnes - Max se narodil v roce 1997.