Formule 1 má i letos českou stopu. Jiří Křenek se dostal mezi pouhých třicet vyvolených

Neokázalý, ale na velkých cenách formule 1 široce respektovaný a obdivovaný fotografický talent od pánaboha. To je Jiří Křenek, muž který své první závody fotil v osmnácti a dodnes s tím nepřestal. Jeho jméno se skví pod portréty nejzářivějších sportovních legend i jejich náčiní, stejně jako u prestižních fotografických cen. Jirka je přitom živoucím důkazem toho, že čím víc někdo opravdu umí, tím méně o sobě potřebuje mluvit. Autosalonu se ale podařilo ho trochu rozpovídat i o sobě a o své práci, která je v době koronavirové trochu jiná než kdykoli dříve. O to prestižnější je, že má i letos jako jeden z mála fotografů na světě možnost zachycovat prchavé okamžiky z královny motoristických disciplín.

Jak se to mladému klukovi přihodí, že se od focení krajinek pro radost dostane do kolotoče jménem formule 1?
Nebyla to žádná věda. Vztah k výtvarnu se u nás v rodině dědí a mě asi ve třinácti letech hrozně chytlo focení. Pamatuji se, že můj vůbec první snímek byl pohled na ladovskou vesnici Hrusice vyfocený z dálnice D1, kde mi tehdy tatínek normálně zastavil. Fotil jsem si klasické krajinky, lesy, řeky... Fotku jsem pak studoval na střední škole i na univerzitě v Opavě.

Dobře, ale to má k té formuli ještě pořád dost daleko. Zajímal jste se vůbec za mlada o auta?
Vůbec. Mě zajímaly fotky jako takové a to, že jsem se dostal k závodům byla víceméně náhoda. Ještě, když jsem chodil na učiliště, objevil se v novinách inzerát, že přijmou fotografa do Světa motorů. Moje fotky se Petru Dufkovi líbily, tak jsem si plácli a ještě ten rok jsme jel poprvé fotit formuli 1 do Maďarska. 

Tomu říkám raketový start. Jak jste své první velké závody prožíval?
Jeli jsme tehdy v koloně se záchranným systémem Narex, který na Hungraroringu zajišťoval bezpečnost se svými Tatrami 613 a jejich posádkami. Nevím už, kdo tehdy (psal se rok 1992) vyhrál, ale vím, že nejvíce mě překvapil šílený hluk tehdejších aut (vozy s atmosférickými motory V8, V10 nebo V12 měly objem 3,5 litru). Zrovna jsem procházel podél trati pod lávkou a v tu chvíli mě minule jedna formule. Málem jsem ohluchl! Hned jsem si na zemi našel dva cigaretové vajgly a dal si je do uší místo špuntů.

Začal jste hned jezdit po všech velkých cenách?
Kdepak. Předně jsme kromě formulí fotil také soutěže, motorky, rallyecross.. zkrátka každý víkend jsem byl někde na závodech. Jak jsem to zpočátku neznal, často jsem se vyskytoval na nebezpečných místech, třeba v Mostě mě málem zabil závodní tahač. Protisvětla, bouračky, dynamika, holky, výtvarně mě to fakt chytlo. Efjedničky jsem zprvu fotil coby fotograf Světa motorů jen v Maďarsku, až v roce 1995 jsem se dostal na další evropské závody.

A dál?
Svět se mi prakticky otevřel s kariérou Tomáše Engeho, kterého jsem fotil už v patnácti v tehdejším Fiesta cupu, kde byl postaršen na šestnáct let. Od té doby jsme spolu "vyrůstali." Jakmile začal jezdit formuli 3000 začali jsme jezdit i na zámořské závody a prakticky všechny velké ceny, což souviselo i s tím, že u nás začal vycházet výborný časopis F1 Racing.

Jak jste prožíval první start Tomáše Engeho, dosud jediného Čecha, který startoval v závodech formule 1?
To bylo v roce 2001 a zajímavější historické okolnosti si Tomáš opravdu nemohl přát. Závod na Monze totiž připadl na zářijový víkend týden poté, co byla v Americe sestřelena "dvojčata." Vozy Ferrari tehdy na znamení soustrasti startovaly bez reklam a s černým čumákem. Schumacher, který tehdy stál v čele obešel celý startovní rošt včetně Tomáše, podal si s každým ruku a řekl, že v úctě k zemřelým 11. září se v prvním kole nebude předjíždět.

Tomáš si bohužel F1 dlouho neužil, zato vy ji fotíte dodnes.  
Asi v roce 2002 jsem odešel na volnu nohu a začal fotit pro německou agenturu Hoch Zwei, jejímž hlavním zákazníkem byl svého času tým McLaren a později Mercedes. Jsem jim věrný dodnes.

