Měla to být úplně obyčejná 10hodinová cesta z Toskánska zpátky do Čech. Místo toho jsme dynamicky řešili plánování trasy vzhledem k všemožným uzavírkám, opravám tunelů, povodním a nakonec i sněhu. Odnesli jsme si z toho ponaučení na příští cesty a také trochu hořký zážitek z Rakouska.
Den před odjezdem jsme studovali tři platformy, na kterých běží mapy, abychom zjistili, která trasa pro nás bude nejlepší. Dostali jsme navíc informaci od přátel, kteří jeli den před námi, abychom se vyhnuli Salzburgu, kde jsou několikahodinové kolony a do toho ještě sněhová vánice. Chtěli jsme si ušetřit čas, a proto jsme nakonec zvolili podobnou trasu, kterou jsme jeli do Itálie.
Ta nás vedla kolem Benátek na Villach, dále přes okresní cesty na Rottenmann, kde bychom se napojili na dálnici A9 a pokračovali směrem na Wels a Pasov. Linz a následné České Budějovice jsme nakonec zavrhli, protože povodňový stupeň se na několika místech zvýšil a nebylo vůbec jisté, zda bychom stihli v bezpečí projet. Časově to vycházelo na nějakých 11 hodin, včetně zastávek na protáhnutí se a tankování.
Realita ovšem byla nakonec úplně jinde. Až do Villachu bylo vše v pořádku. Pak jsme se ale dostali na okresní silnice, kde se začalo kazit počasí. Zatím jen lehce poprchávalo, s čímž jsme počítali. Když jsme se ale začali blížit k obci Hohentauern, počasí se kompletně zbláznilo. Z deště se stal sníh a teplota začala prudce klesat. Zatímco jsme si pustili topení v autě, snížili rychlost a pokračovali v cestě, napadlo nás, že bychom se mohli někde otočit a raději to objet.
Nakonec jsme ale pokračovali v cestě dál, protože mapy neukazovaly žádné uzavírky. Stejně tak na silnici, na které jsme se nacházeli, nebylo žádné bezpečné místo pro otočení se. Jeli jsme tedy dál.
Když jsme dojeli do Hohentauernu, vypadalo to tam jako na Vánoce. Mimochodem mapa stále nebyla aktualizovaná, a tak jsme jeli dál. Po sjetí horizontu už jsme ale začali brzdit a klouzat, abychom následně asi v půlce kopce zaparkovali u nějakého penzionu. V dálce totiž byly vidět červené zátarasy. Silnice je uzavřena! Na dálnici nám zbývalo pouhých 12 kilometrů. Objízdná trasa měla něco kolem 200 kilometrů, to byl ale náš nejmenší problém.
Koho by napadlo, že bude začátkem září sněžit? Nás tedy ani ve snu. V kufru jsme sice měli sněhové řetězy, ty nám ale nakonec byly k ničemu. Na autě jsme totiž měli stále letňáky a naše octávka měla ještě k tomu náhon na předek. Kombinace, která není zrovna vhodná na sněhové podmínky. Ještě o poznání hůř na tom byl pár z Čech, který tu uvízl před námi ve své Škodě Citigo.
Dívala jsem se do map a uzavírka tam stále nebyla vidět, což se samozřejmě vymstilo i dalším Čechům, kteří měli stejný nápad jako my a chtěli si zkrátit cestu domů. Jeden za druhým zapadali k nám na parkoviště. V jednu chvíli jsem ale dostala strach o řidiče Tesly, který z toho kopce letěl skutečně rychle. Aby nenarazil do stojícího auta dole, raději „skočil“ šipku do sněhové závěje. Naštěstí se mu nic nestalo a auto bylo jen trochu otlučené.
Po neúspěšném testu vyjet s řetězy kopec jsme se vrátili na původní místo. Zasmáli se nad tím vším, protože v tu chvíli nám nic jiného nezbylo. Pak se ale ukázali hasiči, když vytahovali na laně dodávku zpátky na kopec. V očích nám zajiskřila naděje. Pak ale přišla studená sprcha.
Byly jsme v nouzi a opravdu jsme potřebovali pomoc. Co však nechápu, byla reakce místních. Na parkovišti, kde jsme stáli, byl penzion. Vylezl z něj starší pár a ohromně se bavili nad naší situací. Nemůžeme očekávat, že je každý dobrotivec, ale aby se nám vysmál a ještě pokřikoval, ať nám to dají hasiči za víc, to mi přijde už trochu přes čáru.
Za pomoc s vytažením na kopec si rakouští hasiči řekli hned na začátku o 50 euro (v přepočtu necelých 1300 korun) za každé auto. Pochopila bych, že je to normální, kdyby nám k tomu vydali účtenku. To se ale nestalo a hasič si bankovku strčil rovnou do náprsní kapsy a šel nasazovat lano. Kolegiálně jsme tak půjčili peníze ještě Čechům v Citigo, protože ty u sebe neměli žádnou hotovost. Podobně na tom ale mohli být i další české posádky, které tu také uvízly včetně velkého karavanu. Celá ta situace nám přišla prostě bizarní.
Napadá mě k tomu otázka. Kdybychom nezaplatili, tak nás tam prostě nechají, ať si pomůžeme sami? Upřímně, chtěli jsme jim za pomoc něco dát i tak, už z principu a jejich laskavosti, ale tohle chování nás nemile překvapilo. Samozřejmě jsme částku zaplatili, protože jsme pomoc prostě potřebovali. Ani nás v tu chvíli nenapadlo se s nimi hádat, báli jsme se, že nás v tom jednoduše nechají.
Pro nás je celá zkušenost ponaučením pro další cesty. Pokud pojedeme do Rakouska, Itálie anebo prostě kamkoli přes Alpy v období září a dále, budeme mít už určitě přezuto na zimní pneumatiky a pořídíme si také lepší sněhové řetězy. My jsme totiž neměli ty celokolové, ale jen vyprošťovací pásy. To byl možná také kámen úrazu, proč jsme se příliš daleko v kopci nedostali.
Na naší zkušenosti vidíte, že aktualizace map trvá nějakou dobu, a tak se nespoléhejte jen na ně. Raději, když se počasí zhorší, auto otočte i za cenu vyššího kilometrového nájezdu. A také nezapomeňte mít vždy dostatek paliva. To bylo naše jediné štěstí, protože jsme původně chtěli dotankovávat až u hranic s Českem. Nakonec jsme ale našli levnou čerpačku po cestě a doplnili nádrž doplna už tam.
