Francouzská verze NASCAR je divácky zajímavější než originál. Osmiválce nahradila vozítka pro náctileté

Francie je v případě motorismu na první pohled zvláštní země. Na první pohled se může zdát, že Francouzi auta rádi nemají - většinu vozového parku ve větších městech tvoří sice nová, ale dost obouchaná auta ze všech stran. Většinová produkce francouzských automobilek také běžnému nadšenci nezvedne tep, byť i v tomto ohledu se najdou výjimky.

Jenže Francie ve skutečnosti auty dost žije. Kromě řady kvalitních a řidičsky zajímavých okruhů se ve Francii koná i nejstarší vytrvalostní závod na světě, legendární čtyřiadvacetihodinovka v Le Mans. Ta se jede už příští týden, než se ale na rovince Mulsanne rozburácí technicky dokonalé prototypy a závodní vozy, svět motorsportu upíná svou pozornost na malá vozítka pro náctileté.

Nepředstavujte si ale Aixam, Francii (a dalším západním zemím) totiž vládne Citroën Ami a jeho sourozenci v podobě Opelu Rocks a Fiatu Topolino. Jde o elektrická vozítka do města s pohonem přední nápravy a výkonem pouze osm koní, legislativně je tak ve Francii lze řídit už od 14 let i bez řidičského průkazu.

Citroën při vývoji cílil na cenu, všechna Ami jsou tak ve stejné šedivé barvě s plastovou karoserií. Přední i zadní část karoserie je stejná pro snížení výrobních nákladů, stejně jako dveře - ty řidičovy jsou tak uchycené na zadní části vozu. Uvnitř nenajdeme ani infotainment, ani složité materiály - pouze jednoduché sedačky a tvrdé plasty s držákem na mobil. I díky tomu dokázal Citroën udržet hmotnost pod půl tuny.

Citroëny Ami jsou vybaveny malou 5,5kWh baterií, tedy ještě menší, než většina dnešních plug-in hybridů. Ta vozu propůjčuje maximální dojezd někde okolo 80 kilometrů při troše snahy, což s maximální rychlostí 45 km/h nemusí být v běžném provozu až takový problém. Jenže co při závodě?

Závod pojmenovaný La Course (v překladu jednoduše Závod) uspořádal influencer a televizní hvězda francouzského Top Gearu Sylvain Levy na velodromu ve francouzském Commentry. 445 metrů dlouhý ovál pro cyklisty byl ideálním místem pro vážně nevážný závod devíti Ami, kterým dal zhruba hodinový závod pořádně zabrat.

Povrch oválu totiž není zdaleka ideální, jak je možné vidět z onboardových záznamů jednotlivých aut. Samotné Ami totiž nevyniká kdovíjakým pohodlím a v kombinaci s betonovým a ne úplně udržovaným povrchem je z vozítka najednou pěkně uskákaná potvora.

Do toho si připočítejte rychlost, jakou Ami zvládá. Dle zpráv pořadatele byla vozítka softwarově upravena, aby počítač neomezoval maximální rychlost. Díky tomu Ami zvládala při dostatečné odvaze maximálně 70 kilometrů v hodině, což je v tak malém a krátkém vozítku už poměrně odvážná rychlost.

Závodníci však nemohli stát celou dobu na plynovém pedálu, aby vůbec dojeli do konce. Sto kol totiž znamená celkovou délku necelých 45 kilometrů a s vypnutým omezovačem je Ami přeci jen trochu méně úsporné, než jak vyjede z továrny. To ze srandovního závodu udělalo poměrně zajímavou podívanou plnou taktiky.

Malá vozítka tak musela podstatnou část závodu jezdit těsně za sebou a využívat větrného tunelu rychlejších jezdců nejen pro ušetření energie, ale i pro získání vyšší rychlosti na předjíždění protivníků. Došlo samozřejmě i na lehké ťukance, ale vše proběhlo v přátelské atmosféře.

Té přispívaly i jednotlivé detaily závodu, například safety car v podobě Renaultu Twizy s bizarně agresivním bodykitem nebo interkom závodníků, ve kterém se navzájem popichovali. Jediným, do čeho nesměli rýpat, byly jejich ctěné maminky - v den závodu totiž ve Francii probíhal i den matek.

La Course ukazuje, že závody nemusí být jen o spáleném benzínu a technické nadvládě. Větší zábava, i z pohledu diváka, totiž mohou být i jednodušší a pomalejší auta s vyrovnanými schopnostmi, která vypadají, jako kdyby se měla každou chvíli převrátit.