Je známo, že jste členem exkluzivního klubu držitelů speciální akreditace na focení závodů F1, jak celé tohle divadlo funguje v době koronavirové?
Nic moc veselého to není. Jediná výhoda je, že se letos nemuselo cestovat mimo Evropu. Na druhou stranu po nás třeba chtěli, abychom mezi závody raději necestovali domů. Takhle jsem třeba strávil tři týdny v Anglii. Jinak to funguje tak, že na závody jedu obvykle ve čtvrtek, na letišti se nechám udělat test na Covid-19 a další potom v místě závodu. Obvykle to vychází na neděli a čtvrtek, protože testy expirují po pěti dnech.

A co se změnilo z vašeho pohledu přímo na závodech?
Jsme rozděleni na ty, kteří fotí v boxech, těch je asi deset a ty, kteří se pohybují v tiskovém středisku a venku na trati, takových je nás asi dvacet. Za doby Michaela Schumachera ale bývalo fotografů i o 100 víc! Ten kdo fotí v boxech, na sobě musí mít kombinézu jako mechanici, nesmíme na startovní rošt, kam smí jenom členové týmů a fotografové tří světových agentur, kteří pak musí dát fotky i ostatním. Já fotím zpoza svodidel a s dlouhým sklem z toho vycházejí docela hezké portréty. 

Za ty roky jste více či méně osobně poznal plejádu slavných jmen kolem formule 1. Kdo vám nejvíce utkvěl?
V té rané éře to byl určitě Michael Schumacher, když vítězil s Benettony. Udělal jsem jednou docela vtipnou fotku, když ho přiváží z tréninku na Imole na odtahovce a plácá si s Briatorem. Pak u Ferrari už měl nosánek trochu nahoru. Jednou se ho ptali, co by zrušil na formuli 1 a řekl, že fotografy. Na druhou stranu jimi byl permanentně obležen, takže se zas není tak čemu divit. V poslední době jsem strávil dost času s Valteri Bottasem, to je fajn kluk, bavíme se o hokeji, prima byl i Rosberg, Alonso nebo Vettel. Vždycky jsem měl rád ty madé začínající kluky, ve kterých něco bylo, ale ještě neměli ty hvězdné manýry. Z té starší gardy byli sympaťáci Olivier Panis nebo Jacques Villeneuve s jeho věčně vytahaným overalem. Takový Hamilton si zase soukromí velmi hlídá a jeho specialitou, je, že je zásadně zakázáno fotit jej v kukle.

U Mercedesu jste spolupracoval i s Nikim Laudou. Jaká byla na živo tahle legenda formule 1?
Byl to obrovský profík tvrdý k sobě i ostatním. Nebral si servítky. Klidně řekl jezdci, že jel špatně, a od něj to museli všichni vzít. V životě ani v profesi neuhnul nikdy z cesty. Vpálil každému do očí, co si myslel. Proto třeba v roce 2017, když potřebovali z boxů Mercedesu říct Bottasovi, aby v případě potřeby pustil před sebe Hamiltona, poslali k vysílačce Nikiho Laudu. Ostatní se mu to báli předat. A nedokázali by to tak klidně, bez emocí jako Niki Lauda. 

Která éra formule 1 se vám z výtvarného hlediska líbila nejvíc?
Určitě ta doba, kdy jsem začínal a potom asi auta ze začátku tisíciletí, když Schumacher vyhrával s Ferrari. Ta byla velmi sexy a krásně zněla, zato s turbem je ten zvuk bída, skoro jako formule e.

Vraťme se k fotografování. Vy jste ve vaší profesi zažil dva zásadní zlomy a to příchod internetu a příchod digitální fotografie. Jak jste to prožíval?
Když jsem začínal, fotilo se na barevné diapozitivy. Byl mnohem větší kumšt vyfotit dobrou fotku, protože výsledek jste si nemohl prohlédnout hned, ale někdy až v pondělí, když se člověk vrátil ze závodů. Nešlo to hned zkontrolovat a udělat znova. Většinou jsem míval kolem deseti filmů na závod, na formuli až dvacet. Jeden film měl 36 snímků, tak si to představte. Film přitom tehdy stál stovku, vyvolání jakbysmet. Dneska nafotím 5-6000 fotek za víkend, 1500 fotek za hodinu a půl tréninku, 2500 za závod. 

Předpokládám, že dál neposíláte zdaleka všechny...
Ze závodů upravím tak 100-150 snímků. Popisky už naštěstí nedělám já, ale když mám čas, nejdřív si udělám předvýběr sta fotek označený červeně a pak teprve druhé kolo zeleně.

Otázka na závěr: co byste poradil klukovi, který by se chtěl vydat ve vašich šlépějích a někam to ve focení dotáhnout?
Chce to nějaký talent, mít štěstí na lidi, ale to hlavní mi už kdysi na Barum rally poradil fotograf Antonín Bahenský: Vždycky se snaž na každým závodě nebo tréninku vyfotit něco jiného než ostatní. To je rada nad zlato a předávám jí dál.